Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pros (* 1920  †︎ 2022)

• narozen 5. října 1920 v Chrudimi

• Svaz mladých, trampské hnutí

• spojkou v ilegální komunistické organizaci

• výroba kožichů pro wehrmacht

• unikl zatčení gestapem

• zapojení do partyzánské činnosti skupiny Jan Kozina

• po válce zaměstnán v dělnických profesích

• zemřel 7. března 2022

Jaroslav Pros se narodil 5. 10. 1920 v Chrudimi. Otec – legionář z první světové války – pracoval jako dělník na dráze, ovšem už v roce 1928 zemřel. Maminka pracovala jako pradlena a posluhovačka. Měl o deset staršího bratra.

V Chrudimi docházel do obecné školy a poté absolvoval měšťanku. Nakonec se vyučil u chrudimské firmy se specializací na čepice a kožešinové zboží: „Nebyl jsem ani den bez práce. Nevyhodil mě. Tak jsem to překlackoval až do té doby, než naše organizace praskla.“

Trampské hnutí

Jak se Jaroslav Pros zmiňuje, onou organizací má na mysli trampské hnutí, respektive Svaz mladých, ze kterého se ve válečném období utvořila ilegální komunistická protinacistická organizace. K chrudimským trampům se dostal díky svému bratrovi a už tehdy se jednalo o výrazně levicovou organizaci: „Ten mě přitáhl na tramping. Měli jsme osadu Havajádos[1], naše bouda se jmenovala Pod Křižanovicema. (…) Tito kluci, co studovali v Praze, přitáhli takové novodobé myšlenky. Začali jsme zpívat písničky Voskovce a Wericha, protože Vencl byl hudebně velmi nadaný. Byl to písničkář, který už pracoval. A bratr taky.“

Jaroslav Pros vzpomíná, že chrudimské trampské hnutí bylo oproti pardubické či hradecké organizaci aktivnější s bohatou členskou základnou. Když vypukla občanská válka ve Španělsku v roce 1936, trampové – i díky svému politickému zájmu – často směřovali do mezinárodních brigád jako interbrigadisté s cílem bojovat proti fašistickým silám: „Brácha měl taky takové myšlenky, že by jel do Španělska. Jenže neměl prachy, protože se peníze musely složit přes Německo a tak dále. Tak z toho sešlo.“

Mezitím se v Československu trampové politicky angažovali ve prospěch interbrigád: „My jsme tady kolportovali různé pohledy a takové věci, které se daly prodat. Já si pamatuji, že jsem je nabízel i svému učiteli na pokračovací škole. To byl nějaký Kňáva.[2] On byl pokrokový a několik pohledů si ode mě koupil.“

Svaz mladých po německé okupaci

Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava dne 15. 3. 1939 byl Svaz mladých rozpuštěn. Mnoho členů se od Svazu všelijak odpoutalo nebo náhle onemocnělo a zůstalo jich jen pár. I nadále se však ostatní členové pokoušeli o protinacistickou činnost – schůzovali a mnozí z nich se zapojili do ilegálního komunistického odboje. Jaroslav Pros byl do komunistického odboje zařazen jako spojka a pomáhal Janu Dostálkovi: „To bylo taky takové dobrodružné. Ale všechno jsem splnil. Spolu jsme jezdili do Pardubic.“

Jako spousta ilegálních komunistických odbojových organizací byla i tato skupina rozbita gestapem. Mnoho členů bylo zatčeno a odvezeno do káznic či do koncentračních táborů, mezi nimi i Jan Dostálek: „Dostálek už – nevím, jestli měl instrukce z vyšších stranických [výborů], nebo sám – [sháněl za sebe] náhradu. Tak po různých takových [pátráních našel] Rudu Petráňů. To byl syn velkého sedláka. Dostálek mě Rudovi doporučil, že mě může použít. My jsme měli rozehraný volejbalový turnaj u boudy a chlapům to už myslelo konspiračně. Najednou přijde ke mně kámoš a říká: ,Tam na stráni na tebe čeká nějaký chlapík, máš tam přijít.‘ Tak jsem tam šel a on tam byl Ruda.“

Poté Jaroslav Pros pracoval jako spojka pro Rudolfa Petráně a donášel zprávy pro Andulu Mlejnkovou. Osudnou se stala schůzka v květnu 1944 v Praze u Wilsonova (dnes Hlavního) nádraží: „Najednou mně [Andula] řekla: ,Vezmi mě pod paží, ale vůbec se neohlížej.‘ (…) A najednou mně řekla: ,Ztrať se.‘ Já jsem uměl běhat, tak jsem to natáhl. Tam jak je Pečkárna, tak kolem Pečkárny.“

Ilegální činnost byla prozrazena a Jaroslav Pros si musel zachránit vlastní kůži. Andula Mlejnková byla zatčena, vyslýchána a nakonec popravena. Zatčen byl i Rudolf Petráň. Jaroslav Pros si musel vyhledat ilegální ubytování v Pardubicích.

U partyzánského oddílu Jana Koziny

Dne 11. 11. 1944 proběhl sovětský výsadek – jednalo se o tzv. Operaci Jan Kozina. Výsadek měl být shozen na Šumavě, ale nakonec byl shozen v prostoru Loun. Byl proveden ve dvou skupinách, první skupina – mezi nimi byl i poručík Vasil Kiš – dopadla v pořádku, ovšem druhá byla německými vojenskými silami obklíčena a postřílena. Václav Kiš se společně s výsadkářem Grigorijem Melnikem dostal až do prostoru Chrudimska. Mohlo dojít i ke spojení s Miloslavem Pichem-Tůmou, což však Václav Kiš odmítl a založil vlastní partyzánskou jednotku Jana Koziny. Jaroslav Pros se společně s dalšími odbojáři po domluvě na hájence Pospíšila u Lipky na Kiše napojil: „To víte, to bylo pro nás, o čem jsme snili. Blouznili jsme. Tak se nám to splnilo. Ten Kiš byl ještě o rok mladší, než jsem byl já, ale [měl] holiny a tohle. Tam udělal takové divadlo. Já i všichni, co jsme tam tenkrát jeli – Valenta, Starý, Tomiška a já – jsme to žrali.“

Začala partyzánská činnost, ale Jaroslav Pros ještě nebyl kompletním protinacistickým bojovníkem: „Kiš mi řekl: ,Tady si takhle nahoře nadzvedneš tašky a budeš špízlovat.‘ A nevím, co ho napadlo: ,Jardo, (…) pojď dolů. Vždyť jsi ještě nesložil partyzánskou přísahu.‘ Tak mi dal papír a já jsem to přečetl.“

Jaroslav Pros vzpomíná na jeden německý přepad, ze kterého se díky Kišovi dostali: „Najednou vystřelil a vyběhl na půdu: ,Jsou tady.‘ Byl tam Mirek Starej, Kiš a já. Tak jsme se schovávali. To byl vevnitř falešný štít, oni přišli a – jako všude, byly to cvičené skupiny – začali. Tam byly schválně naházené nějaké otýpky slámy, tak do toho začali šťourat. Ale my jsme s Mirkem Starým seděli u té díry. Mirek mi dal pušku, a ještě že nevystřelila. A Kiš měl samopal, tam byl takový silný trám a za něj zalezl. Tak jsme to přečkali.“

Partyzáni vykonávali i záškodnické práce. Jaroslav Pros se coby „pomocník“ zbrojního důstojníka Miroslava Starého účastnil protiněmecké akce u Skutče, na jejímž konci byl vyhozený vlak. Své nálože si vyráběli sami i dost nebezpečným způsobem: „Že se udělá velká nálož. Tak tam přitáhli svařenou bednu, byl jenom malý otvor, tam se dala šňůra a na ni rozbuška. A teď mi říká: ,Tamhle z toho plechu uděláme kornout. Tamhle máš drát od kola a budeš to tam takhle [dávat].‘ Já jsem neměl rozum.“

Pomocí výbušnin vyhazovali zejména železniční tratě: „Nějaký můstek se pod dráhou vyhodil, ale naštěstí se tratě přestaly [vyhazovat], poněvadž přišli na to, že je budeme potřebovat. Ale Němci jezdili. Když mě potřebovali, třeba Kiš mně říká: ,Pojedeš do Vrbatova Kostelce.‘ Nejela první mašina, jely jenom vagony. Když se na něco najelo, tak to vybouchlo.“

Svou partyzánskou anabázi však Jaroslav Pros nepřečkal bez úhony. Dostal otravu do nohy a tuberkulózu. Tím pádem si v Chrudimi neužil ani poválečné oslavy a radosti – přednější byla léčba. Jaroslav Pros vzpomíná, že nemohl ani chodit.

Zaměstnání po válce

Jaroslav Pros nevstoupil do KSČ až v poválečném období, členem se stal již v roce 1939. Jak již bylo řečeno, trampové, respektive Svaz mladých, byli výrazně levicoví a již v této organizaci byl Jaroslav Pros zaregistrovaný do komunistické strany. Z Komunistické strany vystoupil po srpnu 1968.

Po vyléčení z válečné anabáze začal opět pracovat v Semtíně. Jelikož měl jiné ideály, dostal se do konfliktu a byl zaměstnán v rekreačním středisku v Kežmarských Žľabech v Tatrách a následně v Hřensku. V Železné Rudě pak dělal inventuru veškerého majetku.

Ze Železné Rudy následoval přesun do Vysokých Tater: „A teď na rande. Ona byla v Plzni a já v Tatrách. Tak jsme se v dubnu 1949 vzali.“ Konečný přesun byl do Špindlerova Mlýna. Nakonec se Jaroslav Pros rozhodl pro výrobu a napevno se uchytil v semtínské Synthesii.

Mezitím se v roce 1947 zúčastnil akce proti banderovcům: „My jsme dělali takovou poziční frontu, poněvadž oni věděli, kudy jdou. (…) Tahali nás vždycky v noci po Vysočině. Přetahovali nás náklaďáky. Pak jsme lágrovali v Kamýku nad Vltavou, byli jsme za Vltavou na levé straně po proudu a byl zákaz [přejít] na druhou stranu. (…) Byla tam zábava. Mě to nebavilo, tak jsem nešel, a on jednu holku šel doprovázet na druhý břeh. (…) Vyprovodil holku, vracel se nazpátek a najednou: ,Ruky hore. Stavaj.‘ On zalehl a hodil granát. Jednoho chlapa to poranilo.“ Zraněný voják poté v nemocnici zemřel.

V době natáčení rozhovoru žil pamětník v Chrudimi.

 

[1] Údaj nebylo možné ověřit.

[2] Jméno nebylo možné ověřit.