Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Pytelová (* 1931)

Dětství ve víru národnostních vášní na Těšínsku

  • narodila se 9. března 1931 v Nýdku v Těšínském Slezsku

  • vyrůstala v jediné rodině, která se v Nýdku považovala za českou

  • byla svědkem národnostních třenic na Těšínsku

  • v době polského záboru Těšínska byla nuceně vystěhována

  • bratr Janek byl za války totálně nasazen v Třetí říši, později musel rukovat k wehrmachtu, padl u Stalingradu

  • před únorem 1948 pamětnice chodila do Baťovy školy práce

  • od 50. let pracovala ve Svitu, znárodněných Baťových závodech

Emilie Pytelová prožila své dětství v předvečer druhé světové války na Těšínsku, u československo-polských hranic. V neklidné době na neklidném místě. Její maminka byla česká vlastenka navzdory tomu, že drtivá většina jejích sousedů toužila stát se polskými občany. Jak proměnlivé a záhadné může být ale vnímání národní identity! Po vypuknutí druhé světové války maminka pamětnice nic nenamítala proti tomu, když byla celá její rodina prohlášena za Němce. Přesněji řečeno téměř celá, protože syna Janka úřady z nejasného důvodu považovaly za Poláka. To byla pro maminku nesnesitelná potupa a ona podstoupila velkou námahu, aby Janek získal německé občanství jako zbytek rodiny. Netušila, že ho to bude stát život...

Místo v kolébce spala ve žlabu

Emilie Pytelová se narodila 9. března 1931 v severomoravském Nýdku, nedaleko Třince, co by kamenem dohodil od hranic s Polskem. Region Českého Těšínska byl jedním z mnoha příhraničních, národnostně smíšených regionů, kde to v Evropě mezi válkami nebezpečně vřelo. Na Těšínsku se střetávaly především zájmy Polska a Československa, ale své želízko v ohni zde měli i Němci a pestrou směsici národů doplňovali Židé. Všechny tyto vlivy zasáhly i do dětství pamětnice.

Narodila se do nejchudší rodiny ve vsi, Anně a Janovi Bockovým. Tatínek byl handlířem dobytka a doma býval málokdy. „Jednou za pět let přišel domů, udělal dítě, sebral mamince všechny peníze a zase zmizel,“ shrnuje trpce Emilie Pytelová. Děti byly celkem tři – nejstarší Janek, prostřední Hela a nejmladší Emilie. Hýčkaným benjamínkem rodiny však Emilie rozhodně nebyla. Zatímco Hela se narodila ještě do relativního blahobytu a byla vítaným dítětem, Emilie přišla na svět za hospodářské krize, která postihla i zdejší oblast. Obyvatelé Nýdku, z nichž velká část pracovala před krizí v třineckých železárnách, přišli o práci a snažili se vydělat si na živobytí chovem dobytka.

Bockovi nevlastnili svůj dům a bydleli v nuzném stavení, které dříve bývalo chlévem. Emilie neměla postel a spala ve studeném žlabu. Byla proto často nemocná a jako dítě narozené do špatných časů snad i ochuzená o rodičovskou lásku a pozornost. Vzpomíná, že bývala od otce kvůli maličkostem hodně bita. Bála se ho a schovávala se před ním pod postel, kde zřejmě v důsledku špatné výživy olupovala a jedla vápennou omítku. „Jeden den bylo zelí a brambory a druhý den byly brambory a zelí,“ vzpomíná dnes již s úsměvem na tehdejší stravování. Největší pochoutkou byla chlebová kůrka. Emilie měla ve zvyku pomalu si ji vychutnávat a představovat si, že je to salám.

Tvrdý život zatvrzoval i vztahy v rodině

Doma nebyly žádné knihy ani hračky. Když v pěti letech zatoužila po panence, nezbylo jí nic jiného než si ji vyrobit sama ze staré máminy punčochy. Panenka se povedla. Měla dokonce přišité ruce, nohy a nakreslený obličej. Láska k šití Emilii doprovázela celý život a stála později za jedním důležitým životním rozhodnutím. S panenkou to ale dopadlo špatně. Maminka pamětnice byla velmi pověrčivá a věřila, že skrze panenku by mohly čarodějnice způsobit nějaké neštěstí. Spálila ji proto v kamnech. Emilie si tajně vyrobila novou, ale schovala ji do strouhy, kde ji po dešti vzala voda. „Už jsem pak žádnou panenku nedělala. Usoudila jsem, že mě nikdo nemá rád, ani ta panenka,“ vzpomíná Emilie Pytelová.  

Všechny tři děti musely již v raném věku do služby. Emilie od svých sedmi let pásla krávy u sousedů, kterým říkala kmotr a kmotřenka, v místním nářečí „potek a potka“. Patřili k náboženskému hnutí spiritistů, které bylo založené na víře v posmrtný život a komunikaci s duchy a ve Slezsku tehdy zažívalo své zlaté časy. Malá Emilie, která u nich někdy přespávala, byla často nedobrovolným svědkem jejich duchařských seancí, které ji děsily.

Ačkoliv byla nejchudší holčičkou ze vsi, spřátelila se s bohatou Ernou, dcerou místního hospodského, která jí často podstrčila něco dobrého k snědku. Teprve mnoho let po válce se jí Erna přiznala k tomu, že to dělala na přání své maminky, které bylo Emilie líto. Ernina maminka byla Židovka a za války se skrývala v tajné místnosti, z níž vycházela na vzduch jen v noci. Z celé vesnice o tom zřejmě věděl jen jeden člověk, který nic neprozradil, a pomohl jim tak přežít celou válku. Byl to Němec a jeho jméno je dnes bohužel již zapomenuto.

Rodina se od místní komunity lišila

S pohnutím v hlase vzpomíná Emilie Pytelová na vlastenectví své matky, které s ní její sousedé rozhodně nesdíleli: „Když zemřel Masaryk, šla mu jako jediná ve vesnici zvonit.“ Přestože se považovali za Čechy, mluvilo se doma u Bockových česko-polsko-německým nářečím, takzvanou wasserpolštinou, dialektem tak odlišným, že mu běžný Čech obvykle nerozuměl.

Koncem třicátých let se vztahy mezi zdejšími Poláky a Čechy vyostřovaly a často docházelo k třenicím a potyčkám. Pozice příznivců připojení Českého Těšínska k Polsku byla čím dál silnější a pocítil to doslova na vlastní kůži bratr Janek, kterého polští sousedé jednou zbili jen proto, že se považoval za Čecha. Není tedy divu, že se v roce 1938 ocitla rodina jen krůček od vystěhování do Spojených států amerických. Jejich strýc, který byl v Americe usazený, jim už dokonce poslal lodní lístky. Odjezd však na poslední chvíli zhatila anexe Těšínska polskou armádou na podzim roku 1938. Janek s otcem tehdy ve strachu o život utekli do Ostravy, která zůstala součástí okleštěného pomnichovského Československa. Všichni ostatní obyvatelé Nýdku připojení k Polsku s nadšením uvítali.

Ačkoliv se to zdálo nemožné, vystěhovali Poláci po obsazení Nýdku zbytek rodiny Bockových do ještě bídnějšího obydlí, než v jakém bydlela doposud. Celých devět měsíců, po které Polsko okupovalo českou část Těšínska, musela Emilie s matkou bydlet v lese v zemljance. Do školy chodit nemohla, ačkoliv na to už měla věk. Jednou začaly přes les přelétávat směrem na Polsko desítky německých bombardérů. Teprve později se obě dozvěděly, že začala druhá světová válka a celé Polsko i s Těšínskem se stalo součástí německé Třetí říše.

Ať je klidně Němcem, jen ať není Polákem

Postavení rodiny se rázem zlepšilo. Bydlela zase ve svém chlévě a otec s Jankem se mohli beze strachu vrátit do Nýdku. Úředně byli zaregistrováni jako takzvaní „Volksdeutsche“, tedy etničtí Němci, a to navzdory tomu, že nikdo v rodině německy nemluvil. Spolu s německým občanstvím získali výhody, včetně lepšího jídla, sociálního postavení a možnosti volného pohybu po Němci okupovaných územích. Z nepříliš jasného důvodu byl ale Janek jako jediný z rodiny zaregistrován jako Polák. Na oděvu musel nosit viditelné písmeno P a byl nasazen na nucené práce u německého města Sagan (česky Zaháň), které se dnes nachází na území západního Polska.

Maminka, která si své češství musela před válkou v Nýdku vyvzdorovat, přijala říšskoněmecké občanství kupodivu bez problémů. Velmi těžce ale nesla to, že její syn byl označen za Poláka. Po všech špatných zkušenostech s polskými sousedy to považovala za nesmírně ponižující omyl, který se snažila ze všech sil napravit. S celou rodinou opustila region, kde prožila celý svůj život, a následovala Janka do několik set kilometrů vzdálené Zaháně. „Ona totiž nenáviděla Poláky. Ale tak strašně je nenáviděla, že to se nedá ani povídat. My jsme museli jít do toho Německa, jenom abysme toho Janka vysvobodili. Ať je třeba Němcem nebo čímkoliv, jenom ať není tím Polákem,“ říká Emilie Pytelová.

Zde se pak všichni následující dva roky všelijak protloukali, zatímco Janek pracoval na německém statku. Jakmile se Emilie naučila dostatečně německy, začala chodit s matkou po úřadech a překládat při vyřizování změny Jankova občanství. Jejich snaha nebyla marná – po čase se jim skutečně podařilo Janka zapsat jako Němce. Stalo se ale něco, s čím rodina nepočítala. Jako německý občan musel Janek narukovat do armády a po několika měsících výcviku byl odvelen na východní frontu. Poslední zpráva, kterou od něj dostali, byl dopis ze Stalingradu.

Úřední jazyky se mění, bída zůstává

Když začalo přibývat spojeneckých bombových útoků na Zaháň, přestěhovala se rodina zpět do Nýdku. Do konce války zbýval asi rok a Nýdek byl pořád ještě pod plnou kontrolou Němců. Bída zde byla stále stejná. Na nohou nosila Emilie celoročně krpce z vepřové kůže. Aby se mohla slušně obléci, sama ve třinácti letech ostříhala ovci, na kolovratu upředla vlákno, obarvila ho a upletla si sukni a svetr, ve kterých chodila do školy.

Škola zde byla jen německá a němčina byla také jediná řeč, kterou bylo záhodno na veřejnosti mluvit. Svým rodným česko-polským nářečím mohla Emilie mluvit jen doma. Jednou si se spolužáky ve škole zpívali o přestávce českou písničku. Přistihl je přitom ředitel a Emilie musela za trest napsat dvěstěkrát do sešitu větu: „Wenn ich in der Schule bin, darf ich nicht Tschechisch sprechen.“ (Když jsem ve škole, nesmím mluvit česky.)

Válka skončila v Nýdku nenápadně. V očekávání příchodu Rudé armády sice nejdřív museli místní pro německé vojáky kopat zákopy, ale Sověti nakonec Nýdek obešli a Emilie si nepamatuje během osvobození na jediný výstřel. Janka se však rodina nedočkala a pamětnice si to dodnes vyčítá. Ohledně bratrovy smrti si připisuje svůj podíl viny, protože pomáhala s vyřízením jeho německého občanství. Maminka pak ještě dlouho chodila ke spiritistům na seance a snažila se navázat s Jankem spojení, ale ani jednou se jí to nepodařilo.

Emilie si jde za svým

Po válce šla Emilie Pytelová v patnácti letech do služby do Pardubic. V jedné bohaté rodině se starala o děti a domácí zvířectvo. Milostpán a milostpaní, jak musela svým zaměstnavatelům říkat, se k ní nechovali moc hezky. Za celý rok a půl, co u nich sloužila, se nemohla například ani jednou vykoupat. Osobní hygienu si dopřávala jen v létě koupáním v Labi.

Když uviděla inzerát, který nabízel zaučení a práci v Baťových závodech, neváhala ani chvíli. Konečně mohla dělat to, co ji bavilo – šít! Do Zlína odjela i se svou sestrou Helou na podzim roku 1947, a zažila tak Baťovy závody sice už znárodněné, ale stále ještě fungující podle Baťova modelu.  

Podmínky pro dělníky ve výrobě byly tehdy poměrně přísné. Odskočit si do šatny nebo na toaletu bylo možné jen v nařízených přestávkách a na kvalitu výroby dohlíželi staří, kvalifikovaní mistři. Neplnoletí bydleli ve společných ubytovnách a byli pod přísným dohledem vychovatelek. Jejich den byl rozplánován na hodiny tak, že na nějaký osobní či citový život nezbýval čas.

Kvalita bot po Únoru prudce poklesla

Již pár měsíců po příjezdu do Zlína proběhl v republice komunistický státní převrat. Emilie vzpomíná na sirény, které jednoho únorového dne všechny dělníky a mistry svolaly před Baťův mrakodrap, kde se zaměstnancům závodů oznamovalo, že moc ve státě převzali do svých rukou komunisté. Podle slov pamětnice to drtivá většina přítomných uvítala jásotem. Ona sama se tehdy o politiku nezajímala.

Během roku 1948 byla většina starých mistrů nahrazena dělníky sympatizujícími s komunistickou stranou. „Jak přišel ten Únor, tak všichni byli vyhozeni. Museli jít dělat. Obyčejně je posílali do nějaké laboratoře, aby nemuseli dělat manuálně,“ dodává Emilie Pytelová. Baťova škola práce byla zrušena a pracovní morálka se velmi rozvolnila. Do šatny si teď Emilie mohla odskočit, kdykoli chtěla. Na kvalitě bot se ale nové poměry odrazily negativně. Ze Sovětského svazu, který se stal hlavním odběratelem závodů, se dokonce vracely celé vagony bot, které Sověti reklamovali.

V Baťových závodech, přejmenovaných v roce 1949 na Svit, pracovala pamětnice až do roku 1956. Seznámila se zde se svým budoucím manželem, rovněž absolventem Baťovy školy práce. Později se s ním přestěhovala do jeho rodné vsi Ruprechtov na Vyškovsku. Porodila a vychovala dvě děti a po zbytek svého profesního života Emilie Pytelová pracovala jako lesní dělnice a dojička krav.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jana Peštová)