Libuše Přibová

* 1925  

  • „Jednou jsem šla přes dvůr a přijelo tam auto, takové velké. A z toho vystoupila, kromě jiných, moje bývalá spolužačka. Tak jsem k ní šla a říkám: ‚Libuško, co tu děláš?‘ Jmenovala se Libuška Sedlaříková, to si pamatuji dodnes. A ona říkala: ‚Nemluv na mě, nebo tě seberou také.‘ Tak jsem pochopila, že je to… A já jsem si toho dřív nějak nevšímala, protože ty transporty byly tak, že já byla v jiné části – dopravní, než byla ta komerční, kde oni byli soustřeďovaní ve skladech. No, a když jsem viděla, že je v tom skladu, tak jsem letěla přes nádraží Hybernskou ulicí k řezníkovi. Tam byla fronta. A já říkám: ‚Prosím vás, moje spolužačka jede do koncentračního tábora, dejte mi něco, aby se najedla.‘ Všichni ustoupili a řezník mi dal salám. Odstřihnul mi potravinový lístek, to ano. Pak jsem se vrátila do toho skladu, do té jedničky. A viděla jsem, že tam stojí nějaký ten v šedomodré uniformě, mám pocit, možná, že to není správně, tak jsem tam k němu šla a říkala jsem, samozřejmě německy, jestli dovolí, že tam mám spolužačku, že jí dám něco k jídlu, tak on dělal, že mě neslyší. A já jsem šla k té Libušce a ona mně říkala: ‚Prosím, zavolej mé sestře‘, a já říkám: ‚Musíš počkat, až si přinesu tužku a papír, abych si napsala telefonní číslo.‘ Šla jsem nahoru do kanceláře, vzala tužku a papír, přišla zpátky a začala jsem psát telefonní číslo. Samozřejmě že se přidalo ještě několik z ostatních, kteří mi také dali telefonní čísla, a já jsem je potom nahoře v kanceláři volala, ty rodiny nebo známé.“

  • „Jednou jsem šla od vlaku a za mnou šel pán a začal mě zpovídat. Co jsem tam dělala, co jsem tam házela? Já strachy bez sebe jsem mu řekla, že nějaké jídlo a cigarety. Nakonec mně dal krabičku cigaret, abych je také dala příštímu transportu. Tak mě zbytečně strašně rozčílil. Já jsem se samozřejmě bála, no ale když to takhle dobře dopadlo, tak k příštímu transportu jsem zase šla. Ti už byli ve vagonech, a když jsem tam přicházela, tak jsem viděla, že tam stojí zase dva v uniformě, takoví mladí. Tak jsem k nim přišla a říkám: ‚Prosím vás, otočte se‘, a oni se divili proč a já jsem jim říkala: ‚Tamhle chci známým něco hodit.‘ A oni skutečně odešli dobrých dvacet kroků směrem ke dvoraně, ne k vlaku, takže jsem to tam zase tak… No, tak to bylo asi tak všechno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 24.02.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřila jsem svému instinktu

IMG_3994.JPG (historic)
Libuše Přibová
zdroj: archiv pamětníka

Mladší ze dvou sester Libuše Přibová, rozená Svobodová, se narodila 15. dubna 1925. Její rodina žila v Hostomicích pod Brdy a těšila se zde velké úctě. Otec byl starostou hořovického cechu řezníků, starostou místního Sokola a také městským radním. Matka pracovala v obchodě. Po měšťance studovala tříletou odbornou školu pro ženská povolání v Praze, poté při zaměstnání ještě obchodní akademii. Čtyři léta, do roku 1938, jezdila do pohraničí, kde se učila německy. V polovině roku 1943 nastoupila na Hybernské (dnes Masarykovo) nádraží jako dělnice I. třídy - zapisovatelka vlaků. Většinu následujícího roku promarodila s komplikovanou zlomeninou nohy, poté na nádraží pracovala ještě několik let. Za války byla svědkem transportů do koncentračních táborů. Když později při prověrkách vyjádřila nesouhlas s „Vítězným únorem“, musela od dráhy odejít a přešla do účtárny Národního pozemkového fondu. Než šla do důchodu, byla zaměstnána ještě v Koncertním jednatelství a v Českém fondu výtvarných umění. Po roce 1989 si přivydělávala ubytováváním německy mluvících turistů. Byla členkou doplňovacího sboru Českého rozhlasu, hrála na housle a klavír. Celý život zůstala věrnou sokolkou. Vdaná byla dvakrát, má jednoho syna.