Létat bylo a je třeba za každého počasí – cestující ani náklad zkrátka nepočkají. Zde je momentka z jednoho nočního přistání a mráz ze snímku přímo čiší
Létat bylo a je třeba za každého počasí – cestující ani náklad zkrátka nepočkají. Zde je momentka z jednoho nočního přistání a mráz ze snímku přímo čiší
Kpt. Irving (uprostřed) pro změnu s kolegy na jiném letišti - už za svého života se stal legendou a toho si byli dobře vědomi i dopravní piloti i další personál všech československých letišť. Kam zavítal, tam byl vítán. (Pozn.: Je doloženo a letci z dopravních linek vzpomínáno na desítky případů, kdy pro hustou mlhu, sníh či podobné „sibérie“ nikdo nelétal a letiště byla dokonce uzavřena. Jan na to však nehleděl – měl-li příkaz k odletu, prostě letěl. Zejména Slováci si prý potrpěli na sázky, takže pokud se objevila v neproniknutelné mlze přistávací světla mašiny, okamžitě se sázeli, že „… ten blázen, co se v tom ,nicnevidím‘ bude snažit přistát, je zaručeně Irving!“ A také tomu tak bylo, čímž mnohokrát pomohl vyhrát zpravidla láhev whisky, kterou pak společně vypili, pokud se na tom či onom letišti přespávalo. Nejoblíbenější byl v tomto směru Hotel Slovan v Košicích. Obdobnou příhodu zmiňuje navíc již zde na jiném místě citovaná kniha J. Zachardy Světla a stíny leteckého povolání).
Kpt. Irving (uprostřed) pro změnu s kolegy na jiném letišti - už za svého života se stal legendou a toho si byli dobře vědomi i dopravní piloti i další personál všech československých letišť. Kam zavítal, tam byl vítán. (Pozn.: Je doloženo a letci z dopravních linek vzpomínáno na desítky případů, kdy pro hustou mlhu, sníh či podobné „sibérie“ nikdo nelétal a letiště byla dokonce uzavřena. Jan na to však nehleděl – měl-li příkaz k odletu, prostě letěl. Zejména Slováci si prý potrpěli na sázky, takže pokud se objevila v neproniknutelné mlze přistávací světla mašiny, okamžitě se sázeli, že „… ten blázen, co se v tom ,nicnevidím‘ bude snažit přistát, je zaručeně Irving!“ A také tomu tak bylo, čímž mnohokrát pomohl vyhrát zpravidla láhev whisky, kterou pak společně vypili, pokud se na tom či onom letišti přespávalo. Nejoblíbenější byl v tomto směru Hotel Slovan v Košicích. Obdobnou příhodu zmiňuje navíc již zde na jiném místě citovaná kniha J. Zachardy Světla a stíny leteckého povolání).
Slavnostní odchod z ČSA do důchodu a uzavření jedné historické etapy z hlediska dopravního letectví a současně i jednoho „flígra“, který k tomu prostě patřil a celý život byl této profesi plně oddán.
Slavnostní odchod z ČSA do důchodu a uzavření jedné historické etapy z hlediska dopravního letectví a současně i jednoho „flígra“, který k tomu prostě patřil a celý život byl této profesi plně oddán.
Slavnostní odchod z ČSA do důchodu a uzavření jedné historické etapy z hlediska dopravního letectví a současně i jednoho „flígra“, který k tomu prostě patřil a celý život byl této profesi plně oddán.
Slavnostní odchod z ČSA do důchodu a uzavření jedné historické etapy z hlediska dopravního letectví a současně i jednoho „flígra“, který k tomu prostě patřil a celý život byl této profesi plně oddán.
The Czechoslovak ex-RAF airmen tried to ignore the surveillance. They continued socialising and whenever there was a reason for a party or a celebration, they cared a damn about the whole secret police machinery and "accompaniment" at every event. Mrs. and Mr. Irving are having a great time at the famed restaurant Na Zvonařce despite being closely watched.
The Czechoslovak ex-RAF airmen tried to ignore the surveillance. They continued socialising and whenever there was a reason for a party or a celebration, they cared a damn about the whole secret police machinery and "accompaniment" at every event. Mrs. and Mr. Irving are having a great time at the famed restaurant Na Zvonařce despite being closely watched.
Ivetina fotografie z jednoho z poloilegálních celorepublikových srazů letců RAF, které zhruba od poloviny 80. let probíhaly pod záštitou SSM v Kolíně. To si vzal za své JUDr. Jiří Sehnal a na snímku je jeho maminka po pravici Jana Irvinga. Zcela vlevo je Alois Konopický. (Na jméno paní v bílém svetříku si Iveta už ale s odstupem mnoha let nemůže vzpomenout.)
Na tato setkání konaná jedenkrát za rok se vždy všichni velmi těšili. Estébáci měli „pré“ a nestíhali při hromadných přesunech od vlaků či po příjezdech aut z celé ČSSR vše zaznamenávat. Ve svých ladách a škodovkách jezdili z místa na místo a nepomáhaly ani povolané posily. Však to muselo být něco, když se najednou objevilo mnoho desítek lidí s trikolorami na oblecích! Letci to se svými rodinami dobře věděli i viděli a měli z toho škodolibou radost. (Iveta, s níž v té době už pěkně cloumala puberta, na ně statečně vyplazovala jazyk, když se mihli kolem.) Když se však všichni sešli v sále Kulturního domu, po práci a hromadném obědě se hodně povídalo, vzpomínalo a z vyprávění si tu Iveta začala zaznamenávat i konkrétní poznámky pamětníků pro svou knihu o Antovi, která byla už rozepsaná. V roce 1989 za pomoci Jana Irvinga a několika dalších se také začaly vybírat peníze a organizačně dávat dohromady lidé i věci s tím potřebné pro uskutečnění srazu - v případě Čechoslováků de facto nelegálního - na 50. výročí Bitvy o Anglii ve Velké Británii. Tehdy to vypadalo téměř jako utopie a marný sen, přestože do všeho byli všemožně zapojeni sami Britové, Sdružení československých zahraničních letců se sídlem v Londýně a další organizace.
Ivetina fotografie z jednoho z poloilegálních celorepublikových srazů letců RAF, které zhruba od poloviny 80. let probíhaly pod záštitou SSM v Kolíně. To si vzal za své JUDr. Jiří Sehnal a na snímku je jeho maminka po pravici Jana Irvinga. Zcela vlevo je Alois Konopický. (Na jméno paní v bílém svetříku si Iveta už ale s odstupem mnoha let nemůže vzpomenout.)
Na tato setkání konaná jedenkrát za rok se vždy všichni velmi těšili. Estébáci měli „pré“ a nestíhali při hromadných přesunech od vlaků či po příjezdech aut z celé ČSSR vše zaznamenávat. Ve svých ladách a škodovkách jezdili z místa na místo a nepomáhaly ani povolané posily. Však to muselo být něco, když se najednou objevilo mnoho desítek lidí s trikolorami na oblecích! Letci to se svými rodinami dobře věděli i viděli a měli z toho škodolibou radost. (Iveta, s níž v té době už pěkně cloumala puberta, na ně statečně vyplazovala jazyk, když se mihli kolem.) Když se však všichni sešli v sále Kulturního domu, po práci a hromadném obědě se hodně povídalo, vzpomínalo a z vyprávění si tu Iveta začala zaznamenávat i konkrétní poznámky pamětníků pro svou knihu o Antovi, která byla už rozepsaná. V roce 1989 za pomoci Jana Irvinga a několika dalších se také začaly vybírat peníze a organizačně dávat dohromady lidé i věci s tím potřebné pro uskutečnění srazu - v případě Čechoslováků de facto nelegálního - na 50. výročí Bitvy o Anglii ve Velké Británii. Tehdy to vypadalo téměř jako utopie a marný sen, přestože do všeho byli všemožně zapojeni sami Britové, Sdružení československých zahraničních letců se sídlem v Londýně a další organizace.
Všichni už cítili v kostech, že totalitní režim musí brzy padnout! Důkazem toho byla snad úplně první legální beseda s našimi letci v září 1989, kterou se podařilo pod hlavičkou ROH uspořádat v tehdejším hotelu Dlabačov na pražském Břevnově (po listopadu 1989 přejmenovaného na Hotel Pyramida), ačkoli se setkání uskutečnilo (pro jistotu) jen v malém sálu. Pochopitelně byl narván k prasknutí! Tady se Ivetě podařila (tehdy trochu riskantní) vzácná fototrofej. Zleva sedí: Jindřich Polák (režisér mj. slavných Nebeských jezdců) a vedle něj budoucí „generálská trojka Rytířů nebes“ – Jan Irving, Alois Šiška a František Fajtl.
Všichni už cítili v kostech, že totalitní režim musí brzy padnout! Důkazem toho byla snad úplně první legální beseda s našimi letci v září 1989, kterou se podařilo pod hlavičkou ROH uspořádat v tehdejším hotelu Dlabačov na pražském Břevnově (po listopadu 1989 přejmenovaného na Hotel Pyramida), ačkoli se setkání uskutečnilo (pro jistotu) jen v malém sálu. Pochopitelně byl narván k prasknutí! Tady se Ivetě podařila (tehdy trochu riskantní) vzácná fototrofej. Zleva sedí: Jindřich Polák (režisér mj. slavných Nebeských jezdců) a vedle něj budoucí „generálská trojka Rytířů nebes“ – Jan Irving, Alois Šiška a František Fajtl.
Vzácný snímek věnovaný hradní kanceláří poté, co prezident Václav Havel a ministr obrany L. Dobrovský povýšili mjr. Jana Irvinga v roce 1990 do hodnosti plukovníka
Vzácný snímek věnovaný hradní kanceláří poté, co prezident Václav Havel a ministr obrany L. Dobrovský povýšili mjr. Jana Irvinga v roce 1990 do hodnosti plukovníka
Ivetin snímek pro ni známého hřbitova a kostela v East Wrethamu, který dosud znala jen z vyprávění tatínka i jeho kamarádů a dobových fotek, ale nyní jej poprvé spatřila in natura. Na to, co všechno už o leteckém válčení věděla, plně chápala, proč se tu táta i ostatní „bombarďáci“ z 311. perutě rozplakali a ona s maminkou s nimi…
Ivetin snímek pro ni známého hřbitova a kostela v East Wrethamu, který dosud znala jen z vyprávění tatínka i jeho kamarádů a dobových fotek, ale nyní jej poprvé spatřila in natura. Na to, co všechno už o leteckém válčení věděla, plně chápala, proč se tu táta i ostatní „bombarďáci“ z 311. perutě rozplakali a ona s maminkou s nimi…
Iveta na to, co vše už o leteckém válčení věděla, plně chápala, proč se tu táta i ostatní „bombarďáci“ z 311. perutě rozplakali a ona s maminkou s nimi… V paměti jí totiž okamžitě vyvstala jedna z fotografií z roku 1942, kdy táta spolu s dalšími podél zdi tohoto kostela během služby ve Wrethamu poměrně často doprovázel na poslední cestu několik svých kamarádů, kteří souboj s nepřítelem nepřežili. Na tomto snímku je vidět jako čtvrtý zprava v přední řadě nesoucí jednu z rakví.
Iveta na to, co vše už o leteckém válčení věděla, plně chápala, proč se tu táta i ostatní „bombarďáci“ z 311. perutě rozplakali a ona s maminkou s nimi… V paměti jí totiž okamžitě vyvstala jedna z fotografií z roku 1942, kdy táta spolu s dalšími podél zdi tohoto kostela během služby ve Wrethamu poměrně často doprovázel na poslední cestu několik svých kamarádů, kteří souboj s nepřítelem nepřežili. Na tomto snímku je vidět jako čtvrtý zprava v přední řadě nesoucí jednu z rakví.
Další Ivetin snímek všech československých letců z ČSSR na témže místě. Její tatínek stojí jako dvanáctý zleva v bílé košili s lehce jemným větříkem posunutou kravatou. Navíc byl tehdy příšerný pařák, takže mnoho letců chtě nechtě odložilo vojenský bonton i „štábní kulturu“ a dalo přednost zdraví.
Další Ivetin snímek všech československých letců z ČSSR na témže místě. Její tatínek stojí jako dvanáctý zleva v bílé košili s lehce jemným větříkem posunutou kravatou. Navíc byl tehdy příšerný pařák, takže mnoho letců chtě nechtě odložilo vojenský bonton i „štábní kulturu“ a dalo přednost zdraví.
Zde již znovu foto z oné pamětní knihy od Britů při pietním aktu u jednotlivých hrobů našich letců. Kvalita fotografie ze zahraničí je (oproti Ivetiným záběrům) na první pohled zřejmá. Inu, Kodak je Kodak, kdežto v té době byli Čechoslováci rádi, když pod pultem dostali alespoň socialistické, „dédérácké“ Orwo. (Ještě i v tom roce 1990!) A mimochodem, Iveta je tam také dobře vidět – v popředí snímku stojí zády v bílém.
Zde již znovu foto z oné pamětní knihy od Britů při pietním aktu u jednotlivých hrobů našich letců. Kvalita fotografie ze zahraničí je (oproti Ivetiným záběrům) na první pohled zřejmá. Inu, Kodak je Kodak, kdežto v té době byli Čechoslováci rádi, když pod pultem dostali alespoň socialistické, „dédérácké“ Orwo. (Ještě i v tom roce 1990!) A mimochodem, Iveta je tam také dobře vidět – v popředí snímku stojí zády v bílém.
Další snímek z pamětní knihy – tentokrát v hlavní hale vily Československého národního domu v Londýně v ul. West Lane; Jan Irving s kamarádem a spolubojovníkem z 311. perutě žijícím v moravských Napajedlech, plk. Stanislavem Mikulou. Za nimi jsou u stolu v družném hovoru paní Ljuba Knapová (manželka Františka Knapa z 311. perutě) a čelem k ní otočená Blanka Irvingová.
Další snímek z pamětní knihy – tentokrát v hlavní hale vily Československého národního domu v Londýně v ul. West Lane; Jan Irving s kamarádem a spolubojovníkem z 311. perutě žijícím v moravských Napajedlech, plk. Stanislavem Mikulou. Za nimi jsou u stolu v družném hovoru paní Ljuba Knapová (manželka Františka Knapa z 311. perutě) a čelem k ní otočená Blanka Irvingová.
Opět silná srdeční záležitost – slavnostní bohoslužba za letce v kostele RAF v Londýně; pro letecké fanoušky je třeba uvést, že co jedna mramorová dlaždice, to jeden různý znak letky RAF. Z celého světa! A věřte, že podlaha je jimi posetá, i když na mnohých stojí kostelní lavice, takže nejsou vidět. Vlajku České republiky nese Alois Konopický, zbrojíř 311. perutě.
Opět silná srdeční záležitost – slavnostní bohoslužba za letce v kostele RAF v Londýně; pro letecké fanoušky je třeba uvést, že co jedna mramorová dlaždice, to jeden různý znak letky RAF. Z celého světa! A věřte, že podlaha je jimi posetá, i když na mnohých stojí kostelní lavice, takže nejsou vidět. Vlajku České republiky nese Alois Konopický, zbrojíř 311. perutě.
Praha, Hotel Legie v květnu 1995, kdy je plk. Irving francouzským vojenským atašé dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Zdraví má však už chatrné (je po dvou těžkých operacích včetně by-passu). Stále po nedobře se hojících dlouhých řezech skalpelem napříč celým hrudníkem, které se špatně hojí, trpí velkými bolestmi, a tak jej starostlivá manželka Blanka musí podpírat.
Praha, Hotel Legie v květnu 1995, kdy je plk. Irving francouzským vojenským atašé dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Zdraví má však už chatrné (je po dvou těžkých operacích včetně by-passu). Stále po nedobře se hojících dlouhých řezech skalpelem napříč celým hrudníkem, které se špatně hojí, trpí velkými bolestmi, a tak jej starostlivá manželka Blanka musí podpírat.
Praha, Hotel Legie v květnu 1995 a plk. Irving je francouzským vojenským atašé právě dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Čím jiným takovou událost zapít nežli francouzským šampaňským. To ovšem nechal na své náklady včetně obsluhujícího personálu dopravit neméně obětavý Jan Horal ze svého hotelu Duo. Nikdy mu totiž nezapomněl to, s jakým nasazením a rizikem mu v dobách totality pravidelně před jeho příjezdem „čistil“ jeho pokoj v hotelu Alcron od estébáckých štěnic, jimiž se to tam jen hemžilo. (Pozn.: Pokud by někdo měl zájem zhlédnout dokument režiséra Vl. Venclíka z roku 1997 pod názvem Zpráva o dvou osudech, kde vystupují jako protiklady „svobody v emigraci a perzekuce v totalitě“ právě Jan Horal a Jan Irving, měl by být k dispozici v archivu ČT.)
Praha, Hotel Legie v květnu 1995 a plk. Irving je francouzským vojenským atašé právě dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Čím jiným takovou událost zapít nežli francouzským šampaňským. To ovšem nechal na své náklady včetně obsluhujícího personálu dopravit neméně obětavý Jan Horal ze svého hotelu Duo. Nikdy mu totiž nezapomněl to, s jakým nasazením a rizikem mu v dobách totality pravidelně před jeho příjezdem „čistil“ jeho pokoj v hotelu Alcron od estébáckých štěnic, jimiž se to tam jen hemžilo. (Pozn.: Pokud by někdo měl zájem zhlédnout dokument režiséra Vl. Venclíka z roku 1997 pod názvem Zpráva o dvou osudech, kde vystupují jako protiklady „svobody v emigraci a perzekuce v totalitě“ právě Jan Horal a Jan Irving, měl by být k dispozici v archivu ČT.)
Jan Horal svému příteli opět dopřál náležitou oslavu, tentokrát v restauraci svého hotelu na Proseku. Sešlo se zde mnoho významných hostů i veřejných činitelů. Na snímku je pan generál zachycen v družném rozhovoru s tehdejším ministrem financí (a budoucím prezidentem České republiky) Ing. Václavem Klausem.
Jan Horal svému příteli opět dopřál náležitou oslavu, tentokrát v restauraci svého hotelu na Proseku. Sešlo se zde mnoho významných hostů i veřejných činitelů. Na snímku je pan generál zachycen v družném rozhovoru s tehdejším ministrem financí (a budoucím prezidentem České republiky) Ing. Václavem Klausem.
Jedna z prvních veřejných besed v tehdejším Paláci kultury na pražské Pankráci (dnes Kongresové centrum). Besedy probíhaly měsíc co měsíc zhruba rok a půl a témata se střídala. Snímek je z neděle 16. 9. 1990 a tentokrát byl večer věnován našim „bombarďákům“. Sedící zleva jsou: Arnošt Polák (RTG z Janovy posádky, od roku 1948 žil v Anglii), s mikrofonem Vladimír Nedvěd (jeden z velitelů 311. československé bombardovací perutě 1943-1944, po emigraci v roce 1948 žil v Austrálii), Alois Martinovský (mechanik 311. sq.), moderátor Zdeněk Tulis (ten se pravidelně střídal s Tomášem Slámou), Vladimír Slánský (pilot + RTG 311. sq.), Jan Irving a Alois Konopický (zbrojíř 311. sq.). Jelikož ne všichni letci měli k dispozici uniformy, až do poloviny roku 1991 se účastnili veřejných a slavnostních akcí ve stejnokrojích typu „blejzr“, což je tmavě modré sako se světle šedými kalhotami.
Jedna z prvních veřejných besed v tehdejším Paláci kultury na pražské Pankráci (dnes Kongresové centrum). Besedy probíhaly měsíc co měsíc zhruba rok a půl a témata se střídala. Snímek je z neděle 16. 9. 1990 a tentokrát byl večer věnován našim „bombarďákům“. Sedící zleva jsou: Arnošt Polák (RTG z Janovy posádky, od roku 1948 žil v Anglii), s mikrofonem Vladimír Nedvěd (jeden z velitelů 311. československé bombardovací perutě 1943-1944, po emigraci v roce 1948 žil v Austrálii), Alois Martinovský (mechanik 311. sq.), moderátor Zdeněk Tulis (ten se pravidelně střídal s Tomášem Slámou), Vladimír Slánský (pilot + RTG 311. sq.), Jan Irving a Alois Konopický (zbrojíř 311. sq.). Jelikož ne všichni letci měli k dispozici uniformy, až do poloviny roku 1991 se účastnili veřejných a slavnostních akcí ve stejnokrojích typu „blejzr“, což je tmavě modré sako se světle šedými kalhotami.
