Jiřina Pěčová

* 1940

  • „Museli jsme podepsat, že souhlasíme se vstupem vojsk. A já jsem říkala: ,Ale co mám napsat? Já to nechci podepsat.‘ A teď manžel, který to musel dělat jako stavař, tak si myslím, že byl jediný z té skupiny, který to nepodepsal. A teď vím, že jeho šéfové říkali: ,Ale můžeme se na tebe v práci spolehnout?‘ Protože už nevěděli, jak to obejít. A on říkal: ,Samozřejmě.‘ Tak ho přeřadili na chvíli do nějaké bezvýznamné stavby na půl roku nebo na tři čtvrtě a pak ho vrátili zpátky. Takže to také šlo. A já jsem se s ním radila, tak jsem potom napsala do toho dotazníku, že jsem pacifista a že jsem proti jakémukoliv násilí. A nestalo se vůbec nic. Nikdo mi nic neříkal, nikdo mě k ničemu nenutil. Tak nevím, jak to psali ti ostatní, my jsme si to mezi sebou, myslím, moc neříkali.“

  • „Pak jsem začala chodit na jedenáctiletku, tam jsem chodila tři roky. A protože to byla právě zase reforma školní, že jsme vycházeli z osmičky, a pak byli tzv. kurzisté. Takže ti byli o rok déle, a pak nás dali do jedenácté třídy všechny, a to vysvědčení v prvním ročníku, to byla katastrofa. Protože ti byli chytřejší, samozřejmě, měli o ten rok více. My když jsme dostali náklad toho prvního ročníku, tak já si pamatuji, že jsem měla v prvním čtvrtletí asi čtyři čtyřky, přitom jsem byla jedničkářka předtím. To bylo takové docela… pak jsme se z toho nějak vybabrali, ale bylo to dost těžké. A tam jsme měli paní ředitelku Klančíkovou, která byla také velká komunistka, ta mi nedala doporučení, protože můj dědeček byl kapitalista. Já jsem chtěla být rentgenová laborantka tehdy, tak to jsem měla to štěstí, že jsem se tam nedostala, protože ta dráha moje se ubírala někam jinam. To si pamatuji… My jsme ji měli tuhle ředitelku na logiku, to jí bylo docela dost vzdálené, tenhle předmět, ale pamatuji si na její výstup, který byl velice drsný, a opravdu nás osočovala a my jsme nechápali proč. A to byla revoluce v Maďarsku. Takže ona nám pohrozila, jestli bychom náhodou nechtěli něco takového tady… ale my jsme vůbec nevěděli, o co jde. A pak se zjistilo, že vůbec nemá vysokou školu, že vůbec nemůže tuhle práci zastávat, takže ji vyhodili. Ale pak jsem ji zažila v rozhlase, takže…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 31.03.2023

    (audio)
    délka: 01:47:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsem se nebála říct, co si myslím

Jiřina Pěčová, 1977
Jiřina Pěčová, 1977
zdroj: Archiv pamětnice

Jiřina Pěčová se narodila 16. srpna 1940 v Praze. Rodina žila s matčinými rodiči ve Vršovicích, v objektu lunaparku Eden. Dědeček zde vlastnil tančírnu a strašidelný zámek, který si v době, kdy docházelo k uzavírání atrakcí, upravili pro bydlení. S otcem Josefem Loukotou neměla Jiřina blízký vztah, maminka Václava, rozená Horáková, se s ním rozvedla, když jí bylo pět let. Pamětnice nedostala po maturitě doporučení k dalšímu studiu s tím, že dědeček byl kapitalista. Nastoupila do studia Bratři v triku na Barrandově jako konturistka. Později si udělala promítačský kurz a studovala střih na večerní filmové škole při FAMU. Pracovala jako asistentka střihu a od roku 1980 jako střihačka. Podílela se na dlouhé řadě kreslených filmů, kterými se Československo proslavilo i v zahraničí. To také znamenalo přísun valut pro socialistický státní aparát, a tedy menší tlak v době normalizace. Jiřina Pěčová nikdy nevstoupila do komunistické strany a nepodepsala souhlas se vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968. Práce v oblasti animovaného filmu pro ni byla celoživotní náplní, své znalosti předávala řadu let i studentům FAMU a později UMPRUM v Praze. V roce 2022 získala Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu. V době natáčení (2023) žila v Praze.