Na univerzitě v Sofii byl jediný, kdo přímo zažil atmosféru pražského jara i následnou okupaci
Angel Nikolov se narodil v roce 1943 v Bulharsku, dětství prožil v Sofii. Jeho otec byl za války vězněn v koncentračním táboře v Bulharsku, poněvadž u něj byla nalezena zakázaná literatura. Oba rodiče vystudovali vysokou školu a byli zapálení komunisté. Matka po válce pracovala v Národním shromáždění, otec ve státních službách. Angel Nikolov tak vyrůstal v prominentní rodině spolu s mladším bratrem a sestrou. V Sofii vystudoval střední školu, v té době začal vnímat rozpory mezi komunistickou ideologií a reálným životem. Silně jej ovlivnila i západní rocková a beatová hudba, která byla v Bulharsku tvrdě potírána. S kamarády se tajně scházeli a pomocí magnetofonů nahrávali a šířili písně Elvise Presleyho a skladby prvních beatových kapel. Čekala ho však dvouletá vojenská služba, vedená v duchu praxe sovětské armády, takže zažil šikanu i ponižování. Když se vrátil do civilu, otec rodině oznámil, že dostal práci v Praze v časopise Otázky míru a socialismu. V roce 1963 se proto celá rodina přestěhovala do Československa, kde pak matka pracovala na bulharském velvyslanectví. Bydleli na adrese Dejvická 52 v domě, kde žili další komunisté ze zahraničí (Sýrie, Sovětského svazu, Bulharska). Angel Nikolov začal studovat architekturu, ale kvůli jazykovým problémům školu přerušil. Češtinu jej rok doučoval Bohdan Prošek, člen české podnikatelské rodiny, která v Bulharsku před válkou aktivně působila. V Praze se Nikolov seznámil se studenty z Kuby, Jižní Ameriky, Afriky – a samozřejmě i s Čechy. Po dalších dvou letech studií školu opět přerušil. Jako cizinec ze socialistického státu měl možnost přihlásit se bez zkoušek na jinou školu, čehož využil a zapsal se ke studiu dějin umění. V srpnu 1968 se stal svědkem invaze sovětských vojsk. V noci z 20. na 21. srpna pozoroval tanky jedoucí z Ruzyně přes Dejvice do centra. Další den se zúčastnil protestů v centru Prahy. Byl u střelby na Václavském náměstí, během bojů u Československého rozhlasu pomáhal ošetřovat zraněné. Na podzim 1968 se Nikolov vrátil do Bulharska, kde mu otec zařídil studium historie. Jelikož byl na univerzitě v Sofii jediný, kdo zažil atmosféru pražského jara i následnou okupaci, vyptávali se ho na události v Československu nejen spolužáci, ale i profesoři či straničtí pohlaváři. Kvůli svědectví, které studentům i profesorům poskytl, neměl nikdy problémy. Naopak byl svědkem v procesu se třemi bulharskými studenty, kteří sepsali petici na podporu pražského jara. Dva svůj podpis pod nátlakem odvolali, třetí skončil na dvanáct let ve vězení. Do Československa jezdil Nikolov za kamarády každý rok, zažil tak i nástup normalizace. Prahu naposled navštívil v roce 1991. O účasti Bulharska na srpnové invazi vydal v roce 2013 knihu Žhavé léto 1968.
