Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Bohumil Nuska , CSc. (* 1932  )

Vzdělání člověku umožňuje se bránit

  • narozen 5. listopadu 1932 v Českých Budějovicích
  • v letech 1945-1948 členem skautského oddílu pod vedením ing. Jaromíra Marka
  • roku 1952 maturoval na českobudějovickém gymnáziu
  • v letech 1952-1957 studoval dějiny umění a historii na pražské FF UK
  • nastoupil do zaměstnání v Severočeském muzeu v Liberci
  • pracoval jako člen komise pro nemovité památky
  • byl v komisi pro výkup knih pro muzea a galerie
  • od roku 1969 sledován StB, přátelil se s členy undergroundu, disidenty, později signatáři Charty 77
  • po roce 1989 zakládal katedru filozofie na Technické univerzitě v Liberci

Od dětství formovaly osobnost profesora Bohumila Nusky skauting a knihy. Přivedly ho k jeho povolání kulturního historika, i když tento obecný pojem jen stěží postihuje obrovskou šíři jeho zájmů. A také mu pomohly odolávat tlakům totalitního režimu v padesátých letech i v době normalizace.

Bohumil Nuska se narodil 5. listopadu 1932 v Českých Budějovicích. Až do rozchodu svých rodičů prožíval idylické dětství v poměrně zámožné středostavovské rodině. Tatínek měl železářský obchod, ale jeho hlavní vášní byla chata na břehu řeky Malše, kde rodina trávila celé letní prázdniny. „Tam jsem se naučil plavat a jezdil jsem na kánoi. Představoval jsem si, že jsem v Africe, nosil jsem tropickou helmu nebo kovbojský klobouk,“ vzpomíná. Introvertní chlapec trávil spoustu času sám v přírodě, ponořen ve své fantazii, kterou přiživovala i otcova bohatě vybavená knihovna, plná cestopisů. „Psal jsem a ilustroval svůj vlastní román, nazvaný Kambodži, což ovšem vůbec nesouviselo s Kambodžou. Odehrávalo se to v Africe. Inspiroval mě jakýsi film o zvířatech, která se vzbouří a uprchnou.“

Krátce po narození mladších sourozenců, dvojčat Oldřicha a Boženy, v roce 1943 se však jeho rodiče rozešli, maminka začala pracovat jako úřednice v nemocnici a rodina vedla skromnější život než dříve. „Sourozence jsem měl často na starost, i později, když jsem byl na studiích, jsem se snažil mamince co nejvíc pomáhat,“ konstatuje Bohumil Nuska.

 

Experimentovali jsme se střelným prachem

V Českých Budějovicích byla v té době silná německá menšina, která se před válkou a na jejím začátku chovala velmi výbojně. „Oddíly Hitlerjugend pochodovaly s bubny a provokovaly hlavně v českých čtvrtích. Němci vystavovali v bytech za okny portréty Adolfa Hitlera v životní velikosti, takže to vypadalo, že tam skutečně stojí,“ říká pamětník.

Ke konci války se ale jejich chování změnilo, němečtí vojáci prchali směrem k Českému Krumlovu, aby se mohli vzdát Američanům, protože nechtěli padnout do zajetí Sovětů, kteří osvobozovali České Budějovice. „Oddíly skládaly zbraně u Domoradic. Tam byly několikametrové hromady zbraní, samopaly, plynové masky, velkorážní kulomety, miny… Chodili jsme tam a nosili jsme si to domů.“ Pro tehdy třináctiletého Bohumila šlo o velké klukovské dobrodružství. „Experimentovali jsme se střelným prachem, zkoušeli jsme náboje házet do hodně. Kamarád Klimeš měl malé bombičky doma v lednici místo vajíček. Jednu hodil ven na ulici. Rozutekli jsme se, všude auf, lidi se vyvalili na balkony. Střepinka z toho výbuchu se mi dostala za oční bulvu a mám kvůli tomu dodnes jedno oko o půl dioptrie slabší.“

Veselé historky z konce války se ale propojují s temnými momenty: „V centru města je taková strouha, kterou po válce zaházeli těly mrtvých, nepohřbených Němců.“

 

Bratrství sahá i mimo oddíl

„Mou přirozeností bylo ležet v knihách. Maminka mě musela vyhánět ven, mezi kluky. Ale skauting mě otrkal, objevil jsem v sobě nové kvality a rozvinul je,“ vzpomíná Bohumil Nuska na období let 1945–1948, která prožil ve skautském oddílu. Jejich náčelník Jaromír Marek, řečený Markýz, byl všestrannou osobností, vzděláním agronom, který ale ovládal latinu a znal klasickou literaturu i historii. „Vydrž, makedonská pěchoto,“ povzbuzoval například skauty na výletech citátem Alexandra Velikého. V jeho vedení se  propojovalo britské, spíše vojenské pojetí skautingu, s americkým skautingem v duchu „lesní moudrosti“. Chlapce vedl k samostatnosti, ale poskytoval jim k tomu bezpečný prostor. „Jeho technikou bylo hodit člověka do vody, ať plave, ale být jako strážný duch vedle něho, aby se nebál,“ vysvětluje pamětník. „Na konci tábora museli všichni umět plavat, jezdit na kole, zašívat, štupovat ponožky. Šlo o to, učinit člověka autonomním fyzicky i psychicky.“

Vedoucí jim ale vštěpoval i morální zásady. Začínalo to drobnostmi: „Byli jsme vychovávaní, aby se neházely čouďáky, aby se nestřílelo skobičkami. Za hrubé slovo se strhly body.“ Ale tato mravní výchova měla širší rámec: „Bratrství, které sahá i mimo oddíl, na všechny lidi. To byl velice dobrý vklad, i když ten hrozný režim po roce 1948 tomu nebyl přízniv.“

Bohumil Nuska díky skautingu rozvíjel své dosavadní zájmy, stal se například autorem i ilustrátorem oddílové kroniky, ale objevil v sobě i nové dovednosti, začal třeba vyrábět bubny po vzoru afrických domorodců ze dřeva a kůží, které sám vydělával a zdobil.

 

Tohle se má platit z dělnických peněz?

Komunistický převrat roku 1948 zastihl Bohumila Nusku během gymnaziálních studií. V roce 1950 režim rozpoutal takzvanou Akci K, násilnou likvidaci klášterů a řeholních řádů. Pamětník se tehdy shodou okolností dostal do kláštera Zlatá Koruna a byl přítomen svozu starých vzácných knih z klášterní knihovny. „To mě přivedlo k mé pozdější specializaci, renesanční knižní vazbě. Mou odborností se staly ornamenty, ornamentální systémy a jejich rytmizace,“ vysvětluje.

K tomu ale došlo až o léta později. V roce 1952 Bohumil Nuska odmaturoval a dostal se na filozofickou fakultu, kde vystudoval dějiny umění a historii. Po studiích našel práci jako historik v Severočeském muzeu v Liberci, kde se mohl věnovat i svému stěžejnímu zájmu: vytvořit soupis vzácných starých tisků v celých Čechách a na Moravě. „Starší kolegové mě odrazovali, že to je práce na celá léta pro tým lidí. Ale pustil jsem se do toho. Štráfoval jsem jako za husitských válek. Měl jsem na kvadranty rozdělené celé Čechy, okresní archivy, státní archivy, muzea, církevní sbírky, galerie.“

Pracoval také jako konzervátor památkové péče, přičemž se často setkával s arogancí komunistického režimu vůči církevním i světským historickým stavbám. „Kluci, šťouchněte do toho, ať se těch panáků zbavíme,“ vyzýval například komunistický tajemník pro církve k nenápadné likvidaci Božích muk v krajině. Jindy se stal svědkem aféry, kdy učitel v malé obci málem přišel o místo, protože svépomocí opravil střechu kapličky a natřel fasádu na bílo. „Naprosto to nemělo náboženské pozadí. Prostě už se nemohl dívat na to, jak kaplička chátrá. Ale inspektor kultury na toho učitele řval, že s ním zatočí, a on ho prosil, doslova spínal ruce, aby ho nevyhazovali, že má děti.“

Bohumil Nuska se snažil jednotlivé budovy chránit před likvidací, třeba na základě jejich historické ceny. To se ale často míjelo účinkem: „Zmínil jsem třeba, že to je vzácná rokoková záležitost z poloviny 18. století. A předseda komise říká: ,A takové věci máme chránit? To máme platit z dělnických peněz?‘“ Památky se tak často nechaly zchátrat a potom vyhodit do povětří. „Dnes toho litují i ti, kteří to způsobili,“ dodává pamětník.  

 

Roztrhané knihy se házely do pytlů

Dalším kulturním dědictvím, o jehož likvidaci totalitní režim systematicky usiloval, byly „nevhodné“ knihy. Bohumil Nuska popisuje mechanismus, jak se zakázané publikace stahovaly z oběhu: „Zaměstnanci antikvariátů museli každý týden posílat seznam knih, které vykoupili od občanů. Závadnou literaturu pak museli odevzdat do centrálního skladu.“ Samozřejmě že antikváři se snažili nařízení obcházet a zakázané knihy si nechávat jako „podpultovky“, to však bylo velmi riskantní. „Byli posíláni fízlové, kteří třeba v antikvariátu prodali Hovory s TGM. Potom tu knihu sledovali, a běda, jak se příští týden neobjevila na seznamu! Z toho mohl být i vyhazov,“ vysvětluje Bohumil Nuska.

Publikace stažené z antikvariátů a knihoven se ocitaly v Ústředním skladu knihy v Laubově ulici, kde byl Bohumil Nuska jakožto člen komise pro výkup starožitností častým hostem a  obdivoval bohatství témat, která se zde nacházela. „Byly tu tajné vědy, svobodné zednářství, rosenkruciánství, sionismus, kabala, nacismus, italský fašismus, sociáldemokratismus. Ale i komunistická literatura neschválená Moskvou. Masaryk, Beneš, Štefánik. Politika, nepolitika, náboženství, sekty. Mein Kampf ve všech možných jazycích. Hrůza!“ Některé knihy se objevovaly a zase mizely podle toho, jak se měnil postoj totalitního Československa například k politice Jugoslávie nebo arabských zemí.

Knihy určené k likvidaci se musely nejprve roztrhat. „Dělali to tak, že vytrhané stránky se házely střídavě do dvou pytlů, aby se nemohly už nikdy seskládat dohromady. Ty pytle se potom vezly za asistence StB ke spálení,“ říká Bohumil Nuska. „Jednou jim nějaký pytel vypadl na ulici a byl z toho obrovský kravál.“ Staré a vzácné publikace se však často prodávaly na Západ a stávaly se tak pro komunistický stát, ale i pro vychytralé jednotlivce zdrojem deviz. „Mým úkolem bylo dělat soupisy a hlídat, aby se ty vzácné věci neztrácely, aby mohly být zakoupeny pro muzea a galerie,“ vysvětluje pamětník.

 

Vzkaz od známého ze Švédska

Srpnová invaze roku 1968 zastihla Bohumila Nusku v Liberci, kde rezistence místních obyvatel vůči vpádu vojsk nabrala dramatických kontur: „Bylo tu nejvíc mrtvých ze všech českých měst. Lidi, kteří šli brzy ráno do práce, narazili na tanky, stavěli se jim na odpor a tanky do nich začaly střílet. Na náměstí dokonce tanky shodily kus loubí, které se na lidi sesypalo.“ Do zdejších protestů se zapojil i Václav Havel – sepsal prohlášení, které v místním rozhlase přečetl herec Jan Tříska. „Dokonce ještě v roce 1969 probíhaly masové protestní manifestace, kterých se účastnili i členové OV KSČ. Šli vpředu a nesli černé vlajky,“ říká Bohumil Nuska.  

Situace se ale rychle změnila. Od roku 1969 byl v hledáčku StB a dozor ještě zesílil po vydání Charty 77. Pamětník ji sice nepodepsal, aby se mohl dál věnovat starým knihám, ale se signatáři se často stýkal. „Měl jsem policajty na krku. Posílali na mě různé vějičky, abych byl klofnut. Například za mnou poslali údajného studenta z Chebu, který tvrdil, že pro mě má ,vzkaz od známého ze Švédska‘.“ Snažili se pořídit kompromitující materiály, třeba fotografováním večírků. Jeden z fotoaparátů byl umístěn na fasádě kostela sv. Ignáce v Ječné ulici a nahlížel přímo do oken protějšího bytu chartistů Jiřího Němce a Dany Němcové. „Absolvoval jsem výslechy, výhrůžky. Policejní auto před naším domem stálo třeba celý den. Oslovovali moje děti a ptali se jich, kdepak je tatínek. Dceru potom nepřijali na vysokou školu. Ale nic hrozného se mi nedělo, nepovažuji se za poškozeného, byl jsem v šedé zóně,“ říká Bohumil Nuska.

 

Práce zahání démony

K jeho dalším aktivitám patřilo divadlo: přátelil se s Janem Schmidem a dalšími členy Studia Ypsilon v době jeho působení v Liberci i později v Praze. „Byla to taková komuna, brali mě jako svého přítele a příležitostného spolutvůrce.“ Mezi jeho přátele patřil i všestranný divadelník Ivan Vyskočil.

Divadlo, ale i ornamenty ve starých knihách ho přivedly k tématu, kterým se dnes zabývá nejvíce: rytmologii neboli teorii rytmů. „Proč je divadlo ze všech múzických umění nejpůsobivější, jak to, že si v něm rozumí Tasmánec a finský chovatel sobů? Protože jsou tam základní atributy odvozené z rytmu a jeho prvků. Podle rytmu je uspořádán svět nejmenších částic i samotný kosmos. A proto je také realizace rytmu, třeba v podobě bubnování, chřestění nebo tance, vždy tak působivá.“

Bohumil Nuska tajně vyučoval i před rokem 1989, po listopadových událostech se ale mohl podílet na založení katedry filozofie na Technické univerzitě v Liberci. „Donedávna jsem jí šéfoval, ale postupně jsem si nechával zmenšovat úvazek. Dnes tam zůstávám hlavně kvůli publikační činnosti. Dělám tam takového otce zakladatele. Jsem něco jako patron, fetiš.“

I nyní, kdy se blíží devadesátce, vyvíjí spoustu autorských aktivit: připravuje k vydání román Granátový náhrdelník a přepracovanou kroniku svého skautského oddílu pod názvem Skautské léto. „Práce zahání démony,“ cituje pamětník staré perské přísloví.

I dnes se Bohumil Nuska řídí ideály, které jim kdysi vštěpoval jejich skautský náčelník Markýz: „Tou poslední, nejdůležitější kvalitou je tolerance, která ale neznamená, že máte strpět zlo a nebránit se mu. Krédo je být laskavý. A další věc je vzdělání, to je cenná věc už od počátku starověku. Umožňuje člověku bránit se.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj