Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pešek (* 1956)

• narozen 7. prosince 1956 v Prachaticích

• vyrostl ve Volarech, kam jeho rodiče přišli po válce z Vimperka

• vyučil se zedníkem ve Vimperku

• sloužil u průzkumného praporu, zvažoval službu v armádě, ale ve Stavebním podniku mu nabídli byt, a tak se vrátil do Volar

• celý dospělý život byl zarytým odpůrcem komunistů a hasičem, působil ve volarském dobrovolném sdružení i jako profesionální hasič

• s otcem jezdili po sametové revoluci hrát do bavorského Haidmühle, otec hrál na heligonku a pamětník na vozembouch

• po sametové revoluci podnikal, díky podnikání se účastnil rekonstrukce přísně střežené armádní nemocnice alias Centra biologické ochrany v Těchoníně

Pamětníkův otec Jiří Pešek se narodil do česko-německé rodiny v Boubské u Vimperka. Po válce ho osud zavál do Volar, kde celý život pracoval na dráze. Jako mnoho mladých lidí, i on tehdy vstoupil do KSČ. Když stranický pokladník ve Volarech zpronevěřil veškerou hotovost z pokladny na stavbu rodinného domu, soudruzi všechno zametli pod koberec. Ale otec tehdy ze strany na protest vystoupil. Byl květen roku 1968. Synovi Jiřímu bylo dvanáct let. Za rok už mohl na školy zapomenout. Jako syn člověka, který vrátil stranickou legitimaci a měl polovinu příbuzných v kapitalistické cizině, kam je odsunul poválečný československý režim, mohl být zkraje sedmdesátých let rád za učiliště. Nevadilo mu to. Stejně ho to táhlo k hasičům. K těm dobrovolným se přidal už v sedmnácti letech. Od roku 1980 pak dvaadvacet let pracoval jako profesionální hasič. 

Kluci, bacha, za vámi jede gestapo!

Tatínek Jiřího Peška se narodil německé matce a českému otci v roce 1932. Rodina žila v Boubské a doma se mluvilo německy. Děda Pešek pracoval ve Vimperku na dráze, jezdil na parní lokomotivě. Věčně nebyl doma. Babička Pešková mluvila na děti německy, česky uměla velmi málo. Po záboru českého pohraničí v roce 1938 připadl Vimperk i Boubská nacistickému Německu. „Táta za války nějaké příkoří nezažil. Ale vzpomínám si, že nám vyprávěl, že chodili do Vimperka do hudební školy. Táta hrál na buben, harmoniku a klarinet. Z té Boubské chodilo víc kluků, a když šli domů, tak si ještě po cestě na ty hudební nástroje hráli a zpívali. A zrovna v den, kdy zabili Heydricha, šli kluci jako obvykle ze školy a cestou hráli. Měli velké štěstí, že šel z Boubské proti nim jeden pán, který jim řekl, ať toho okamžitě nechají. Do minuty jelo gestapo s vojáky na autech. Táta říkal: ‚Kdyby nás viděli hrát, tak nás všechny postříleli,‘“ začíná vyprávění Jiří Pešek.

„Konec války? Děda říkal, že ve Vimperku moc problémy nebyly. Němci se báli, potřebovali ustupovat a najednou byl fofr, už tu byli Američani. Táta znal z vyprávění, že jak byla u vlaku u každého kola taková násypka, do níž se naléval olej, tak v noci chodili chlapi a sypali tam písek, aby se ta ložiska zadřela. Tím Němcům ničili vlaky. Ale jinak táta jako malý kluk nic nevěděl. A děda o válce moc nemluvil.“

Po válce nastoupil pamětníkův otec na měšťanku ve Vimperku. Musel se rychle naučit česky, aby rozuměl. Do té doby česky vůbec nemluvil. Po válce bylo okolí plné střelných zbraní a munice všeho druhu: „Kluci honili zbraně, táta mi říkal: ‚To jsi našel kdekoli, na louce, po lese, stříleli jsme, to byla druhá válka.‘ Pak se vyučil v Bohumilicích soustružníkem. Tenkrát tam byla velikánská továrna na plnicí pera.“ S pamětníkovou matkou Věrou se poznal na vojně. Maminka byla z Malíče u Litoměřic. „Otec jako voják předělával v Terezíně hřbitov,“ pokračuje pamětník a vysvětluje, že vojáci exhumovali těla obětí z hromadných hrobů a pohřbívali je do nových. „Ve Vimperku byly po válce všude volné baráky. Prarodiče měli šest dětí, a tak dostali velký dům nedaleko vlakového nádraží po židovské rodině Piklů, kterou nacisté umučili v Osvětimi. Byla tam jedna volná samostatná místnost, kde otec s matkou po svatbě bydleli,“ pokračuje Jiří Pešek. „Děda pak v práci zjistil, že ve Volarech začíná nová trasa, že má jezdit nákladní vlak z Volar do Plzně a že hledají lidi. Bylo to i s bytem, a tak se naši dostali do Volar.“ 

Do Německa ke Kusrovi skrz železnou oponu

Tady se manželům v roce 1956 narodil syn Jiří Pešek. To už v domě v Budějovické ulici čp. 500, kde dostali byt, nebyla obecní jatka, ale prodejna mléka. „Táta začínal na dráze jako brzdař. To byl nákladní vagon, na straně měl takovou boudičku, která vypadala jako kadibudka. To byla brzdařská budka. Řadili je mezi náklad podle toho, jak dlouhá a těžká byla souprava. Brzdaři měli s mašinfírou domluveno, že podle toho, kolikrát zapíská, oni budou brzdit. Jezdili po celý rok, v létě i v zimě. Kolikrát prý nevěděli, co zimou dělat. Byly třicetistupňové mrazy a oni jezdili přes noc, aby nerušili provoz, přes Číčenice až do Plzně. Fasovali kožichy, mám ho po něm schovaný dodnes,“ vypravuje pamětník.

Otec si pak udělal zkoušky, vypracoval se a jezdil jako strojvůdce na osobních i nákladních vlacích. „Byl poslední, kdo jel do Německa vlakem ke Kusrovi, než komunisti vytrhali koleje. Tady se normálně jezdilo z Volar do Německa až do roku 1969. Přes Stožec a na Nové Údolí. „Němcům se prodávalo dřevo. Kuser měl obrovskou továrnu na nábytek. Jednou jsem tam o prázdninách s tátou jel. Na hranicích prošli péesáci se psy celý vlak, jestli psi necítí člověka. Když to bylo v pořádku, otevřeli bránu,“ popisuje Jiří Pešek. „Cestou zpátky už moc nekontrolovali, protože kdo by utíkal z Německa?“ usmívá se pamětník. Do Německa se z Volar vozilo dřevo vlakem až do roku 1969. Potom se spolupráce přerušila, protože v ČSSR se po okupaci vojsky Varšavské smlouvy „konsolidovaly poměry“. Koleje soudruzi nechali vytrhat a hranice se uzavřela. V roce 1972 se zase začalo vozit, ale protože ani Němci už neměli koleje, tak se dřevo ve Volarech překládalo na kamiony. „Jezdilo se tam i po revoluci. Kuser je obrovský výrobce nábytku,“ dodává pamětník.

Písknu a Němci skáčou v podvlíkačkách z oken 

Jiří Pešek vyrůstal ve Volarech. Příhraniční městečko bylo tehdy doslova vyrvané z kořenů. Druhá světová válka a především její konec na něm zanechaly nevratné stopy. Zmizeli nejen lidé, ale také jedinečná architektura alpských domů volarského typu. Takzvané „dřeváky“ měly být podle původních poválečných plánů z let 1946–1947 základem unikátního šumavského skanzenu. Ale přišel únor 1948 a brzy potom vjeli na staré město vojáci s tanky a bagry. Jiří Pešek se už narodil do doby, kdy v městečku žilo jen pár posledních starousedlíků. „Jestli jich tu zůstalo dvacet, tak je to hodně. Tady moc těch smíšených manželství nebylo. Volary patřily k říši, bydleli tu samí Němci. Nedávno zemřela poslední Němka z Volar. Ta nešla do odsunu, protože měla za muže Čecha. Vyrůstal jsem tu s těma starýma chlapama. Pamatuju si hodně zážitků, co vyprávěli,“ začíná Jiří Pešek neveselé vzpomínání. 

Srovnává historky z Volar s vyprávěním babičky Peškové z Boubské. I její sestry Paula a Rozi musely jako svobodné do odsunu, stejně jako babiččini rodiče. Všechno ale proběhlo v klidu. Celá rodina byla odsunuta do Pasova. Přesto, že byli od sebe sotva šedesát kilometrů, už se nikdy neviděli. Jen synovci, tedy pamětníkovi bratranci, občas přijeli do ČSSR na návštěvu. „Ale tady jim dávali strašný čoud. Volarští Němci byli nahnaní na starý město. Bydlelo tam narváno v jedné místnosti třeba dvacet lidí. Jeden takový místní podlejzák, takový ten typ ‚kam vítr, tam plášť‘, co se s každým plácá po ramenou, byl něco jako starosta. Ten se chlubil, že když o půlnoci vlítnul s píšťalkou na staré město, tak Němci skákali ve spodkách s lopatama z oken odhazovat sníh. Povídalo se, že prohlíželi ženským tělesný dutiny, jestli tam nemají zlato. Jedna Němka je za to proklela, že nebudou moci umřít. Jmenovitě vím o třech, kteří tohle dělali. Ti lidé opravdu pak leželi deset patnáct let v posteli a fakt byli živoucí mrtvoly. Tenkrát nebyly pomůcky jako dnes, měli proleženiny, živý maso na zádech.“

Kluci z Lenory měli všichni skleněnky

Základní škola ve Volarech byla z dnešního pohledu multikulturní prostředí. Seděly tu vedle sebe děti dosídlenců, kteří přišli do pohraničního městečka převážně z Rumunska, ale i ze Slovenka a Maďarska. S nimi chodily na druhý stupeň také děti reemigrantů z Lenory. Francouzi, Rusové, Rumuni. Děti mezi sebou podle pamětníka nedělaly rozdíly. „Když jsem já byl ve škole, tak ty děti už se tu narodily jako já, už uměly jazyk. Ale učení jim dělalo potíže. Po škole musely vzít hrábě a jít na pole, jakýpak učení, počítalo se, že stejně skončí u krav. Tak k nim rodiče přistupovali. Ty Rumuni tady byli zvyklí mít doma koně, bejky nebo aspoň krávu. Zabrali dnešní ulici Mlýnskou, to byla taková jejich kolonie. Dnes z té první generace dosídlenců z Rumunska žije už jen paní Troubelová,“ vypraví pamětník. „A Lenora? Kluci z Lenory měli všichni skleněnky! Tam se dělaly tehdy věci! Skleněný ryby tu měl doma každý. Broušený sklo, malovaný,“ vypočítává pamětník, co se vyrábělo v místě, kde dnes z ruin kdysi slavné sklárny trčí do vzduchu komín jako memento mori porevoluční divoké privatizace.

V mládí se Jiří Pešek přátelil s mladšími kluky, budoucí místní „generací vzdoru“, Miroslavem Crhou (dnes Bohumil Harmonický), Ivo Stehlíkem, znal se i s bratry Klišíkovými. „S Mírou jsme, dá se říct, vyrůstali. On bydlel tady vedle ve fiňáku. Chodili jsme všichni do lesa na jeden kopec, na Lískový vrch,“ vzpomíná.

„Do školy jsem se nedostal, protože táta vrátil v osmašedesátém roce stranickou knížku. Tak jsem šel na stavební učiliště ve Vimperku. A po vyučení hned na vojnu.“ To už byl u hasičů. Zatím dobrovolných. Vojnu si odsloužil v Chebu u roty průzkumného praporu. „My jsme byli pozemní průzkum, ne hloubkový, ale i tak jsme museli mít parašutistickou přípravu, jeden povinný seskok jsem absolvoval,“ vypravuje Jiří Pešek. Vojnu zahájil i zakončil na tu dobu kuriózním způsobem. Když nastupoval, byli zrovna ve Volarech u nich v domě na bytě turisté z NSR. Otec se s nimi smluvil, že pokračují směrem na Cheb, a tak synovi domluvil, že ho do kasáren svezou. „Tak mě západní Němci vezli autobusem poprvé na vojnu! U brány zastavil autobus z NSR a já jsem z něj vystoupil jako frajer: ‚Auf Wiedersehen.‘ A už bylo zle!“ usmívá se pamětník.

„A pak další výborný nápad – mámin. To tu byl na návštěvě bratranec z Pasova, syn té odsunuté tety. A že pojede domů horem přes Cheb. Máma do rána pekla buchty, zabalila balík a napsala mu lístek, co má na bráně říct. A byl zase průser! V pondělí ráno hned VKR. ‚Tak jsme slyšeli, že jsi měl včera pěknou návštěvu...‘“ směje se Jiří Pešek. Tehdy už mu chyběly do civilu dva měsíce. Zákaz služby na hranici, který následoval za máminy buchty dovezené „zápaďákem“ do kasáren, byl pro něj naopak vysvobozením.

Že jsou hasiči proti komunistům, tu věděli všichni

Po vojně dostal Jiří Pešek práci a byt u stavebního podniku ve Volarech. Odpracoval povinné tři roky za vyučení a v roce 1980 nastoupil jako profesionální hasič u volarských Lesních závodů. To už byl ženatý s Marií Peškovou, měli dvě malé děti. V době pamětníkova nástupu k jednotce podléhali závodní hasiči ministerstvu lesního hospodářství, ti profesionální pak ministerstvu vnitra. Později je sloučili v polovojenskou složku tzv. zpětného odřadu. Hasiči museli povinně podávat denní politické desetiminutovky, sledovat televizní zpravodajství a také se účastnit cvičení s Lidovými milicemi. Podle pamětníka bylo v lesním závodě milicionářů hodně a byli pořádně vyzbrojení. S úsměvem vzpomíná na jedno takové společné cvičení na Libínském sedle, nedaleko Prachatic: „Hasiči přijeli s cisternami, milicionáři dělali demonstranty. Přivezli si dvě tatry dlažebních kostek a my jsme se zprvu vyděsili, že nás tam pozabíjejí!  Naštěstí byly gumové. Jenže když došly, házeli na nás kameny. To víte, že jsme je pořádně zkropili! Ti dostali! To jsme si je vychutnali, protože co milicionář, to komunista.“

Jiří Pešek vzpomíná, jak je neustále kvůli něčemu naháněla kontrarozvědka. „Tady byl každý druhý fízl nebo policajt. Když jsem nastoupil k hasičům, dělala se generální oprava pošty. Kopali tam kanalizaci. Všechny kabely byly označené, nějaký nebyl. Asi nějaký zbytek, říkám si, tak jsem to rozmlátil. Jenže to byl tajný kabel z kasáren! A už mě brali, že jsem záškodník,“ směje se. Jindy šli hasiči zakládat stavbu nových garáží do kasáren. „S velkým soudruhem jsme šli do kasáren, tam hromada cihel, na ní plány celých kasáren, zatěžkaný cihlami, barvičkami se barvilo, kde kopat. Padla, šlo se na svačinu. Vrátili jsme se a na bráně už čekali z VKR a už nás zase brali! Co se stalo? Foukl vítr, plán sebral, vyhodil ho z kasáren k tomu dřevěnému domu na křižovatce a kolem šel zrovna major Lebko, velitel útvaru. Kouká, co se mu to motá kolem nohou, tak to sebral – a on to hlavní plán kasáren! A už jsme zase byli ti nejhorší.“ 

Přijedou hrát Češi!

Po sametové revoluci začali s manželkou podnikat. Pamětník přitom zároveň pracoval u hasičů. A také chodil s otcem hrát. Tatínek hrál na heligonku, on na vozembouch. Jednou hráli na oslavě narozenin místního léčitele, za kterým jezdila klientela i z druhé strany hranice. Dva Němci z bavorské vesnice Haidmühle byli na oslavě a slyšeli je hrát. Pozvali oba muzikanty k nim do hospody. Když Jiří Pešek s otcem přijeli, vítal je ve vesnici obrovský plakát s nápisem: ‚Přijedou hrát Češi!‘ Pamětník na to s dojetím vzpomíná: „Tak jsme hráli napřed český písničky a pak táta spustil ty starý německý šumavský písničky, co znal z dětství. Němci seděli s otevřenýma pusama. Staří dědové brečeli. Když tohle táta začal hrát, tak ti staří dědové vstávali a házeli nám dvaceti- padesátimarkové bankovky!“ Zvali je pak každý měsíc, dokud byl starý pan Pešek naživu. Šumava byla vždycky plná muzikantů, každý druhý tu uměl na něco hrát. Láska k hudbě i k pivu bylo to, co měli její obyvatelé společné, nehledě na rodný jazyk, vyznání či národnost. 

Samozřejmě, že se někteří odsunutí Němci jezdili na rodnou Šumavu podívat i před sametovou revolucí. Jiří Pešek poznamenává: „To byla taková ostuda, když viděli ty svoje baráky, jak je to tu zdevastovaný! Hlavně tady na Mlýnské, jak byli ti rumunští Slováci, to byl samý opilec. Na vlastní oči jsem viděl, jak ten Němec nasedl do auta, jel do Kovomatu, tam byly stavebniny, koupil pět pytlů cementu a prosil toho majitele, aby to alespoň trošku nechal spravit! Ještě mu dával marky, ať zaplatí nějakého zedníka. Aby ten barák aspoň nespadl, dokud on bude živ...“

Pamětník svoji aktivní službu u hasičů skončil v roce 2002, po dvaadvaceti letech. Díky svým podnikatelským aktivitám se poté dostal na nejrůznější zajímavá místa po celé zemi. Se svojí firmou, která se specializovala na oplocení, se například účastnil rekonstrukce přísně střeženého Centra biologické ochrany Armády ČR v Těchoníně. Ta probíhala v letech 2003–2008. O super tajné armádní nemocnici se veřejnost více dozvěděla až během pandemie coronaviru v roce 2020. Jiří Pešek se také aktivně účastnil kulturního života v městečku, a to díky své ženě, která s místním Svazem žen začala ve Volarech pořádat tradiční Konopické slavnosti a masopusty. 

Co by vzkázal Jiří Pešek budoucím generacím? „Celý život, pokud jsem mohl, tak jsem lidem pomáhal. Vzkázal bych jim, aby k sobě měli blíž a dokázali si sednout a povídat si, a ne závidět jeden druhému. A pokud možno si pomáhat.“