Pavel Palme

„Já budu chtít ten a ten objekt, seženu si čtyři další účastníky, fiktivně zaplatí tisícovku, přihlásí se do dražby, to znamená vznikne nejméně pět, pak mohla být holandská dražba. Oni si to takhle zorganizovali, kde vím, že se zapsalo pět lidí podle zápisu, když jsme to kontrolovali před dražbou, jestli je všechno v pořádku a byl tam dokonce šestý účastník. Tak jsme se v duchu radovali, že to těm mafiánům ten šestý účastník vyfoukne pod nosem. Shodou okolností jsem to licitoval já jako licitátor, tak jsem byl šťastný a licitoval jsem tak, aby se to prodalo. Čekal jsem, vyzýval jsem, ať se někdo odhodlá z těch šesti, já jsem neříkal kolik je účastníků, to se neříkalo, to se nikde nezveřejňovalo. Tak se někdo přihlaste - nakonec se přihlásil někdo z těch mafiánů a dostal to za těch deset procent.“

„Tak já jsem v roce 1985 dostal nabídku z toho nejobyčejnějšího dělníka povýšit na vedoucího provozovny. A já jsem jim řekl, že si vezmu týden na rozmyšlenou. Po dvou třech dnech volá kádrovák, nebyl to předseda, ale kádrovák mně volal, tak jsem říkal, že to beru a dávám si podmínky. Podmínky zněly z mé strany, že zkušební doba bude do konce roku. A já jsem řekl, že do komunistické strany nikdy nevstoupím, jsem věřící, budete mě muset jako věřícího tolerovat a neříkat: 'Jezdi do kostela tam, ať tě nikdo nevidí, abys nám nedělal ostudu.'“

„Vzpomínám si, kdy jako pětiletý jsem si hrál před synagogou, kde jsme bydleli, na kostkách nebo kočičích hlavách. Pamatuju si od Komenské tou uličkou Traplovou přijel osobní automobil, myslím, že značky Tudor. Přijelo auto a zastavilo před naším domem. Vystoupili z toho dva nebo tři páni v dlouhých mantlech a šli do našeho domu. A já jsem přemýšlel, co je to za pány, jestli mám jít domů, nebo raději zůstat venku. Strach mně nedovolil a rozhodl jsem se zůstat venku a počkat, až tito pánové odejdou z domu. Až jsem přišel domů, máti byla doma s nejmladším bráškou, kterému byly dva roky, sestra s bráškou starším byli ve škole, táta v práci, máti doma plakala, seděla v koutě. Když jsem se podíval do pokoje, ten byl obrácený, jako při prohlídkách, naruby. Dostal jsem strach, tak jsem se rozbrečel, bylo mně pět let a ptal jsem se, co se děje a ona říká: 'Kontrolovali a hledali protistátní literaturu, kterou bychom mohli mít doma uschovanou.'“