Tatínek s dcerou Adrianou a synem Janem z prvního manželství – roku 1966 nebo 67

Poslední kompletní rodinné setkání o pouti v roce 1975 v Úhercích, kdy ještě žila babička Honalová. Odshora vlevo: babička Honalová, pod ní tmavovlasá paní - její neteř Marie Niedermaierová z Lisova, pod ní její dcera a má teta Jana Mestlová s oběma dcerami – starší Janou a mladší Hanou (já stojím mezi nimi). V pravé části odshora stojí Adriana, pod ní Jenda, maminka, tatínek zcela vpravo.

Ivetini nevlastní sourozenci z prvního manželství

A tohle už je v Praze - Ivetiny narozeniny, nejspíš páté.

Úherce v dobách Ivetina nejkrásnějšího dětství, kdy se navíc táta snažil postupně budovat a opravovat náš dům a hlavně dodělávat dvůr a domek pod ním. Mamka milovala své mečíky na zahradě. Za ní je železná klouzačka, kterou táta spolu s obrovskou houpačkou a další menší atrakcí nechal vyrobit už pro své dvě prvorozené děti. Pravda je, že díky tomu na naší zahradě „vyrostly“ tři generace dětí (dnes už důchodců), neboť tehdy žádné hřiště v obci nebylo a všichni se scházeli u nás, a to až do doby, než jsem vyrostla i já. Ještě v pětadvaceti letech jsem se na oné velké houpačce houpala, než mamka rázně rozhodla, že to musí pryč, protože už se vše rozpadá a je to o zabití.

Úherce v dobách Ivetina nejkrásnějšího dětství, kdy se navíc táta snažil postupně budovat a opravovat náš dům a hlavně dodělávat dvůr a domek pod ním. Mamka milovala své mečíky na zahradě. Za ní je železná klouzačka, kterou táta spolu s obrovskou houpačkou a další menší atrakcí nechal vyrobit už pro své dvě prvorozené děti. Pravda je, že díky tomu na naší zahradě „vyrostly“ tři generace dětí (dnes už důchodců), neboť tehdy žádné hřiště v obci nebylo a všichni se scházeli u nás, a to až do doby, než jsem vyrostla i já. Ještě ve pětadvaceti letech jsem se na oné velké houpačce houpala, než mamka rázně rozhodla, že to musí pryč, protože už se vše rozpadá a je to o zabití.

Iveta asi ve věku šesti let

To je foto k té příhodě o srážce tátovy IL-14 s orlem. Měla jsem krásná pera do indiánské čelenky.

To je foto k té příhodě o srážce tátovy IL-14 s orlem. Měla jsem krásná pera do indiánské čelenky.

Sedmnáctiletá Iveta poctivě cvičí na zahradě na kytaru.

"To už je snímek ze slavnostního křtu v Mánesu 19. 4. 2000, kde se tehdy sešlo tolik lidí, že nebylo nejen kde sedět, ale ani místečko na stání. Kromě kmotříčků Taxmenů byl hlavním kmotrem mistr světa v letecké akrobacii Ing. Petr Jirmus, s nímž přišla i jeho úžasná manželka Alenka. Ta ale na snímku není – někde sedí u stolu mezi letci."

Mezi VIP hosty kromě režiséra slavných Nebeských jezdců Jindry Poláka patřili hlavně ti letci, kteří Antka osobně pamatovali a na konci knihy jsou připojeny jejich osobní vzpomínky s portrétovými fotkami. Zde je zleva plk. JUDr. Lubomír Úlehla, plk. Jaroslav Hofrichter a Péťa Jirmus. Jeho pohled směřuje k pódiu, kde asi něco zrovna říkám do mikrofonu.

Po křtu se udělalo i foto před barem, kde visely originální olejomalby do knihy, které nádherně namaloval akademický malíř Petr Hampl (na fotce vlevo). Vedle mne stojí syn majitele Anta – pplk. Jan Bozděch, jemuž byl za kmotra Jan Masaryk.

Velmi vzácná momentka z autogramiády při plzeňských oslavách v roce 2001, kdy Iveta s touto knihou jezdila po několika štacích spolu s Taxmeny a průběžně se na nich dělaly další křty a následné autogramiády. S těmi se tehdy začalo v Rakovníku a po Plzni se skončilo v Přešticích. „Maminka to vždy všechno odřídila a měla toho potom také až až, ale ty zážitky stály za to! Navíc vzpomínky mi nikdo nikdy nemůže vzít!“

Tuhle Ivetinu portrétovou fotografii vyhotovil rodinný přítel Karel Mařatka – je udělaná těsně po skončení pietního aktu k odhalení pamětní desky 19. 5. 2001. „Jelikož tátovi bývalí kolegové z řad dopravních pilotů zařídili, aby hlavním sponzorem byly ČSA, jejichž vlajky vlály na dřevěných žerdích kousek od domu na trávě, bylo tehdy s marketingem ČSA zároveň dohodnuto, že je budu reprezentovat i v jejich uniformě. Na snímku je na mne vidět úleva, že se to povedlo, byť jsme tehdy všichni promokli na kost, ale také na míle patrná nesmírná únava a vyčerpání. Však přípravy daly zabrat, a to jsem měla ještě maminku, která také byla cennou posilou a ,styčným zpravodajcem‘.“

Pamětní foto z výročního koncertu Taxmenů při slavnostním večeru, který se spolu s dalšími umělci konal opět v Mánesu zřejmě k půlkulatému jubileu založení skupiny Taxmeni. Zleva je její zakladatel a úžasný historik Jaroušek Čvančara. Iveta coby spoluorganizátor tohoto večera klukům z kapely udělala programový bonus v podobě astrologa PhDr. Petra Messanyho, aby jim „vyvěštil“ další setrvání na naší hudební scéně. Zcela vpravo po Ivetině levici je další nestor skupiny s úžasným basbarytonem, Vráťa Vyskočil. (Byl to rok 2002 nebo 2003.)

„A tady je začátek mého konce – snímek z policejní dokumentace z onoho dramatického dne 26. 2. 2008, kdy mne srazil dvacetiletý Rumun v plné rychlosti zezadu, kdy jsem se na své milované motorce vracela se svým (dnes už bývalým přítelem) z návštěvy u příbuzných, a těsně před odbočkou na Úherce nás na prázdné silnici brutálně sejmul. Že to byl skutečně silný náraz, dokládá velká vzdálenost motorky od auta, zatímco já byla ještě někde mnohem dál poté, co jsem doletěla vzduchem kamsi. Na srdci mne nejvíce bolela zničená letecká airbrush, kde jsem na nádrži měla vymalované tátovo letadlo, aby typově sedělo ke značce motorky (Marauder = B-26).“

„Má druhá bolest na srdci – kompletně zničený zadek mašiny. Copak, ten se dal opravit, ale pamětní samolepky ze všech absolvovaných motosrazů byly nenávratně zničené. Stejně tak ty, které byly nalepené na předním světle a tachometru.“

„Má druhá bolest na srdci – kompletně zničený zadek mašiny. Copak, ten se dal opravit, ale pamětní samolepky ze všech absolvovaných motosrazů byly nenávratně zničené. Stejně tak ty, které byly nalepené na předním světle a tachometru.“

„Moje helma dopadla ještě jakž takž, ale ta pro spolujezdce je rovněž nenávratně zničená a mám ji v chaloupce na polici jako trvalé memento, které každému, kdo tam přijde, křičí do éteru, aby se už něco dobrého stalo a to zlé ode mne odešlo pryč.“

„Policejní inspektor mi po uzavření spisu následně řekl, že to, že jsem měla tak silnou motorku (800 ccm3), mi zachránilo život. Být to prý slabší kubatura, byli bychom oba mrtví. Že to byla šlupka jako hrom, dokazuje zničený vůz toho Rumuna. Moje motorka mu ho v té síle nárazu de facto přepůlila a můj bývalý přítel Lukáš mu ho ještě dodělal tím, že při nárazu, kdy jej to vymrštilo dozadu (já údajně letěla jako andělíček pro změnu dopředu), mu hlavou v té zničené integrálce prorazil čelní sklo.“

„Samotný úder ovšem přišel ještě o mnoho metrů dříve, než jak pak auto po dobrždění zůstalo stát. Že řidič nedával pozor, povídal si s kamarády v autě a koukal přitom bůhvíkam, jen ne na silnici před sebe, dokazuje i tato fotka, která mapuje silnou a dlouhou brzdnou dráhu, kterou lemuje kapalina z proraženého chladiče.“

„Takhle si mne zvěčnili kluci, kteří pro mne přijeli do nemocnice, aby mne už odvezli domů.“

“To už je doma (na chaloupce v Úhercích) těsně po příjezdu. Do Prahy bych stejně převoz nezvládla, nechodila jsem a navíc v pražském bytě jsem to měla deset schodů do postele. Tím to tedy bylo vyřešené. Je vidět, jak mám nateklou hlavu (otok mozku) a ještě plnou krevních sraženin.“

„Ukrutné bolesti hlavy i celého těla, téměř totální slepota (z důvodu těžkého otřesu mozku) a poloviční hluchota (po proražení zvukovodu levého ucha) byly jen torzem všech zranění. Úlevu mi dodávaly ledové obklady na obličej a téměř permanentní spánek. Nekouřila jsem, nejedla, a když, tak jen polévku z donucení. Stejně jsem už nevěděla, co jím, když jsem tou šlupkou ztratila chuť a čich. Výhodu to mělo – za dvě měsíce jsem shodila skoro 15 kilogramů. Dnes bych to brala, ale ne za takovou cenu!“