Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Pochožaj (* 1933)

• narozen 20. ledna 1933 v obci Český Straklov na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina)

• otec Jefrem byl Ukrajinec, matka Anna Češka

• bratr Boris Pochožaj padl v řadách 1. čs. samostatné tankové brigády 24. dubna 1945 při osvobozování obce Velká Polom

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• rodina se usadila v obci Kamenná

• po studiích na strojní průmyslové škole pracoval 40 let v železárnách a drátovnách v Kamenné

• v době natáčení v roce 2022 bydlel stále v Kamenné

Zhruba 40 tisíc Čechů v roce 1947 reemigrovalo z Volyně v Sovětském svazu do Československa. Osídlili většinou pohraniční oblasti vylidněné po odsunu Němců. Stovky z nich se ale už do země svých předků nevrátily, protože padly při jejím osvobozování od nacismu. Své o tom ví Jindřich Pochožaj, který v roce 1945 takto přišel o devět let staršího bratra Borise.

Jednu okupaci vystřídala druhá

Jindřich Pochožaj se narodil 20. ledna 1933 v obci Český Straklov na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina). Jeho rodiče byli odlišné národnosti. Předci matky Anny, rozené Stránské, přišli do této oblasti tehdy ještě spadající pod carské Rusko někdy ve druhé polovině devatenáctého století. Stejně jako tisíce dalších Čechů Volyň osídlili za příslib volné půdy a dalších výhod. Jindřich Pochožaj ale bohužel nezná podrobnosti a netuší, odkud pocházeli. Otec Jefrem byl ukrajinské národnosti. Doma se ale mluvilo česky.

Ve Straklově tehdy bydlelo přes čtyři stovky obyvatel v naprosté většině mluvících česky. Otec v obci provozoval soustružnickou dílnu. Lidem opravoval zemědělské stroje, a dokonce zaměstnával dva české dělníky. K domu patřilo ještě malé hospodářství.

Na začátku září roku 1939 Jindřich nastoupil do první třídy české obecní školy ve Straklově. O sedmnáct dní později v rámci tajného paktu s nacistickým Německem o neútočení obsadil Volyň Sovětský svaz. Jindřich Pochožaj vzpomíná, že vojáci Rudé armády vypadali zuboženě a na sobě měli špinavé a roztrhané uniformy. Na následnou několikaměsíční okupaci však žádné vzpomínky nemá.

O necelé dva roky později napadlo nacistické Německo Sovětský svaz. Na konci června roku 1941 vojáci wehrmachtu prošli Českým Straklovem. První vlna jen prohlédla dům, ale o pár dní později se objevili další vojáci. „Vlezli nám do stodoly, vypustili prase, na dvorku ho zastřelili a vzali si ho,“ vzpomíná pamětník.

Nikdy jsme nevěděli, kdo stojí za dveřmi

Za německými vojáky přicházely tzv. pohotovostní jednotky SS Einsatzgruppen, které měly likvidovat nežádoucí osoby, především Židy. Část z nich byla zastřelena na místě a větší část na podzim 1941 nahnána do ghett a později zlikvidována a naházena do hromadných hrobů nebo zavražděna v koncentračních táborech. Jedno z ghett vzniklo i v blízkém Dubně, kde bezmála dvě třetiny z tamních dvaceti tisíc obyvatel tvořili právě Židé. Některým se ovšem podařilo utéct a následně se ukrývali v lesích nebo domech v okolí. „Ve Straklově u nějakejch Hlušičků měli celou dobu Židovku schovanou ve skříni. Ani jsem to nevěděl a dozvěděl jsem se to až později,“ vzpomíná na zachráněný lidský život Jindřich Pochožaj. Přitom nacisté po kraji systematicky hledali každého přeživšího Žida a v případě prozrazení velmi reálně hrozila smrt všem členům rodiny zachránců.

Lidé se ale neobávali jen nacistů. Po nocích totiž vesnice navštěvovali ozbrojení banderovci, členové Ukrajinské povstalecké armády (UPA), zkráceně nazývaní podle jejich velitele Stepana Bandery. Bojovali za nezávislost Ukrajiny, ale často se přitom dopouštěli zločinů. Své skutečné či domnělé odpůrce nemilosrdně vraždili. Ve Straklově prý takto přišli o život muži, ženy a děti z několika polských rodin. „Chlapce, co jsem s ním kamarádil, tak toho zastřelili taky,“ dodává pamětník. Právě Poláci byli hlavním cílem banderovců, ale i mnoho Čechů zaplatilo jejich řádění životem. Možná právě kvůli otcově národnosti se s nimi rodina nedostala do konfliktu. Několikrát však u jejich domu zaklepali neznámí muži. Jen otevření dveří ale bylo velice riskantní. Nevěděli totiž, zda se jednalo o banderovce nebo jen provokatéry z řad sovětské NKVD, kteří zjišťovali, kdo dodává potraviny banderovcům, za což mohla být celá rodina později poslána na Sibiř.

Bratr padl těsně před koncem války

Po bitvě u Stalingradu se situace na východní frontě začala otáčet a Rudá armáda postupně vytlačovala vojska wehrmachtu ze svého území. V prvních měsících roku 1944 proběhly boje o Volyň. Jindřich Pochožaj vzpomíná, že v okolí Straklova se fronta asi na čtrnáct dní zastavila. Němečtí vojáci byli tehdy ubytovaní i v domě Pochožajů. „Ten den, jak odcházeli, tak nám to při bojích ustřelilo kousek stodoly. Zranilo to prase a museli jsme ho zabít.“

Bratr Boris poté, stejně jako mnoho mužů ze Straklova, vstoupil do 1. československého armádního sboru bojujícího po boku Rudé armády. V řadách 1. československé samostatné tankové brigády prošel boji o Dukelský průsmyk a na území Slovenska. Padl ve svých dvaceti letech 24. dubna 1945 při osvobozování Velké Polomě nedaleko Ostravy. „Jako dnes si pamatuju, že brácha psal domů 19. dubna, že za tři neděle bude po válce a přijede,“ vzpomíná Jindřich Pochožaj, který se několik dní poté dozvěděl o smrti bratra. „Nějakej jeho kolega ze Straklova Poliščuk přijel na dovolenou a řekl mi to. Bál jsem se to rodičům říct, tak jsem to nějakou dobu tutlal v sobě a pak jsem jim to řekl. To víte, že to byla rána.“

Našli si nový domov

V červnu 1946 byla uzavřena dohoda o přesídlení volyňských Čechů do Československa. Nezahrnovala ale rodiny, kde byl manžel ukrajinské národnosti. Přesto Pochožajovi jako ostatní Češi v roce 1947 nastoupili do transportu. Důvodem byla nejspíš výjimka pramenící z toho, že Boris padl v řadách československého vojska. „Pro mě to bylo dobrodružství. Otec moc nechtěl, ale měl tady pochovaného syna, a proto ho to sem táhlo,“ vzpomíná na cestu do neznáma Jindřich Pochožaj.

Rodina se nakonec usadila v Kamenné na Šumpersku v domě vyprázdněném po odsunutých Němcích. Otec si z Ukrajiny dovezl také soustruh, ale ten nakonec prodal, protože po nástupu komunistického režimu nemohl podnikat, a tak nastoupil do tamních železáren a drátoven. Po studiích na strojní průmyslové škole tam 40 let až do odchodu do penze pracoval i Jindřich Pochožaj. Nejprve jako hlavní mechanik a následně mistr.

Jindřich Pochožaj se již nikdy nesetkal se svými kamarády z dětství ze Straklova a svou rodnou obec navštívil s rodinou pouze jednou na začátku 70. let. Svůj dům ale již nenašli, protože ho někdo zbořil.

V době natáčení v roce 2022 bydlel Jindřich Pochožaj stále v Kamenné. V domě, kde se svou ženou Annou vychovali své dvě dcery Lenku a Jindřišku.