Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Obadálková, roz. Dobíhalová (* unknown  )

Aby se člověk v důležitých životních situacích uměl obětovat pro druhé

  • narozena 7. září 1927 v Praze-Košířích

  • v roce 1931 vstoupila do Sokola

  • v dubnu 1946 vstoupila do Československé strany lidové

  • 1948 akčním výborem zbavena členství v Sokole

  • 1. dubna 1959 sňatek s Václavem Obadálkem (v zastoupení bratrem Vojtěchem)

  • 15. května 1960 církevní sňatek s Václavem Obadálkem v kostele na Zlíchově

  • manžel Václav zemřel v únoru 1989

  • v roce 2016 žije na Praze 7

Jana Obadálková, rozená Dobíhalová, přišla na svět v Praze 7. září 1927. Otec Jan byl řezník a někdy po roce 1918 si zařídil malý krámek, řeznictví a uzenářství, které slušně prosperovalo. Byl jemné a mírné povahy, jeho žena Natálie, maminka paní Jany, byla naopak velice energická. Pracovala většinou jako pokladní a v době seznámení s otcem byla zaměstnána v jedné blízké restauraci. Za války otec nevyužíval své řeznické řemeslo k obohacení, jako to dělali jiní, když šmelili s masem. Maminka za války podporovala rodiny, jejichž živitele věznili nacisté.  

Galantní Václav a jeho zatčení

Svého manžela Václava Obadálka uchovává Jana v paměti jako galantního muže, který se hezky choval k ženám. „Vždycky se nadnášel, když byl v jejich společnosti,“ říká s úsměvem. Seznámili se spolu při hraní ochotnického divadla, bylo to v Praze v Dušní ulici u manželů Kousalových, kam docházeli na divadelní zkoušky. V divadelní hře hrála ona pacientku a on lékaře. V té době měla několik nápadníků, ale neuměla se pro jednoho z nich rozhodnout. „Když šlo do tuha, tak jsem po pravdě řečeno spíše utekla, byla jsem plachá.“

Václav Obadálek působil v letech 1947–1948 jako tajemník Československé strany lidové a ze svého úřadu sledoval činnost vyšetřovacích komisí, které měly na starosti vyšetřování zločinů z konce války. Po puči v únoru 1948 došlo k zatčení Václava Obadálka v souvislosti s případem Miloslava Choce. Václav byl tehdy se svými kamarády v jednom z bytů, kde měli schůzku. Bezpečnost šla najisto, vtrhla do bytu a Václava ještě s jedním nebo dvěma hochy zatkla. Odvezli ho do Bartolomějské na výslech. Jana tehdy potkala pana Zaorala, Václavova kamaráda, který říkal: „Vy se s tím panem Obadálkem znáte, víte, co se mu stalo? Jestli chcete, tak ho běžte navštívit,“ a dal jí jméno a kontakt na jednoho z bachařů.

Šla tedy do Bartolomějské ulice, kde se setkala s vyšetřovatelem Moravákem, který pocházel ze stejného kraje jako pan Obadálek. Zdál se být oproti ostatním bachařům vstřícnější. Slíbil, že se bude moci schůzka mezi ní a Václavem uskutečnit. Při další návštěvě došlo k setkání. Jana předstírala, že je Václavova snoubenka, jinak by ji na návštěvu nepustili. Při rozloučení se naoko políbili. Tyto milostné scény znali z divadelních her, nedělalo jim to žádný problém. Při návštěvě mu někdy v nestřeženém okamžiku podstrčila něco k jídlu.

Doživotní trest

Václav Obadálek byl odsouzen na začátku prosince 1948 k doživotnímu trestu. Pro rodinu a známé to byla velká tragédie. Přišly Vánoce, Jana připravila balíček a snažila se Václava navštívit. Opět pod pláštíkem, že je jeho snoubenka, došlo k setkání. Václav ji vzal za ruku a říká: „Co ti dám k Ježíšku, já nic nemám… ale víš co? Mohli bychom se zasnoubit!“ Tak mu na jeho návrh kývla a celou věc začali brát vážněji. „Nebyla to romantická láska, byli jsme oba do této situace vtaženi…“

První věznicí, kde si Václav odpykával trest, byly plzeňské Bory. Byl na tom zdravotně velice špatně. Od války byl ještě pohublý, a tak všechny vězeňské útrapy daleko hůře snášel. Dostal ošklivou nemoc, které se říkalo černá žloutenka a mohla skončit smrtí. U Václava nemoc přešla v zánět slinivky, jež ho potom trápila celý život. Onemocnění vyžadovalo přísnou dietu, ale to tehdy ve vězeňských podmínkách nebylo možné. Jana se mu proto snažila častěji zasílat balíčky. Přímo ve věznici při návštěvě nebylo možné cokoliv předat, přímý kontakt nebyl možný. Balíčky tedy doručoval advokát Čeřovský, který Václava několikrát ve vězení navštívil. Při jedné návštěvě se Jana přímo zhrozila: „V té době už Vašek vypadal hrozně, byl jako před smrtí.“ Jana se objednala k náčelníkovi věznice a stěžovala si na jeho zdravotní stav.

Nápadník Jaroslav

V průběhu Václavova trestu se Jana setkala v den úmrtí prezidenta Edvarda Beneše (3. září 1948) se svým nápadníkem Jaroslavem, který za ní přijel z Domažlic. Seznámila se s ním, když Domažlice osvobodila americká armáda. Jela se tam se svojí kamarádkou podívat. V den, kdy Jaroslav přijel za Janou do Prahy, se nesmělo tancovat, byl vyhlášen státní smutek. Seděli spolu ve vinárně, povídali si, vzpomínali. Řekl jí, že by chtěl rodiče požádat o její ruku. Janina otce však neměl rád. Snad se o něm domníval, že za války jako řezník šmelil s masem. Jany se to velice dotklo. Navíc si Jaroslav dával podmínku, že nedovolí, aby dále ve vězení navštěvovala Václava. Dali si měsíc na rozmyšlenou a ona se měla rozhodnout: „Buď Václav, nebo Jaroslav.“ Zvítězila zodpovědnost.

Svatba v zastoupení

Václav si odpykával trest v Leopoldově, kam ale již Janu jako snoubenku nechtěli pouštět, a tak si prosadila svatbu v zastoupení. Postarala se o to zejména její maminka, která měla známé na úřadech. Svatba se odehrávala na Staroměstské radnici 1. dubna 1959. Václav byl tou dobou ve vězení deset let. Ženicha zastoupil jeho starší bratr Vojtěch.

Rok poté byla velká amnestie a Václav byl propuštěn na svobodu. V kostele na pražském Zlíchově se konala řádná církevní svatba, ženich nechyběl. Měl však vojenskou uniformu, protože ihned po propuštění musel rukovat k Pomocným technickým praporům.

Stíny minulosti

Jana Obadálková se po roce 1948 na některých pracovištích a po zatčení svého budoucího manžela Václava někdy setkávala s nepříjemnými situacemi. Bylo jí předhazováno, že je snoubenkou třídního nepřítele. Postupně vystřídala několik zaměstnání, v letech 1947 až 1950 pracovala ve Společenstvu chemických živností pro zemi Českou a Moravskoslezskou se sídlem v Praze, od roku 1951 v podniku Druchema. Prošla několika profesemi, pracovala jako administrativní pracovnice, referentka hospodářské správy, odbytu, cenového a daňového oddělení, účetní ve výrobní, skladové i mzdové účtárně a jako pokladní ve výrobních družstvech. V letech 1968 až 1976 působila v Pražských silničních a vodohospodářských stavbách, v letech 1982 až 1987 na finanční správě hlavního města Prahy.

Po odchodu do důchodu v 90. letech stále žije v Praze a v současné době (rok 2016) v domově s pečovatelskou službou na Praze 7. Manžel Václav se svobody a konce komunistického režimu nedožil. Zemřel 3. února 1989.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)