Jaroslav Rainer

* 1940

  • „Vraceli jsme se zrovna, když jsme vyhráli 4:3 normálně nad Rusákama, tady normálně, a my jsme se vraceli na letiště a teďka všichni blázinec, normálně auta troubily. Takže to byla euforie, to bylo nádherný. Najednou ty lidi, jak se dali dohromady a všichni dali najevo spontánně, že jsme je porazili ve sportu, když jsme nemohli politicky, tak normálně alespoň takhle.“

  • „To teda udělal normálně otec, když přišel z války, protože musel jít do války jako Němec, to museli všichni. Jenomže on byl vlastně řezník, takže byl v týlu jako kuchař, takže on taky normálně do těch válečnejch... přímo zásah žádnej neměl, ale musel do tý války a přišel normálně po válce a musel zažádat, aby ho neodsunuli. A musel, protože jsme si postavili, nebo oni si postavili rodiče ve Vchynicích baráček, tak tu polovinu musel vykoupit znovu a tenkrát starosta, nějakej pan Kočí ze Vchynic, ten se zaručil za něj, že jako neměl v životě žádný problémy, tak do odsunu nemusel.“

  • „Říkám, bylo mi pět let, takže už to spíš mám, co máma jako vyprávěla nebo jak rodiče se o tom bavili, takže to byly jako momenty, kdy ty lidi jako vyčerpaný padali, a nikdo jim nesměl jako ani podat vodu. Protože matka, když vyběhla a nesla jim alespoň napít vody, tak ten Němec normálně by ji zastřelil, protože na ni hnedka samopalem, že jo, a nesměla se ani přiblížit, ani kousek chleba, nic. Takže ty lidi byli zubožený, takže to bylo drsný, ale já o tom můžu mluvit spíš už z vyprávění rodičů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velemín, 04.03.2020

    (audio)
    délka: 56:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesměli jim ani podat vodu

Jaroslav Rainer v mládí
Jaroslav Rainer v mládí
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Rainer se narodil 26. září 1940 ve Vchynicích nedaleko Lovosic do smíšené česko-německé rodiny. Za války se Vchynice staly součástí Sudet a Jaroslavův otec musel narukovat do wehrmachtu. Na konci války procházely okolo domku Rainerových pochody smrti mířící do nedalekého Terezína. Po válce byl otec díky přímluvě starosty vyjmut z odsunu, ale nemohl už vykonávat svou živnost řezníka. Jaroslav se vyučil kovářem a v roce 1959 nastoupil na vojnu, která mu byla prodloužena v čase Kubánské krize v roce 1961. Pracoval v chemičce a celý život hrál a trénoval fotbal ve Velemíně.