Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomás Núñez Magdariaga (* 1952)

Z dětství si pamatuji Kubu jako zemi, co skutečně zářila. Zemi, kde neexistovaly zlo a zloba, co tu jsou dnes.

  • narodil se 29. prosince 1952 jako pátý ze sedmi sourozenců v Palma Soriano, provincii Santiago de Cuba

  • jeho otec zemřel při výbuchu automobilu roku 1963

  • 1968 povinná vojenská služba

  • ve 20 letech začal pracovat

  • roku 1976 byl odsouzen k 180 dnům odnětí svobody a 360 kubánským pesos pokuty

  • jeho bratr emigroval z Kuby při masovém exodu přes peruánskou ambasádu roku 1980

  • kvůli své homosexuální orientace čelil celý život diskriminaci

  • od roku 2012 je součástí opozice a žije v Palma Soriano

„Z dětství si pamatuji Kubu jako zemi, co skutečně zářila. Zemi, kde neexistovalo zlo a zloba, co tu jsou dnes. A říkám zloba, protože já jsem Kubu zažil od dnů vítězství Kubánské revoluce až do dneška,“ říká Tomás Núñez Magdariaga, kubánský opoziční aktivista.

Tomás Núñez Magdariaga se narodil 29. prosince 1952 jako pátý ze sedmi sourozenců do chudé rodiny ve městečku Palma Soriano v kubánské provincii Santiago de Cuba. Jeho otec byl profesionální řidič, avšak zemřel při explozi automobilu roku 1963, tedy když Tomásovi bylo teprve 11 let. Roku 1968 Tomáš splnil svou brannou povinnost a nastoupil na vojenskou službu. Začal pracovat ve 20 letech, nejprve jako dálniční obsluha a posléze v tiskárně, kde měl na starosti rubriku přání k narozeninám místních novin. Vzpomíná, jak byla tiskárna pod přísným policejním dohledem, protože se v ní tiskly mimo jiné i vládní propagandistické materiály. Stejně tak si vzpomíná na první roky po vítězství kubánské revoluce roku 1959, kdy neustále narůstala přítomnost ozbrojených složek na kubánských ulicích.

Politickým vězněm v dobách, kdy žádní takoví formálně nebyli

Kubánský opoziční aktivista byl poprvé uvězněn roku 1976. Byl odsouzen na 180 dní odnětí svobody a 360 pesos pokuty. Už tehdy byl politickým vězněm, a to i přesto, že se režim právě v oněch dobách nechával veřejně slyšet, že na Kubě žádní političtí vězni nejsou.

„Viděl jsem spoustu zneužívání, řadu znásilnění,“ vypráví Magdariaga a dodává, že on sám ve vězení nikdy nebyl homosexuálně zneužit, a to i přesto, že jeho vlastní sexuální orientace je právě homosexuální. „Tehdy bylo slovo ‚homosexuál‘ známé, ale neříkalo se, znělo takřka obscénně. Říkávalo se ‚buzna‘. Tehdy bývala diskriminace plná i vaše vlastní rodina. V téhle zemi bylo být homosexuálem, a navíc černým homosexuálem, zločinem prakticky samo o sobě,“ vypráví Tomás a uvádí, že základem pro takové názory je právě kubánská revoluce, která vnuknula obyvatelstvu tuhle „nenávist až za hrob“. „Bylo to jako mít mor,“ dodává Tomás.

Hromadný kubánský exodus

Tomásův bratr z Kuby emigroval přes peruánské velvyslanectví, kde se roku 1980 sdružilo na deset tisíc Kubánců, aby pak následně opustili ostrov.[1]

V naprosto nevyhovujících podmínkách tak dlouhé dny čekali na odjezd v prostorách ambasádní zahrady a scházelo jim vše – od hygienických potřeb až po jídlo. A tak tam Tomás svému bratrovi nosíval proviant. „Nedostávali tam žádné jídlo, lidi byli pro kousek žvance schopni se zabít. Jedli tam všechno, dokonce i listí…,“ vzpomíná Tomás.

Speciální období

Po pádu Sovětského svazu se Kuba v 90. letech utápěla v obrovské ekonomické krizi nazývané „Speciální období“. „Příšerné,“ popisuje jedním slovem Tomás, který všeobecně není příliš narativní typ, zato však k činům nejde daleko. „Lidi museli prát prádlo v popelu anebo drti z agáve namísto pracího prášku, nebylo nic,“ vzpomíná Tomás. „Byli i tací, co si na jídlo dávali prezervativy namísto sýra, který nebyl k dostání,“ dodává. „Zabíjeli lidi kvůli obyčejnému balení juky, viděl jsem to na vlastní oči,“ vypráví.

Hladovky

Od roku 2012 je Tomáš součástí opozice v Palma Soriano. Když byl neoprávněně uvězněn roku 2018, držel 62denní hladovku, počínaje 14. květnem 2018. Dle svých slov nikdy o důvodech své hladovky nepochyboval, ale současně dodává, že 60. den už cítil, že snad brzy zemře.

Budoucnost Kuby vidí dle svých slov „špatně“ – Kuba podle něj potřebuje zásadní změnu. Věří, že je to právě nenásilný boj, který nakonec Kubu dovede k oné změně, avšak dnes opozici schází podle Tomáse jednota. Domnívá se, že „kubánské populaci je potřeba předkládat zprávy, aby konečně pochopili“, protože „sociální sítě jsou prima, ale na ty chodíme jen my [členové opozice], zatímco jsou tu tisíce lidí, co nemají ani mobil,“ uvádí. „Obyčejní lidé nevidí nic, nechápou,“ zmiňuje Tomás Magdariaga na závěr jednu z nejpalčivějších překážek na cestě za změnou politické orientace Kuby.

 

[1] Jednalo se o tzv. Exodus z Mariel, dle stejnojmenného přístavu. O téže události vypráví i další pamětník Paměti národa, Hugo Damián Prieto Blanco: https://www.pametnaroda.cz/cs/prieto-blanco-hugo-damian-20190801.

Více informací o Exodu z Mariel zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1345389-exodus-z-mariel-desetitisice-kubancu-prchaji-z-ostrova-svobody.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě ()