Kostas Pandularis

„Když si člověk prohrábl rukou vlasy, tak mu padaly z hlavy vši. Nevím, jak dlouho jsme se vůbec nekoupali, neměnili si šaty. Nosili jsme pořád stejné oblečení. Bylo to katastrofální. Neměli jsme se do čeho převléknout. Neměli jsme s sebou žádné věci, kufry, tašky, nic takového. Jen to, co jsme měli na sobě.“

„Armáda, která bojovala proti partyzánům, občas obsazovala vesnice. Utíkali jsme pryč se schovat. Jednou se stalo to, že udělali obrovský útok a hnali nás až k albánským hranicím. My, civilní obyvatelé, kteří jsme utíkali společně s partyzány, jsme vstoupili do Albánie. Několik měsíců jsme tam byli. Já, dvě sestry. Ten čtvrtý, malý bratr, zůstal u sousedů, kteří se do ničeho nepletli. Mysleli jsme si, že se hned vrátíme, ale vůbec jsme se nevrátili. Skončili jsme v Albánii. Byla tam obrovská bída. Jednou denně jsme dostávali kousek chleba, to bylo všecko. Byli jsme ubytováni v kasárnách po italské armádě, které neměly střechu. Byl tam jen beton, každý jsme měli jednu deku. Když pršelo, zabalení v dece jsme leželi na tom cementu.“