Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dominik Paulovič (* 1934)

• narodil se v roce 1934 v obci Radošina na Slovensku

• rodina se čtyřmi syny byla nemajetná, rodiče pracovali v zemědělství

• viděl, jak židovskou rodinu, u které bydleli, odvezlo za války gestapo

• po válce odešli do českého pohraničí, v Dolní Moravě si zabrali dům po Němcích

• vyučil se valcířem v Kladně a pracoval tam v železárnách

• v letech 1955-1957 byl v Chebu na vojně

• v 50. letech rodičům zabrali statek komunisté

• pracoval v lesích až do roku 1987, kdy se stal obětí autonehody

• v roce 2023 žil v Červené Vodě

Do chudé rodiny, která bydlela na Slovensku v nájmu u Židů, se narodil pět let před začátkem druhé světové války Dominik Paulovič. Od svých devíti let pracoval u sedláka na statku a jeho matka odcházela na celé léto za prací do Rakouska. V roce 1943 na vlastní oči viděl, jak jejich židovské sousedy odvezlo gestapo.

„Naložili Khunovy, oba jejich kluky, se kterými jsem kamarádil, a postiženou holčičku. Zamával jsem jim0 a víc jsem je neviděl,“ popisoval pamětník.

Po válce se Paulovičovi na výzvu k osídlení pohraničí přestěhovali do Dolní Moravy, kde si zabrali statek po odsunutých Němcích. Ještě půl roku ale bydleli společně s nimi. V krajině nových osídlenců bylo těsně po válce nebezpečno.

„Řádili tady banderovci. Byli hladoví, a proto přepadávali lidi. Občas někoho i zabili,“ vzpomínal. Dominik pomáhal rodičům s prací na třináctihektarovém hospodářství, jak mohl. V padesátých letech ale komunisté Paulovičovým statek zabrali a majetek začlenili do Státního statku Dolní Morava. Dominik se vyučil valcířem v Kladně. Po vojně se vrátil domů a celý život dělal těžkou práci v lese. 

Nejchudší obyvatele živila koza

Dominik Paulovič se narodil v roce 1934 ve slovenské obci Radošina, kde také začal chodit do školy. Oba rodiče pracovali u místního sedláka. Otec Josef (1903-1985) tam dělal kočího, matka Helena (1907-1990) pracovala na poli a v letech 1942-1945 odcházela na zemědělské práce na celou letní sezónu do Rakouska. Na zimu se vracela domů k dětem. Paulovičovi měli čtyři syny – vedle Dominika to byl Štefan (1931-2022), Jaroslav (1938-1998) a Josef (1944-2022).

Vlastní bydlení neměli. Domov nalezli ve dvou místnostech v domě rodiny Khunových. Khunovi byli Židé a měli v obci obchůdek. Dva jejich synové byli stejně staří jako děti Paulovičových. Obě rodiny spolu dobře vycházely, děti si spolu často hrály na dvoře. „Khunovi měli ještě postižené děvče. Občas ji vytáhli ven. Jmenovala se Margita,“ vzpomínal pamětník. Jako děti měli nejčastěji k jídlu meltu s kozím mlékem. „Kdo neměl pole, musel mít aspoň kozu, která ho živila. Chleba byl vzácný, ale kdo pracoval u sedláků, ten na chleba měl, protože si vydělal třeba pytel pšenice.“

Zajímavý exkurz do historie rodiny udělal pamětník vyprávěním o sestře svého otce, která v roce 1914 odešla jako čtrnáctiletá dívka na Ukrajinu. Tam se vdala a usadila se v Charkově. Ve dvacátých letech 20. století se ale vrátila na Slovensko i s třemi dětmi, protože na Ukrajině řádil hladomor. „Nebylo co jíst. Říkala, že tam je úrodná půda, ale chlapům se moc nechtělo dělat. Pracovaly většinou ženy, a to v primitivních podmínkách. Aby mohly povláčet pole, skácely strom a s ním to pole uvláčely. Teta pak žila na statku sedláka, u kterého jsem pracoval i já,“ popisoval.

Od devíti let sloužil u sedláka

Dominik už od svých devíti let sloužil celé léto u sedláka na horním konci vesnice. Ohromný statek dával pracovní příležitost a obživu řadě lidí včetně Dominikovy tety z Ukrajiny, která vařila v kuchyni. Dominik měl na starost pasení krav, hus a poklízení. Pracoval tam společně s kamarádem Josefem Čelkem. Byl o dva roky starší než Dominik a na statek přišel ze sirotčince v Topoľčanech.

 „Děti ze sirotčince rozdali sedlákům na práci. Někteří se měli dobře, ale někteří byli opravdu jen na práci. Celé léto jsme spávali s Josefem u sedláka na půdě pod obyčejnou koňskou dekou, bez hygieny. Vodovody nebyly, myli jsme se jen občas ve studni. Boty jsem měl jen do kostela a do školy, jinak jsme chodili celé léto bosi a v zimě v dřevákách z lipového dřeva,“ vyprávěl Dominik Paulovič.

Nelehký byl život malého kluka na statku. „Ráno nás v pět hodin vzbudili. Na statku běhali tři velcí psi. Otevřeli bránu dvora, každému nám dali krajíček chleba a šli jsme pást. O půl desáté jsme se vrátili zpět. Dostali jsme zase krajíc chleba a bílou kávu. Neviděl jsem nikdy nikoho, že by si chleba mazal,“ popisoval pamětník.

Po pastvě s Josefem nosili dřevo do kuchyně, kam se chodili stravovat i dělníci, kteří pracovali na poli. Po obědě měly děti už volno od práce, Dominik se obvykle běžel podívat domů za babičkou. Nikdo se jich neptal, jestli mají hlad, a tak se kluci v létě dojídali hruškami, které sebrali „strýcovi“, jak oslovovali sedláka, nebo meruňkami z farářova sadu. Do školy chodili, jen když je sedlák nepotřeboval k práci. 

Židovské kamarády odvezlo gestapo

Podle jeho vzpomínek žilo v Radošině asi pět židovských rodin. Jedni měli hospodu, Khunovi obchod, žil tam i právník. Do synagogy chodili do vedlejší Blatnice. Vzájemné vztahy byly dobré. „Židé nám vždycky dali na dluh, ale náš obchodník nám nedal na dluh,“ vzpomínal Dominik Paulovič. „Maminka Khunovým krmila husy. Když byly vykrmené, měli chlapa, který chodil od vesnice k vesnici a zabíjel zvířata tak, aby to vyhovovalo židovským předpisům. Opřel kolo, vytáhl břitvu, podřízl husu, oni mu zaplatili, a chlap jel dál. Máma potom husu zpracovala v kuchyni. Jejich rodina dodržovala židovské obyčeje, v sobotu nepracovali, a tak musela matka i zatopit v kamnech,“ dodal.

V letech 1939-1945 se na území dnešního Slovenska rozkládal Slovenský stát. Přes svou formální samostatnost to byl jen satelit podléhající nacistickému Německu. Druhé světové války se Slovenský stát účastnil coby spojenec nacistického Německa. Vůdčí roli tam hrála fašistická Hlinkova slovenská ľudová strana s polovojenskou Hlinkovou gardou. Právě oni měli na svědomí perzekuci a deportace slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů. Od března do srpna 1942 tam podle webu holocaust.cz skončilo se souhlasem slovenské vlády 58 tisíc slovenských Židů.

Právě tehdy Dominik Paulovič viděl na vlastní oči, jak celou rodinu Khunovu Němci odvezli neznámo kam. Tehdy nechápal, co se děje. „Doma stálo auto s německým vojákem, před bránou stál člen Hlinkovy gardy. Čekal tam i starosta. Zanedlouho přijelo další auto, ve kterém seděl Němec v koženém kabátě. Gardista mně říkal, ať donesu polštář, který chtěli dát té postižené holčičce pod hlavu. Ale pak ho nechtěli. Gestapák se pak starosty ptal, co já jsem zač. Odpověděli mu, že já k nim nepatřím. Naložili je, já jsem klukům zamával a víc jsem je neviděl,“ vzpomínal pamětník na pohnuté chvíle svého dětství. 

V pohraničí táta spával s puškou v posteli

Na konci války bylo Dominikovi jedenáct let. Jakmile se Paulovičovi z rozhlasu dozvěděli, že je možné dosídlit české pohraničí po odsunutých německých občanech, rozhodli se odejít ze Slovenska do severovýchodních Čech. A nebyli sami. Z Radošiny se vypravilo na Dolní Moravu nejméně pět rodin. „Přišli jsme koncem října 1945. Byla velká zima, začínal padat sníh. Na statku dosud žila paní Bührentová s třemi dcerami. Paní bylo sedmapadesát let, dceři Hildě jednadvacet, Luise osmnáct a Miše šestnáct let. V době jejich příchodu ještě na Dolní Moravě žilo několik původních obyvatel. Pamětník si vzpomněl na Katzerovy nebo Henzelovy.

V pohraničí po válce nebylo bezpečno. Pamětník uvedl, že v okolních lesích se pohybovali banderovci. „V Mezilesí přepadli chlapa, tak jim dal svačinu, měli hlad a potřebovali se dostat do Německa. Táta spával s puškou v posteli,“ vzpomínal. Také noví obyvatelé pohraničí sem přicházeli z různých pohnutek. „Byli i tací, kteří vybrali dům po Němcích a odešli zpět. Od nás jeden také – naložil nábytek a co bylo ve statku a odjel s tím zpátky na Slovensko,“ dodal.

Bührentovi s Paulovičovými bydleli až do jara 1946, kdy všechny čtyři ženy odešly s malým batůžkem na nádraží do Červeného Potoka k odsunu. „Nijak se s námi nehádaly, ale bylo to pro ně kruté. Ve vlastním domě cizí lidé. Paní Bührentová byla plná zlosti, jednou sedla na otoman v kuchyni a řekla německy: ‚To je můj dům. My se jednou vrátíme!‘“ Ale nevrátili se. A na stovky let, kdy jejich rody hospodařily ve zdejší neúrodné kamenité krajině, kde se dařilo jen bramborám a lnu, museli zapomenout.

Práce v zemědělství byla těžší než v železárnách

Paulovičovi převzali po původních majitelích štafetu hospodaření. Každý nový osídlenec dostal třináct hektarů. Paulovičovi měli po původních majitelích osm kusů dobytka, dva koně a výborně technicky vybavený chlév s napáječkami a náhonem, který poháněl mechanizaci. Němci byli v technice nesrovnatelně vpředu oproti poměrům na Slovensku.  A když se protříbili i lidé, kteří chtěli v pohraniční Dolní Moravě zůstat, dobře spolu v obci vycházeli a každou neděli se scházeli v kostele.

Dominik byl od malička zvyklý tvrdě pracoval a tvrdá práce ho provázela celý život. Na Moravě dokončil v roce 1948 školní docházku a pak dělal doma na poli. Bez něj by to rodiče nezvládli. Doma zůstal až do roku 1950. Tehdy ho kamarád z Kladna nalákal do železáren. „Posledního prosince 1950 jsem nasedl na vlak a přijel do Kladna, abych se tam učil válcířem. Ubytoval jsem se v internátu ‚Gottwaldův dům mládeže‘. Tři dny jsem chodil do školy a tři dny pracoval v železárnách,“ vzpomínal.

Začátkem padesátých let prožil Dominik Paulovič v Kladně zahájení provozu nové stometrové pece, kterou slavnostně zažehl tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký. „Přišli tam různí papaláši a nás tam nahnali, abychom jim dali kytice. Na mě vyšel nějaký generál. Byla tam fůra slámy, třicet metrů dřeva a dva vagony koksu, aby se vysoká pec rozpálila,“ vysvětloval pamětník.

Dívky přijely z Polska za prací. Jednu z nich si vzal za ženu

Doma zatím rodiče pracovali v hospodářství. „Do roku 1948 to šlo, ale jak nastoupil Gottwald, pak se vše pokazilo. Předepsali nám velké dodávky obilí, masa, vajec, mléka. Zabít jsme si sami nemohli nic. Chodili náhončí z okresu a kontrolovali nás. Na té kamenité půdě se nedaly dodávky vůbec splnit. Moje máma chtěla odejít zpátky na Slovensko,“ vyprávěl Dominik Paulovič. Na Dolní Moravu přišlo nově i sedm rodin volyňských Čechů. Když však začali komunisté pronásledovat zemědělce, všichni odešli z obce pryč.

Paulovičovi dřeli, jak mohli, aby splnili dodávky. Sami neměli nic. Žádné dotace, žádná hnojiva, žádná pomoc. V roce 1956 jim komunisté statek sebrali, aby se stal součástí Státního statku Dolní Morava. Rodiče tam odešli pracovat, protože neměli na vybranou. Ve vlastních staveních se tedy starali o hospodářská zvířata, která už nebyla jejich. A dřeli na svých bývalých polích.

Do roku 1955 Dominik válcoval v Kladně železo. V letech 1955-1957 sloužil v Chebu na vojně u dělostřelců. Po návratu z vojny pomáhal doma rodičům, což byla mnohem těžší práce než v železárnách. Otec měl koně, a tak mu Dominik pomáhal dostávat dřevo z nejvyšších kopců dolů. „Každý jsme měli jednoho koníka. Jedno dřevo jsme táhli dopoledne, jedno odpoledne. Byla to těžká práce,“ popisoval. Přibližoval dřevo i na Králickém Sněžníku. Pak pracoval u Lesů Hanušovice, kde jezdil s Tatrou až do roku 1987.

S první manželkou se Dominik Paulovič oženil v roce 1961, ale po čtyřech letech ho opustila. Ze vztahu měl dvě dcery narozené v letech 1961 a 1962. V květnu 1971 přijelo do Dolní Moravy pět děvčat z Polska za prací a lepším živobytím.  Dívky přijely nedostatečně oblečené, ale hned jim dali pily a šly pracovat do lesa. Ubytovali je v primitivních podmínkách vybydleného domu po Němcích. Dominik se s jednou z nich sblížil. V roce 1973 se s Marií Tasior, narozenou v roce 1951, oženil a přestěhovali se spolu do Hanušovic. V letech 1973, 1974 a 1981 se jim narodily tři děti.

Sovětští vojáci skládali uhlí holýma rukama

Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 obsadili sovětští vojáci kasárna v Dolní Moravě. Dominik se s nimi jednou setkal na pile, kam přivezl se svým otcem dřevo z lesa. Bylo běžné, že dřevorubci museli sami dopravit  třeba čtrnáctimetrové kulatiny na pilu. „Tam seděli na bočnici vagonu ruští vojáci a holýma rukama brali uhlí, které házeli na vůz. Jeden je tam hlídal se samopalem. Ptal jsem se, proč nemají lopaty? Prý za trest to museli házet rukama. Obyčejní vojáci vůbec nechodili ven, měli přísný režim. Občas jsme potkali důstojníky, kteří zde měli i své obchody, lépe zásobené než ty naše,“ uvedl pamětník. 

Přidal také další vzpomínku na internační klášter v Králíkách, který se v letech 1950-1960 proměnil na zajatecký tábor pro kněží a řeholníky. „Jezdil jsem tam v roce 1959 s traktorem a tahal dřevo z orlických lesů. Pomáhali nám tam dva kněží z internačního kláštera. Jeden přijel každé ráno na Pionýru (poznámka autorky - malém motocyklu Jawa), druhý měl moped. Hajný je moc chválil, protože dělali poctivě,“ vyprávěl Dominik Paulovič.

V roce 1987 měl pamětník dopravní nehodu, která mu změnila život. „Z Vysokých Žibřidovic jel starý autobus, který vezl děti do školy. Já jel s Tatrou s dřevem do Šumperka a on do mě narazil, protože mu nefungovaly brzdy. Ztratil jsem vědomí a měl jsem zraněnou páteř. Probudil jsem se v nemocnici v Šumperku,“ uvedl pamětník.

Soud rozdělil vinu mezi oba řidiče, potrestal je, ale do vězení nešel ani jeden z nich. Pamětník byl přesvědčený, že je nevinný, a odvolal se. Dosáhl tak alespoň toho, že mu vrátili řidičský průkaz, a nemusel platit pokutu.  

Lidem mladé generace vzkazuje, aby si všeho vážili. V roce 1999 se přestěhoval do Červené Vody - Moravského Karlova, kde žil i v roce 2023.