„Tak jsme se domluvili tak, že pomůžeme jako speciální pedagogové, psychologové a hlavně psychoterapeuti dělat krizovou intervenci s uprchlíky z Bosny a Chorvatska. A hlavně z Bosny z koncentračních táborů, ve kterých oni byli. Když se potom postupně osvobozovala Bosna a oni byli propouštěni z těch táborů, tak přicházeli do azylových zařízení a vím, že my jsme jezdívali do Bělé-Jezové a do Stráže pod Ralskem. Tam jsme pracovali s těmi lidmi a to byla taková práce, kdy si člověk uvědomil opravdu, že vlastně to, co prožil, není vůbec nic proti tomu, co prožili oni. Oni přišli o své děti, o své sourozence a vím, že když nám tam vyprávěl jeden pán, že byl zavřený a viděl, jak mu zastřelili bráchu a uřízli hlavu tátovi a musel se na to dívat, tak to byly prostě hrozné okamžiky.“
„V Lublaňské to byly opravdu pocity beznaděje, to bylo prostě pořád stejné. Na Klíčově jsme se ty věci snažili dělat trošku jinak, takže vlastně ten barák, když jsme tam měli tenkrát třicet šest kluků, kteří měli ústavní a ochranou výchovu, tak jsme ten barák odemkli a říkali jsme si, že je budeme trénovat běžnému životu, patnáct až osmnáct let jim bylo. A docela se nám to rozjelo, protože vlastně je pravda, že třetina z nich utíkala permanentně a policajti je vozili zpátky a tak, ale dvě třetiny z nich normálně jezdily tehdy do ČKD a do Pragovky, ještě fungovaly ty firmy na Praze 9, ty fabriky. Tak tam jezdili normálně dělat a do pekáren také na Klíčově. A vraceli se, fungovali úplně normálně. Tak jsme si řekli, že to je celkem… asi že jsme zvolili správnou cestu, že prostě té jedné třetině nepomůžeme, když nechce, a ty dvě třetiny se chytly a docela jsme fungovali a mohu říci, že s některými se potkávám ještě teď.“
Jiří Pilař se narodil 30. května 1957 v Hamru u Litvínova. Otec František Pilař byl ještě před jeho narozením sesazen z pozice policejního důstojníka a odeslán do hnědouhelného dolu; zemřel předčasně, když byly Jiřímu dva roky. Vyrůstal pak s matkou Marií, rozenou Baxovou, která pracovala jako dělnice. Po maturitě na gymnáziu nedostal doporučení na vysokou školu a aby nemusel na vojnu, přihlásil se na doporučení svého trenéra tenisu na pedagogickou nástavbu. Poté pokračoval na pedagogické fakultě, kde vystudoval obor speciální pedagogika. Jeho profesní zaměření se začalo ubírat tímto směrem. Již před sametovou revolucí pracoval jako vychovatel delikventní mládeže a mladých toxikomanů v pražských výchovných ústavech, což mělo v té době zvláštní specifika. Byla to také oblast pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Od roku 1989 působí Jiří Pilař ve Středisku výchovné péče Klíčov. Zde zažil sametovou revoluci, po které se aktivně podílel a stále podílí na změnách v ústavní péči včetně Zákona o ústavní a ochranné výchově; dnes s dalšími odborníky pracuje na jeho aktualizaci. Přes deset let vedl na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR odbor speciálního vzdělávání. Angažoval se i v dalších oblastech společenského života, například formou krizové intervence pomáhal uprchlíkům z oblasti Bosny. V roce 2009 se stal členem TOP 09 a v současnosti (2023) je předsedou organizace v Šeberově. Zároveň je zástupcem ředitele pro ambulantní a celodenní oddělení ve Středisku výchovné péče Klíčov. Žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
