Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karin Nováková (* 1942)

• narozena 3. ledna 1942 v osadě Flussberg, obec Luby na Chebsku

• rodina byla německé národnosti

• kvůli železné oponě přišla o domov

• část rodiny včetně tety a prababičky skončila v odsunu

• v srpnu 1968 byla během invaze vojsk Varšavské smlouvy svědkem kolony tanků

• celý život pracovala v textilním podniku Tosta

• v roce 2022 žila v Lubech

Rodinu Karin Novákové z vesnice Luby na Chebsku rozdělil poválečný odsun i nově zabezpečované hranice železné opony, kvůli kterým přišli o domov. Její rodiče do odsunu zařazeni nebyli a pamětnice vypráví, že výběr obyvatel měl patrně také jiné důvody: „Den předtím vždy přišel starosta, prošli baráky a podle toho, komu se jaký dům líbil, vydali nařízení, že se musí vystěhovat.“ Mezi prvními, kteří byli donuceni odejít, byla tatínkova sestra.

Nově příchozí chtěli hospodářství, takže často odcházeli ti, kteří měli statek s hospodářskými zvířaty. Koňským povozem odváželi dotčené rodiny do Chebu na nádraží do lágru a pak dalším vlakem dál. Hranice však často po rozdělení rodin zůstaly v tu nejhorší chvíli nepropustné. „Když zemřel tatínek, sestra ani nemohla přijet na pohřeb, protože ji sem nepustili,“ říká Karin Nováková.

Odsun měli nařízený také prababička a pradědeček pamětnice. Vynucená drastická změna však měla tragické následky. „Prababička tam byla asi 14 dní a žalem umřela, protože nepřenesla přes srdce, že tady museli nechat dobytek. Chodila po vesnici a křičela, že chce domů, zhroutila se a umřela,“ vypráví.

Za domem měli ostnatý drát

Karin Nováková se narodila 3. ledna 1942 v osadě Flussberg, která nyní spadá pod obec Luby, do rodiny německé národnosti. Maminka Elfriede se vyučila švadlenou, tatínek Alfred byl stejně jako dědeček houslařem. Tatínek nemluvil česky, maminka po válce jen částečně. Sama pamětnice se česky naučila až před nástupem do školy, i tak ale bylo soužití s českými sousedy před válkou bez potíží. Tatínek ve válce narukoval do Polska, ale se zraněním se vrátil domů. Válka obec bezprostředně nezasáhla, kromě výbuchu muničního vlaku v Plesné v roce 1945, kdy se i v Lubech otřásala okna.

Po válce se v obci zbourala řada domů. „Bylo tam přes 40 baráků, 29 jich zbourali a 13 jich ještě dneska stojí. A v jednom z nich bydlím já,“ upřesňuje Karin Nováková. V roce 1948 se v oblasti začalo budovat hraniční pásmo s ostnatým drátem. Prostor u hranic byl rozdělený na tzv. červené a černé tabule. Za Luby byly červené tabule, kde již museli mít obyvatelé zvláštní povolení s otiskem palce.

Za domem pamětnice pak byly černé tabule, kde měli vojáci pravomoc střílet. Asi o 500 metrů dál byl ostnatý drát. Babička a prababička bydlely v domech nedaleko sebe u lesa, ale kvůli budování hraničního pásma se v roce 1949 musela rodina pamětnice z babiččina domu odstěhovat. „Museli jsme se vystěhovat, protože by se tam mohli nastěhovat diverzanti,“ vysvětluje. Poté se přestěhovali k rodičům tatínka.

Jednou se s maminkou vracely z Plesné a viděly spodní rodný dům, jak hoří. Horní dům, ve kterém dříve bydlela babička i rodina Karin Novákové, právě demoloval buldozer. Pozůstatky domu se pro pamětnici staly osobním památným místem, které pravidelně navštěvuje. Dodává: „Zůstalo tam jenom zápraží, kde byly vchodové dveře. Každý rok tam s dětmi chodím a nechám se tam od nich vyfotit.“

Hodila vidle do drátů a vyletěla raketa

Po odsunu se v regionu usídlili mimo jiné volyňští Češi, kteří mluvili česky a rusky a s německými sousedy dobře vycházeli. Přítomnost českých sousedů, kteří zabrali domy po německých obyvatelích, pomohla Karin Novákové osvojit si češtinu a při nástupu do školy tak už mluvila bezchybně. Nejdříve chodila do školy ve Vackově, od páté třídy pak do měšťanské školy v Lubech. Po válce tatínek dál pracoval jako houslař v Cremoně, kromě něj v Lubech housle vyráběl také dědeček a ještě jeden řemeslník, ten ovšem vyráběl jen krky k houslím. V domě měli zařízenou dílnu a pamětnice tak často viděla celý postup výroby.

Ráda vzpomíná i na dospívání a aktivity ve svazu mládeže. Když jednou pomáhali v jednotném zemědělském družstvu při sklizni sena za ostnatými dráty, způsobila při jízdě na voze nebezpečný incident. „Jenomže co já jsem neudělala – vzala jsem vidle a hodila je dolů, trefila jsem dráty a vylítla raketa. Ale nepřiznali jsme se k tomu,“ směje se s odstupem let Karin Nováková. Rakety spadly a na místo se z Lubů přiřítil voják na koni. Mladí se však úspěšně vymluvili.

U Vojtanova stály tanky

Od roku 1956 pracovala v textilním podniku Tosta, který měl přímo v Lubech závod na výrobu rukavic. V Lubech se šily rukavice, zpočátku silonové, vyšívané a krajkové. Později se výroba omezila jen na pracovní rukavice do skláren. Po odchodu mistrové do důchodu pamětnice závodu šéfovala až do jeho uzavření v roce 1995.

Manžel Karin Novákové přišel ze Slovenska jako voják a pracoval jako řidič pro Stavby silnic a železnic. Coby voják byl členem KSČ, ale pamětnice se jednou vyjádřila, že „straníka nechce“ a před svatbou v roce 1962 se ženich rozhodl, že ze strany vystoupí. Přímé problémy to rodině nezpůsobilo, ovšem kvůli příbuzným v západním Německu nemohla jedna z dcer později studovat na letušku.

Teta Karin Novákové přijela v roce 1965 na návštěvu z Německa. Bylo to poprvé, co se se svými rodiči a zbytkem rodiny od konce války znovu shledala. Pamětnice v té době měla podanou žádost o devizový příslib a po jejím úspěšném schválení se zase ona vydala s tetou na svou první návštěvu do Německa.

V roce 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, jely okupační tanky přes Luby. Karin Nováková s manželem zrovna chtěla zařídit větší nákup v Chebu, vyzvedla ho autem v práci, ale na krajnici a v příkopu silnice u Vojtanova už stálo spoustu tanků. Každou chvíli se ozývaly sirény a lidé začínali nadávat. „Nebylo to příjemné, ale ve zdraví jsme se vrátili a to bylo hlavní,“ říká.

V Lubech poslední mohykán

Kolem roku 1970 pomýšlela rodina na odchod ze země a na nový život blíže příbuzným v Německu. Karin Nováková dodává: „Už jsme měli všechny papíry skoro vyběhané, mohli jsme tam mít bydlení a práci.“ Nedostali však povolení, v roce 1970 už odchod za hranice režim zarazil. V té době měli dvě dcery, syna a nejmladší dcera se měla narodit až o dva roky později. Pamětnice poznamenává, že nakonec možná bylo dobře, že neodjeli. Manžel totiž zanedlouho onemocněl a to by v nové zemi byla další komplikace.

Zeť pamětnice po listopadu 1989 navzdory jejím obavám v Lubech vylepoval letáky, ale do druhého dne je našli stržené. V té době měli z vývoje v zemi radost, ovšem později byla z nejisté situace a vyhlídek pro mladou generaci rozpačitá.

Z původních obyvatel Lubů Karin Novákové v roce 2022 mnoho známých nezbylo: „Jsem poslední mohykán, který tam nahoře zůstal. Už jsem tam skoro 81 let.“ Alespoň jednou ročně se vrací na místo, kde bydleli, aby si poplakala a nechala se vyfotit. „Když se tam vrátím a sednu si na práh, tak mi vyhrknou slzy,“ dodává. Ze zarostlého pozemku si domů k přesazení odnesla alespoň šeřík.

Celý život se věnovala i udržování místního pozoruhodného dialektu němčiny, takzvané egerlandštiny, kterou ovládají i její děti. Často u sebe doma vítala návštěvy, které se tam vydávaly jen kvůli tomu, aby si egerlandštinu oprášily.