Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Ohlídalová (* 1933)

• narodila se v roce 1933 v Červené Vodě/Mährisch Rothwasser

• pochází z české rodiny

• otec Jan Šlesingr dělal pomocné práce

• bydleli na výměnku u německé selské rodiny

• v roce 1939 nastoupila do německé školy

• po válce s pláčem vyprovázeli své německé sousedy, kteří šli do odsunu

• v roce nastoupila 1948 do Perly Červená Voda

• v roce 2021 byla v Léčebně dlouhodobě nemocných v Červené Vodě

Alžběta Ohlídalová se narodila do početné rodiny a celý život prožila v Červené Vodě. Považovala za přirozené, že v obci žijí Němci a Češi vedle sebe. Považovala za přirozené nesoudit člověka podle národnosti, ale podle charakteru. Většina spolužáků ve škole byli Němci. Některé později s pláčem vyprovázeli do odsunu.

Byla znevýhodněná tím, že po válce musela v české škole dohánět válečnou výuku v němčině. To ji odsoudilo k manuální práci. Nastoupila do Perly Červená Voda a tam pracovala až do důchodu. I jednotvárnou, těžkou práci v textilce považovala za smysluplnou a naplňující.

Na výměnku v jedné místnosti

Alžběta se narodila 7. srpna 1933 v Červené Vodě, tehdy Mährisch Rothwasser, do prostých poměrů nemajetných rodičů. Tatínek Jan Šlesingr (1884-1967) dělal různé výpomocné práce jako kopání nebo sekání trávy. Pracovala také maminka Matylda (1892-1977), a to i bez zvláštního ohledu na svůj zdravotní stav. „Maminka chodila pracovat do tírny lnu, byla tam špína a prach. Anebo pomáhala v továrnách či ve mlýně. Když se v roce 1916 narodila dvojčata, vždycky si odskočila od kojení uklidit do mlýna. Dostala za práci pár šestáků a utíkala domů. Každý se musel otáčet, aby si vydělal,“ uvedla pamětnice.

Byla to v období první světové války přetěžká doba a velká materiální nouze. Lidé byli odkázáni jen sami na sebe, žádné sociální podpory neexistovaly. „Maminka říkala, že brečela, když zamykala před dětmi chleba, aby si samy nemohly ukrojit,“ svěřila se Alžběta Ohlídalová s dojetím.

V třítisícovém maloměstě žilo až do konce druhé světové války převážně německé obyvatelstvo. Šlesingrovi byli Češi a pamětnice znala dalších asi pět českých rodin. V obci žilo mnoho německých obchodníků a řemeslníků. Bylo běžné, že Češi chodili k Němcům sloužit - uklízet, prát nebo pomáhat na poli.

Šlesingrovi neměli vlastní bydlení, a tak přebývali, kde se dalo. Od roku 1910 jim poskytl výměnek německý statkář Franz Kobza. V jedné místnosti s postelemi, stolem a lavicí bydlela celá rodina a tam se také Šlesingrovým narodila i nejmladší dcera Alžběta. Před ní měli šest dětí: Jan se narodil v roce 1910, Robert 1911, Rudolf a Růžena 1916, Josef 1920, Karel 1922. Rodiče pomáhali Kobzovým i dalším sedlákům, s čím bylo v hospodářství potřeba. Denně tak dostali malý výdělek. Když bylo Alžbětě asi pět let, otec si našel práci v lese a jejich situace se začala zlepšovat. „Maminka toužila po šicím stroji, protože pořád něco spravovala, a tak jí táta stroj koupil. Ona byla moc šikovná,“ vysvětlovala pamětnice.

Česko-německé soužití bylo poklidné

Otec Šlesingr se do politiky nepletl, vedle práce v lese také hodně četl. V Červené Vodě bylo hodně smíšených manželství a soužití s německými sousedy bylo bezproblémové, „Tatínek pracoval s Němcem v lese, snášeli jsme se i s německými dětmi ze statku. Chodila jsem k nim a oni mě nevyháněli. Pomáhala jsem jim. Statkář Kobza musel na vojnu, paní měla také několik dětí, tak byla ráda, když jsem jim pomohla třeba umýt nádobí.“

V roce 1939 nacisté uzavřeli české školy, a tak Alžběta nastoupila spolu s dalšími dvěma českými spolužáky do německé školy. Na školní docházku vzpomínala: „Když jsem přišla do první třídy, tak na mě děti pokřikovaly, že špatně mluvím. Učitelky byly celkem dobré. Německá spolužačka Irmgard mě doprovázela domů, protože některé německé děti mi nadávaly ‚Česká svině!‘.Říkala mi, abych se na ně nezlobila, a zvala mě k nim domů. Jednou jsem u nich byla. Vždycky se mě zastala a nabádala ty kluky, ať po mě nepokřikují.“

I během války byl prý v Červené Vodě klid. „Němci si potrpěli na ty svoje bílé podkolenky, ale každý jsme si hleděl svého a měli jsme pokoj. Když jsme se pak po válce s Němci loučili, plakali jsme. Mně bylo dvanáct let. Společně jsme byli u prvního svatého přijímání a u biřmování a pak museli jít. Plakali jsme. Jedna holčička mně nechala šatečky, kamarádi a spolužáci nám dávali drobnosti na upomínku,“ uvedla Alžběta Ohlídalová. Dodala, že po letech se měl do rodné obce přijet z Německa podívat statkář Kobza, ale cestou se zabil v autě.  Od 23. dubna do 25. října 1946 proběhl odsun německých obyvatel. Z Červené Vody jich v sedmnácti transportech odjelo 2156, zůstalo jich sedmatřicet.

Osudy sourozenců Šlesingrových

Školu zakončila Alžběta v roce 1947 ve Štítech. Protože však do české školy chodila jen dva roky po válce, musela spoustu učiva dohánět v češtině, a to se nedařilo tak rychle, jak by si přála. A tak šla hned v roce 1948 manuálně pracovat do Perly Červená Voda. Pracovala tam čtyřicet let. Do penze v roce 1987 odcházela s 1370 korunami důchodu.

Po roce 1946 se Šlesingrovi přestěhovali do domku po manželech Brixových, kteří byli Rakušané. Nějaký čas tam bydleli společně, a když se Brixovi v roce 1949 vystěhovali do Rakouska, Šlesingrovi si museli chalupu opravit, protože byla v žalostném stavu: „Byla to chatrč. Trámy shnilé, podezdívka byla jen na polovině domu,“ komentovala pamětnice.

Alžběta Ohlídalová připomněla také něco z dalších osudů tří sourozenců: „Robert narukoval v roce 1938 do vládního vojska. Nevěděli jsme, kde je. Za války se dostal až do Francie. V padesátých letech pak za to trpěl, komunisté mu znemožnili práci a zabrali majetek. Studoval pilotní školu, ale zatrhli mu to.“

Nejstarší bratr Jan si vzal za manželku Němku, což prý otec těžko nesl. Měli hodně dětí, Jan dělal celé dny v cihelně. „Jednou k nám přišla jejich dcera, ať jim jdu uvařit polévku, aby měli co jíst. Tak nevím, jejich matka fungovala. Mně bylo jedenáct.“ Prozradila, že v roce 1944 přišli za tímto bratrem, jestli by nešel kamsi na hranice pracovat. Dostal pracovní oděv a od té doby už ho neviděli. Později se rodina dozvěděla, že v Brně vybuchl celý vlak lidí, kteří jeli za prací. Jestli je tato stopa správná, však nikdo neví. Další bratr Josef dělal deset let v obci starostu.

Prožila jsem normální život se vším, co přinesl

V roce 1952 se Alžběta Šlesingrová provdala za Adolfa Ohlídala (1930-1991). V letech 1952, 1954 a 1957 se jim narodily tři děti. Alžběta šla vždy po roce od dětí hned do práce, a než šly děti do školky, hlídala je její maminka. Manžel se v 50. letech vyučil řezníkem a pak jezdil do masny do učňovského střediska v Jablonném nad Orlicí. V letech 1955-1987 bydleli v obecním bytě, který si museli opravit. „A když jsme to opravili, manžel zemřel. Pět let se mnou nic nebylo. Ale pak jsem si zvykla. Prožila jsem normální život se vším, co přinesl,“ uvažovala pamětnice. „Kolikrát, když jsem měla starosti a nemohla v noci spát, dívala jsem se na obrázek rodičů a říkala si: ‚Vy to víte, jak mně je, tak pomozte Pánu Bohu, aby mě z toho dostal.‘“

Na závěr se Alžběta Ohlídalová zamyslela nad svým údělem: „Věděla jsem, že odjakživa musím pracovat. A když člověk pracuje, tak ho to naplňuje. Poznává něco nového a to je důležité. Život nese to lepší i to horší. A pokud v tom člověk umí rozlišovat, tak to vždycky dobře dopadne.“

Přidala také poselství nastupující generaci. „Přeju mladým, aby byli méně nároční ve svých představách o životě v manželství. Aby se od malička věnovali dětem, povídali si s nimi, učili je povinnostem a tomu, že nemusí mít všechno. Aby jim vytvářeli dobré zázemí a dobré zázemí tvoří máma a táta.“