Petr Novák

„Dostali jsme seznam členů Jazzové sekce a u nás v práci ho vytiskli. Na takové té šílené tiskárně, která měla asi 130 dB. Vytiskl se celý seznam členů s adresami a to se rozneslo po regionech. Se seznamem jsme jezdili. Zvonili jsme na zvonky na adresách a prosili jsme lidi, jestli by byli ochotní podepsat petici za propuštění zadržených členů Jazzové sekce.“ – „Což mělo velký ohlas?“ – „Asi jo. Měli jsme to rozdělené tak, že já měl Ústí a Děčín. Tady po Ústí to objedete autobusem nebo trolejbusem, že jo. V Děčíně mi pomohli dva kamarádi. Jeden měl auto a řidičák, druhý hledal adresy na mapě, tak jsme to tak společně dohledali. Šel jsem vzadu, vzal podpisovku, zazvonil u dveří večer v šest, kdy byl předpoklad, že bude někdo doma, a předložil jsem jim tu prosbu. Někteří se z toho tak jako vysmekli, řada lidí to podepsala. V Děčíně se mi stalo, bohužel si nepamatuji jméno toho pána, který chtěl po mně občanku – to byl jediný. Jinak si nikdo o ni neřekl. Přišel jsem, řekl, že jsem Petr Novák. Ten pán si řekl o občanku, tak jsem mu ji dal. Řekl mi, dobře. Že mám přijít za týden, že sežene další podpisy. A sehnal.“

„Znamenalo to mít něco, buď nějaký článek, který jste někde sehnal, což se díky Borkovi Holečkovi dařilo, přinášel něco z Prahy, anebo jsme si to napsali my. Byli jsme na nějakém koncertě, tak se popsal ten koncert. Nebo hodnocení nějaké kapely, to jsme si napsali my. V podstatě recenze nebo fejeton, by se dalo říct. Já nevím, neměl jsem ponětí o rozdělení způsobů psaní. Něco jsem napsal, tak jsem to tam ‚prdnul‘. Napsal jste to takhle, bylo to bez cenzury, nikdo vám do toho nekecal. Nějakou cenzuru jste samozřejmě měl v tom smyslu, že jste nebyl vulgární. Ale že bychom si to cenzurovali tak, že jsme si řekli, tohle tam nedáme, protože z toho bude malér, to neexistovalo. Bylo to tak, že se prostě buď sehnaly nějaké fotky, někde se to okopírovalo, u mě v práci, povětšinou. Takže buď jsme část měli takovou, že se udělaly fotografie na dokument, což byl obyčejný papír, a pak jsme část toho časopisu měli okopírovaný u mě v práci. Udělali jsme nějakou obálku, sešili jsme to, rozdali jsme to kámošům a zbytek jsme odvezli do Jazzové sekce.“