„No, a co je zajímavé, je, že v tomto návrhu na pokračování v tom přešetřování [smrti Jana Masaryka] je navrženo k opětovnému výslechu několik osob a jednou z těch osob je [Antonín Nežerka]. Takže v říjnu 1951 bylo to přešetřování ukončeno a měly být vyslýchány osoby, které zjevně věděly víc a jejichž původní výslechy zmizely ze spisu. To přešetřování, k tomu nikdy nedošlo, bylo sabotováno, nikdy k němu nedošlo. A ti lidé, kteří byli navrženi k dovyslechnutí, postupně za různých okolností umírali. Přešetření bylo ukončeno v říjnu 1951 a strýce našli mrtvého před domem 23. prosince 1951.“ –„A kde před domem?“ – „Před domem v Byšicích. Strýc chodil pravidelně do hospody, tam dřív byla hospoda U Struzků, dneska jsou tam byty. A hrál mariáš a pamětníci vzpomínali, jak ten večer byl nervózní. Říkal, že půjde dřív domů, že ho furt pronásledují nějaký chlapi v černých kabátech. Jak to bylo, přesně nevíme. Nicméně našli ho druhý den ráno mrtvého před domem. Tam je takový náhon, dneska je to suchý příkop, tehdy tam asi trošku vody bylo. A jako příčina úmrtí, to si dovolím citovat, protože to bych si nezapamatovala. V úmrtním listě je jako příčina úmrtí uvedeno ,udušení z utopení po mdlobě.´“
„Tatínek vlastně měl velice pohnutý, řekněme, život, protože pocházel z rodiny, z továrnické rodiny. Už jeho děda založil v Sobotce továrnu pod Humprechtem. Vyráběli domácí obuv. Byla to taková krásná funkcionalistická budova přímo pod zámečkem Humprecht. A když v roce 48 došlo ke zestátnění a sebrali rodičům mého otce všechno, nejenom tu továrnu, ale i vilu, v které bydleli. Děda to tehdy neunesl a dostal infarkt. Zemřel a zanechal svou manželku, moji babičku Libuši Slavíkovou, samotnou vdovu se dvěma dětmi, tatínkovi byly tři roky a tetě byl rok, byla ještě miminko.“
„Dědeček, kterého si tedy pamatuju, umřel, když mi bylo asi 14 let, tak on měl zajímavý život. On byl závodník na motorkách a byl nuceně nasazen za války a podařilo se mu uprchnout ještě s jedním Francouzem z nuceného nasazení. Prchali vlastně z Německa, byl v Hamburku a prchali z Německa přes Polsko do Čech. Pak ještě nějakou dobu ukrýval toho Francouze. Ten se pak dostal přes Itálii do Francie. Děda byl pak postřelen během květnových barikád v Praze. Měl vlastně následky celý život, měl problémy s dýcháním a tak, takže byl takový velmi zahořklý a velmi jako antikomunistický člověk a takový bojovník. Zemřel pak i na následky toho zranění.“
Jana Poláková, rozená Slavíková, se narodila 2. srpna 1975 v Praze Janě a Hynkovi Slavíkovým. Prastrýc Jany Polákové Antonín Nežerka žil od třicátých let v Berlíně, kde pracoval jako šéfkuchař na egyptském velvyslanectví. Po vypuknutí druhé světové války přesídlil s ambasádou do Londýna, kde se seznámil s Janem Masarykem. V roce 1946 se s rodinou vrátil do Československa a pracoval pro ministerstvo zahraničí jako šéfkuchař. Dne 10. března 1948, kdy zemřel za nevyjasněných okolností Jan Masaryk, byl ve službě, pročež byl vyslýchán. V prosinci 1951 ho nalezli mrtvého u jeho domu v Byšicích. Podle Jany Polákové i dalších místních byla celá událost podezřelá. Úmrtí se ovšem nikdy nevyšetřovalo, neproběhla pitva a porevoluční snaha o exhumaci vyšla vniveč. Jana Poláková vystudovala gymnázium v Mělníce. Od roku 1993 tedy studovala anglistiku a později také dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Po absolvování působila jako tlumočnice, manažerka v bankovnictví nebo učitelka na základní a střední škole. Od roku 2006 zasedala v zastupitelstvu Byšic, od roku 2010 byla starostkou obce. V roce 2025 žila v Byšicích v domě, který kdysi patřil Antonínu Nežerkovi.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
