The Czechoslovak ex-RAF airmen tried to ignore the surveillance. They continued socialising and whenever there was a reason for a party or a celebration, they cared a damn about the whole secret police machinery and "accompaniment" at every event. Mrs. and Mr. Irving are having a great time at the famed restaurant Na Zvonařce despite being closely watched.

Ivetina fotografie z jednoho z poloilegálních celorepublikových srazů letců RAF, které zhruba od poloviny 80. let probíhaly pod záštitou SSM v Kolíně. To si vzal za své JUDr. Jiří Sehnal a na snímku je jeho maminka po pravici Jana Irvinga. Zcela vlevo je Alois Konopický. (Na jméno paní v bílém svetříku si Iveta už ale s odstupem mnoha let nemůže vzpomenout.) Na tato setkání konaná jedenkrát za rok se vždy všichni velmi těšili. Estébáci měli „pré“ a nestíhali při hromadných přesunech od vlaků či po příjezdech aut z celé ČSSR vše zaznamenávat. Ve svých ladách a škodovkách jezdili z místa na místo a nepomáhaly ani povolané posily. Však to muselo být něco, když se najednou objevilo mnoho desítek lidí s trikolorami na oblecích! Letci to se svými rodinami dobře věděli i viděli a měli z toho škodolibou radost. (Iveta, s níž v té době už pěkně cloumala puberta, na ně statečně vyplazovala jazyk, když se mihli kolem.) Když se však všichni sešli v sále Kulturního domu, po práci a hromadném obědě se hodně povídalo, vzpomínalo a z vyprávění si tu Iveta začala zaznamenávat i konkrétní poznámky pamětníků pro svou knihu o Antovi, která byla už rozepsaná. V roce 1989 za pomoci Jana Irvinga a několika dalších se také začaly vybírat peníze a organizačně dávat dohromady lidé i věci s tím potřebné pro uskutečnění srazu - v případě Čechoslováků de facto nelegálního - na 50. výročí Bitvy o Anglii ve Velké Británii. Tehdy to vypadalo téměř jako utopie a marný sen, přestože do všeho byli všemožně zapojeni sami Britové, Sdružení československých zahraničních letců se sídlem v Londýně a další organizace.

Všichni už cítili v kostech, že totalitní režim musí brzy padnout! Důkazem toho byla snad úplně první legální beseda s našimi letci v září 1989, kterou se podařilo pod hlavičkou ROH uspořádat v tehdejším hotelu Dlabačov na pražském Břevnově (po listopadu 1989 přejmenovaného na Hotel Pyramida), ačkoli se setkání uskutečnilo (pro jistotu) jen v malém sálu. Pochopitelně byl narván k prasknutí! Tady se Ivetě podařila (tehdy trochu riskantní) vzácná fototrofej. Zleva sedí: Jindřich Polák (režisér mj. slavných Nebeských jezdců) a vedle něj budoucí „generálská trojka Rytířů nebes“ – Jan Irving, Alois Šiška a František Fajtl.

Vzácný snímek věnovaný hradní kanceláří poté, co prezident Václav Havel a ministr obrany L. Dobrovský povýšili mjr. Jana Irvinga v roce 1990 do hodnosti plukovníka

Ivetin snímek pro ni známého hřbitova a kostela v East Wrethamu, který dosud znala jen z vyprávění tatínka i jeho kamarádů a dobových fotek, ale nyní jej poprvé spatřila in natura. Na to, co všechno už o leteckém válčení věděla, plně chápala, proč se tu táta i ostatní „bombarďáci“ z 311. perutě rozplakali a ona s maminkou s nimi…

Iveta na to, co vše už o leteckém válčení věděla, plně chápala, proč se tu táta i ostatní „bombarďáci“ z 311. perutě rozplakali a ona s maminkou s nimi… V paměti jí totiž okamžitě vyvstala jedna z fotografií z roku 1942, kdy táta spolu s dalšími podél zdi tohoto kostela během služby ve Wrethamu poměrně často doprovázel na poslední cestu několik svých kamarádů, kteří souboj s nepřítelem nepřežili. Na tomto snímku je vidět jako čtvrtý zprava v přední řadě nesoucí jednu z rakví.

Další Ivetin snímek všech československých letců z ČSSR na témže místě. Její tatínek stojí jako dvanáctý zleva v bílé košili s lehce jemným větříkem posunutou kravatou. Navíc byl tehdy příšerný pařák, takže mnoho letců chtě nechtě odložilo vojenský bonton i „štábní kulturu“ a dalo přednost zdraví.

Zde již znovu foto z oné pamětní knihy od Britů při pietním aktu u jednotlivých hrobů našich letců. Kvalita fotografie ze zahraničí je (oproti Ivetiným záběrům) na první pohled zřejmá. Inu, Kodak je Kodak, kdežto v té době byli Čechoslováci rádi, když pod pultem dostali alespoň socialistické, „dédérácké“ Orwo. (Ještě i v tom roce 1990!) A mimochodem, Iveta je tam také dobře vidět – v popředí snímku stojí zády v bílém.

Další snímek z pamětní knihy – tentokrát v hlavní hale vily Československého národního domu v Londýně v ul. West Lane; Jan Irving s kamarádem a spolubojovníkem z 311. perutě žijícím v moravských Napajedlech, plk. Stanislavem Mikulou. Za nimi jsou u stolu v družném hovoru paní Ljuba Knapová (manželka Františka Knapa z 311. perutě) a čelem k ní otočená Blanka Irvingová.

Opět silná srdeční záležitost – slavnostní bohoslužba za letce v kostele RAF v Londýně; pro letecké fanoušky je třeba uvést, že co jedna mramorová dlaždice, to jeden různý znak letky RAF. Z celého světa! A věřte, že podlaha je jimi posetá, i když na mnohých stojí kostelní lavice, takže nejsou vidět. Vlajku České republiky nese Alois Konopický, zbrojíř 311. perutě.

Praha, Hotel Legie v květnu 1995, kdy je plk. Irving francouzským vojenským atašé dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Zdraví má však už chatrné (je po dvou těžkých operacích včetně by-passu). Stále po nedobře se hojících dlouhých řezech skalpelem napříč celým hrudníkem, které se špatně hojí, trpí velkými bolestmi, a tak jej starostlivá manželka Blanka musí podpírat.

Praha, Hotel Legie v květnu 1995 a plk. Irving je francouzským vojenským atašé právě dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Čím jiným takovou událost zapít nežli francouzským šampaňským. To ovšem nechal na své náklady včetně obsluhujícího personálu dopravit neméně obětavý Jan Horal ze svého hotelu Duo. Nikdy mu totiž nezapomněl to, s jakým nasazením a rizikem mu v dobách totality pravidelně před jeho příjezdem „čistil“ jeho pokoj v hotelu Alcron od estébáckých štěnic, jimiž se to tam jen hemžilo. (Pozn.: Pokud by někdo měl zájem zhlédnout dokument režiséra Vl. Venclíka z roku 1997 pod názvem Zpráva o dvou osudech, kde vystupují jako protiklady „svobody v emigraci a perzekuce v totalitě“ právě Jan Horal a Jan Irving, měl by být k dispozici v archivu ČT.)

Detail krásného modrého řádu na uniformě

Poslední oficiální portrétní foto Jana Irvinga krátce poté, co byl v květnu 1995 jmenován do generálské hodnosti

Jan Horal svému příteli opět dopřál náležitou oslavu, tentokrát v restauraci svého hotelu na Proseku. Sešlo se zde mnoho významných hostů i veřejných činitelů. Na snímku je pan generál zachycen v družném rozhovoru s tehdejším ministrem financí (a budoucím prezidentem České republiky) Ing. Václavem Klausem.

Jedna z prvních veřejných besed v tehdejším Paláci kultury na pražské Pankráci (dnes Kongresové centrum). Besedy probíhaly měsíc co měsíc zhruba rok a půl a témata se střídala. Snímek je z neděle 16. 9. 1990 a tentokrát byl večer věnován našim „bombarďákům“. Sedící zleva jsou: Arnošt Polák (RTG z Janovy posádky, od roku 1948 žil v Anglii), s mikrofonem Vladimír Nedvěd (jeden z velitelů 311. československé bombardovací perutě 1943-1944, po emigraci v roce 1948 žil v Austrálii), Alois Martinovský (mechanik 311. sq.), moderátor Zdeněk Tulis (ten se pravidelně střídal s Tomášem Slámou), Vladimír Slánský (pilot + RTG 311. sq.), Jan Irving a Alois Konopický (zbrojíř 311. sq.). Jelikož ne všichni letci měli k dispozici uniformy, až do poloviny roku 1991 se účastnili veřejných a slavnostních akcí ve stejnokrojích typu „blejzr“, což je tmavě modré sako se světle šedými kalhotami.

Po skončení každé takové větší či menší besedy zpravidla následovala autogramiáda. Letci se lidem a leteckým fandům podepisovali do všech možných knih, které se po revoluci vyklubaly jako houby po dešti nebo je lidé měli celá desetiletí ve svých knihovnách. Vzhledem k tomu, že kapacita sedadel v „Kongresáku“ je přes tisíc lidí a ten byl při těchto „leteckých večerech“ neuvěřitelně nabitý, protože na letecké historky natěšení lidé seděli i na zemi či postávali „nalepení“ u zdí, takže tam bylo hodně přes tisíc pět set lidí, je nasnadě, že každá taková autogramiáda byla pro letce po stovkách podpisů nesmírně vyčerpávající. Koneckonců i pro jejich doprovody. (Iveta se svou akčností občas tátovi musela dělat bodyguarda a nekonečnou frontu nadšenců s knížkami razantně utnout a korigovat, protože viděla, jak ho to zmáhá. On však nic neříkal, na každého byl příjemný, usmíval se a podepisoval a podepisoval, ale ve chvíli, kdy budovu Irvingovi s ostatními opustili a odebrali se do metra, div nepadl.)

Oficiální návštěva ČSFR prince Charlese a Lady Diany v roce 1991 - velká pietní slavnost za účasti pozvaných letců a jejich doprovodů na Olšanských hřbitovech, ve vojenské sekci věnované padlým spojeneckým letcům RAF

Není divu, že se Ivetě klepala ruka, když z bezprostřední blízkosti snímala tuto andělskou bytost, která právě podává ruku vedle stojícímu tatínkovi. A když ji pak podala i Ivetě, nebyla schopna slova. Po letech na to vzpomíná takto: „Rozklepala jsem se úplně celá, až jsem si v duchu nadávala. Při tom stisku ruky a pohledu do jejích očí se mi totálně podlomila i kolena, takže ač jsem to neplánovala, šla jsem do hluboké úklony. Bylo to, jako by mi ruku podala sama Panenka Maria, a já ji pro slzy dojetí měla v ten moment před sebou úplně rozmazanou. Z princezny na míle daleko vyzařovala nesmírná dobrota, něha a tím, jak byla o mnoho vyšší než já (což je na fotce vidět), i přirozená autorita. Kdo tohle nezažil, těžko to pochopí. Její osudy po rozvodu s princem nás velmi bolely a její následná smrt nás sebrala už naplno. Probrečela jsem několik dní. Celý pohřeb jsem pak sledovala v přímém přenosu v televizi právě v Úhercích, kde jsem byla s maminkou a dostávala se z rozvodu. Takže až pak jsem úplně pochopila, jak takové citlivé bytosti muselo po rozchodu s princem asi být, a to jsem – na rozdíl od ní – byla mnohem ráznější a spoustu věcí s tím spojených si tolik nepřipouštěla…“

Další krásná momentka z pietní akce na Olšanech - za zády prince Charlese vykukuje část obličeje Jiřího Maňáka, Jan Irving se usmívá na jednoho ze svých nejlepších kamarádů, „drsňáka“ Bohumila Jaroše alias „Suchara“, po jehož levici s kabátem přes ruku stojí plk. Malý a vpravo v baretu plk. Petr Uruba. (I ten patřil spolu se Zdeňkem Škarvadou, Vildou Bufkou a dalšími mezi spoluzajatce ze Saganu a následně všichni po přesunu sdíleli společné kobky na slavném německém hradě pro zajaté vyšší důstojníky, Colditzu).

Nádherná hromadná fotografie z úplně prvního Memorialu Air Show v Roudnici nad Labem dne 23. 6. 1991 - pro naše letce tato úžasná akce, do níž její zakladatel a ředitel letiště Vlasta Dvořák dal celé své srdce i další následující léta života, znamenala „druhou Anglii“, jak této akci začali spontánně říkat. Pravda je, že pro letecké fanoušky je o to vzácnější, že se od té doby pravidelně koná pouze vždy po dvou letech. Iveta si už některá jména po těch letech nevybaví, před stojícím hurricanem z Holandska vedle svého tatínka (druhý zprava) poznala jeho kolegu z B-24 Ivana Schwarze (Anglie), po tátově pravici stojí plk. Petr (Anglie), dále od něho Viktor Kent (Anglie), plk. Ant. Vendl, v uniformě RAF plk. Dvorský. Uprostřed pod vrtulí je s nepostradatelnou bradkou plk. František Fajtl. Z levé strany poznává plk. Krézka (druhý vlevo), plk. Jar. Hofrichtera (čtvrtý vlevo), v šedém obleku vedle něho je další z leteckých legend, plk. Karel Šeda. Z těch sedících si vybavuje jméno hned zleva – plk. Jar. Vyhnise (rodáka ze Stoda), čtvrtý zleva sedící je Frant. Knap.

První svobodný vojenský letecký den v novodobé historii Československa – letiště Kbely dne 13. 9. 1991; na snímku se sešla parta z jedné posádky. Zleva: Arnošt Polák, Rudolf Nedoma, Jan Irving, Ing. G. Shaw a Ivan Schwarz.

První svobodný vojenský letecký den v novodobé historii Československa – letiště Kbely dne 13. 9. 1991; letci neodlepili své pohledy od oblohy, kde svištělo jedno letadlo za druhým. V řadě za plk. Irvingem se v brýlích usmívá plk. Jiroudek. Ten se s Janem znal už od studií a výcviku ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově.

Na snímku je plk. Josef Šnajdr (Anglie), rovněž jeden z bývalých velitelů 311. perutě, v družném hovoru s plk. Irvingem. Byl to přísný, leč spravedlivý velící, jehož všichni respektovali. Teď už si oba po těch letech povídali jako staří kamarádi bez ohledu na dřívější funkci.

Dobové foto velitele Šnajdra z doby jeho válečného působení; zde je evidentně zamyšlen či v očekávání, zda se mu jeho hoši ve zdraví vrátí z operace. Výraz jeho tváře vypovídá o permanentním napětí i velké zodpovědnosti.