Helena Pražáková

* 1928  

  • „To bylo v roce 1939, 15. března, a poslouchali jsme s tatínkem rádio. Já jsem to nepoznala, říkal mi, že vysílají hudbu z Mé vlasti Bedřicha Smetany, a mužský hlas, takový zvláštní, se ozýval a říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem.‘ Šli jsme se s maminkou a tatínkem podívat, jak sem přicházeli Němci. Převážně jezdili na motorkách se sajdkárou. Jeden řídil, druhý seděl za ním a měl namířenou zbraň. Tehdy bylo strašné počasí, strašný nečas, pršelo, foukal vítr, do toho sníh. Projížděli ulicí, byl tam takový trochu popletený, poblázněný kluk a po jednom vojákovi hodil kuličku. Ten na něj namířil, pochopitelně nevystřelil.“

  • „A tahle Lída Cemprová měla tatínka amerického Čecha. A tam se domohl nějakého majetku, vrátil se sem s rodinou a koupil si statek. Na půdě měl uložené staré americké noviny, ale úplnou náhodou. Oni po něm už zřejmě šli, protože to byl americký Čech, a ty noviny mu tam našli. Hned ho sebrali. Druhý den ho hlásili v rádiu, že je Cempr zrádce národa, takže ho zabili. Lída musela ale do školy. To by si maminka nedovolila, aby ji nechala doma. Pořád si to pamatuji, Lída ležela na lavici na rukou a plakala. Nikdo z kantorů si jí nevšiml, nikdo si to nedovolil, jen pan učitel Svoboda si k ní sedl, hladil ji a říkal: ‚Já vím, Lidunko, já vím, Lidunko.‘ To byly takové zvláštní doby, tohleto.“

  • „Vždycky, když byly volby, tak tam tihleti komunisti, takoví skalní – teda oni nebyli mnohdy ani moc chytří – tak oni se vždycky chlubili, že na sto procent to tam vyhrála strana. A já jsem sice věděla, že tím nic nenapravím, ani mi o nic tak dalece nešlo, ale říkala jsem si: Tak já to jednou zkusím, když jsem byla u těch prvních, když tam dám bílý lístek, tak jestli to přiznají. Tak jsem si ze zápisníčku A5 vytrhla list, schovala jsem si ho a šla jsem za plentu normálně volit a místo kandidátky KSČ jsem tam strčila ten papír. Když jsem se pak potkala s někým z těch komunistů, ptala jsem se, jak dopadly volby, a on povídá: ‚Ta kurva nějaká, ona nám to zkazila, představte si, že tam dala bílý lístek!‘ V duchu jsem se strašně smála. Ale přiznali to, nebyli stoprocentní a byla to velká hanba pro obec.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mělník, 14.03.2018

    (audio)
    délka: 01:22:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po roce 1948 jako když utne...

6.jpg (historic)
Helena Pražáková

Helena Pražáková, rozená Šteflová, se narodila 15. června 1928 v Byšicích, v okrese Mělník. Život její rodiny poznamenaly obě totality 20. století. Jako dítě byla svědkem příjezdu nacistických okupantů, její bratr byl totálně nasazen v Rakousku. Strach z války umocnila poprava otce spolužačky v období heydrichiády. Mírová léta si jako mladá dívka dlouho neužila, únorový převrat nevítala. Komunisté jejím rodičům zabavili hospodářství. Vdávala se v roce 1950, který popisuje jako hrozné časy. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Manžel z kádrových důvodů přišel o vedoucí pozici v mlékárně a jako dělník pracoval ve Spolaně, děti měly problém dostat se na studia. V roce 2000 tragicky přišla o syna.