Jiřina Pěčová

„Pak jsem začala chodit na jedenáctiletku, tam jsem chodila tři roky. A protože to byla právě zase reforma školní, že jsme vycházeli z osmičky, a pak byli tzv. kurzisté. Takže ti byli o rok déle, a pak nás dali do jedenácté třídy všechny, a to vysvědčení v prvním ročníku, to byla katastrofa. Protože ti byli chytřejší, samozřejmě, měli o ten rok více. My když jsme dostali náklad toho prvního ročníku, tak já si pamatuji, že jsem měla v prvním čtvrtletí asi čtyři čtyřky, přitom jsem byla jedničkářka předtím. To bylo takové docela… pak jsme se z toho nějak vybabrali, ale bylo to dost těžké. A tam jsme měli paní ředitelku Klančíkovou, která byla také velká komunistka, ta mi nedala doporučení, protože můj dědeček byl kapitalista. Já jsem chtěla být rentgenová laborantka tehdy, tak to jsem měla to štěstí, že jsem se tam nedostala, protože ta dráha moje se ubírala někam jinam. To si pamatuji… My jsme ji měli tuhle ředitelku na logiku, to jí bylo docela dost vzdálené, tenhle předmět, ale pamatuji si na její výstup, který byl velice drsný, a opravdu nás osočovala a my jsme nechápali proč. A to byla revoluce v Maďarsku. Takže ona nám pohrozila, jestli bychom náhodou nechtěli něco takového tady… ale my jsme vůbec nevěděli, o co jde. A pak se zjistilo, že vůbec nemá vysokou školu, že vůbec nemůže tuhle práci zastávat, takže ji vyhodili. Ale pak jsem ji zažila v rozhlase, takže…“