Helena Pražáková

„To bylo v roce 1939, 15. března, a poslouchali jsme s tatínkem rádio. Já jsem to nepoznala, říkal mi, že vysílají hudbu z Mé vlasti Bedřicha Smetany, a mužský hlas, takový zvláštní, se ozýval a říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem.‘ Šli jsme se s maminkou a tatínkem podívat, jak sem přicházeli Němci. Převážně jezdili na motorkách se sajdkárou. Jeden řídil, druhý seděl za ním a měl namířenou zbraň. Tehdy bylo strašné počasí, strašný nečas, pršelo, foukal vítr, do toho sníh. Projížděli ulicí, byl tam takový trochu popletený, poblázněný kluk a po jednom vojákovi hodil kuličku. Ten na něj namířil, pochopitelně nevystřelil.“

„A tahle Lída Cemprová měla tatínka amerického Čecha. A tam se domohl nějakého majetku, vrátil se sem s rodinou a koupil si statek. Na půdě měl uložené staré americké noviny, ale úplnou náhodou. Oni po něm už zřejmě šli, protože to byl americký Čech, a ty noviny mu tam našli. Hned ho sebrali. Druhý den ho hlásili v rádiu, že je Cempr zrádce národa, takže ho zabili. Lída musela ale do školy. To by si maminka nedovolila, aby ji nechala doma. Pořád si to pamatuji, Lída ležela na lavici na rukou a plakala. Nikdo z kantorů si jí nevšiml, nikdo si to nedovolil, jen pan učitel Svoboda si k ní sedl, hladil ji a říkal: ‚Já vím, Lidunko, já vím, Lidunko.‘ To byly takové zvláštní doby, tohleto.“