Václav Myslivec

* 1949

  • „Potom jsem se [přestěhoval] z Vítkovic pryč, syn ve dvou letech byl z toho těžký astmatik. Uvolnila se hájenka v Jilemnici, přestěhovali jsme se i kvůli manželčinu zaměstnání. Když jsme dělali les nahoře na Kamenici, bylo vidět, že potoky byly kyselé, mrtvé. Když jste se podíval na les, tak když se podíváte teď, je to zelený. Tenkrát měly smrky barvu žlutou, takovou do tabáku, ty jehličky. Jak to bylo oslabené, tak stromy dorážel kůrovec. Když chlapi vybírají lapače, tak dneska do skleničky nebo do sklenice. Tenkrát nebyly ještě moderní kazetové lapače, jen trubkové. Chodili vybírat kůrovce s kýblem, pod lapač dali kýbl, otevřeli dole klapku a měli půl kýble kůrovce. To bylo neskutečné, nahoře, bylo to znát, nešla jedle. Zasadila se a žloutla. Jedle se sázela jen málo do údolí. Nemělo smysl ji sázet, byla to marná práce.“

  • „Byl jsem v roce 1982 na operaci, pak jsem u party skončil. Od roku 1983 až do konce středisek v roce 1990 jsem byl na obvodě v Jilemnici.“ – „To muselo být strašně práce od roku 1978? Petr Kadleček říkal, že první, kdo nalétl do oslabených lesů, byl obaleč modřínový, potom se přidal kůrovec. Byla s tím spousta práce, dřiny? To nebylo žádné lesní hospodaření. Bylo to jak fabrika?“ – „To byl průmysl, fabrika na zpracování dřeva, o nějaké lesařině se nadalo mluvit. Petr má pravdu. Obaleč byl první známkou, že lesy jdou pryč. Obaleč to ožral, oslabil, byly to žíry, že pršel trus. Vypadalo to děsivě, stříkalo se to. Potom do oslabených porostů začal v horních partiích v osmi stech a devíti stech metrů nad mořem nalítávat kůrovec hrozivým způsobem. Vytěžili jste stěnu [lesa], která byla nalítlá, a pokud jste nezašli třicet čtyřicet kroků do zeleného, tak jste to nikdy nedohnali. A za měsíc a půl jsme tam byli zpátky. Bylo to nekonečné, bylo to zoufalé.“

  • „Bylo to zajímavé, večer jsem spal nahoře v komoře, abych měl klídek. Budil mě pořád nějaký hukot, takový těžký. Ráno ve čtyři hodiny otec šel do chlíva, pustil rádio a přílít nahoru, říká: ‚Vstávej, okupujou nás!‘ – ‚Kdo? Zase Němci?‘ – ‚Ne, Rusové!‘ Tak jsme vylítli, nevěděli jsme jako co. Prostě jsme… tak nějak, samozřejmě lidi byli v šoku. My ještě s kámošem říkáme: ‚Tady se nic neděje, tak pojedeme se podívat, kde se co děje. Sjeli jsme na Mejto do Poniklýho, viděli jsme, jak se to valí, tanky na Jilemnici a směrem na Kundratice, nepřetržitý proud. Pak tam byla díra mezi tím, namontovali jsme se do ní, říkali jsme si: ‚Projedeme dolů na Sítovský most, ale jak hoši [řidiči sovětské armády] viděli, že jsme se zapojili, začali nás malinko přimačkávat. A byli jsme děsně rádi, když jsme dojeli k Sítovskému mostu a mohli jsme uhnout zpátky do Sítové. Jinak se nedalo kam uhnout. Napravo byla Jizera, nalevo skála, takoví jsme byli troubové.“

  • „Byli to většinou východňáři, pestrá směsice. Byly mimořádky. Kluci utíkali ze stráže, protože se hlídaly muničáky. Byly tam věci, kluk utekl se samopalem, nemířil na Západ, nechtěl se prostřílet přes hranici, ale utíkal domů k mámě. Dohnali ho někde u Lubence, jestli si po nich picnul, voják se samopalem, no a už nebyl. Věděli o něm, policie to neřešila, to si útvar dělal sám. Dvoje nebo troje extempore tam byly.“ – „Hodně těch bigošů. Třeba, když přišli cikáni na vojnu, tak utíkali hodně.“ – „Bylo to pro ně těžké, byly to dost divoké povahy, utíkali do hospody, snažili se, prodávali výstrojní součástky, co šlo. A když tak oloupili kamarády, aby měli na chlast, bylo to takové špatné. Obraz toho pak je, že se to velitel baterie snažil přikrýt, vrhalo to na něj špatné světlo. Ale stejně [u nás byli] dva Maďaři, jeden nasluhoval sto šedesát a druhý sto osmdesát dní, když jsme šli do civilu. A tomu jsem měl velet...“

  • „Bylo už známé, že Krušné hory a Jizerské hory, že je to pryč a že se to valí na Krkonoše, na stromy. Tak jsme zřídili výrobně-dopravní střediska, jen specializace na těžbu a techniku. A lidi z polesí, kdo se nějakým způsobem nebránil. Byla to spousta lidí, traktory, koně, lanovky, všechno. Byla dvě těžební střediska a ze zrušených úseků jsme se holt s kamarády ze Semil všichni sešli na výrobně-dopravním středisku v Jilemnici, kde se to v roce 1978 začalo pomalu připravovat a těžit, tyhlety věci na horách, už to začalo. Předtím se od roku 1976 dělaly běžecké tratě. Ještě když jsem dělal hajného, nikdo o tom nic nevěděl. Najednou leželo dříví, nadělaly se díry do lesa, otevřely se porosty a škodliviny tam měly lepší přístup. Bylo vymalováno a na dalších třináct let jsme byli v blátě u mechanizace. Lesařina jak za SLH po válce. Když byla dole spousta mladých porostů po mníšce a nahoře byly staré porosty.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 04.12.2023

    (audio)
    délka: 01:52:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Smrky měly žlutou barvu jako tabák. A krkonošské potoky byly mrtvé

Václav Myslivec v lesnické uniformě v roce 1967
Václav Myslivec v lesnické uniformě v roce 1967
zdroj: archiv pamětníka

Václav Myslivec se narodil 8. prosince 1949 v osadě Cimbál u Semil. Rodiče kromě něj vychovali ještě dva syny, jejich sestra zemřela krátce po narození. Osudy rodiny tragicky poznamenala první světová válka. Dědeček z tatínkovy strany František padl v roce 1917 na italské frontě, dědeček z matčiny strany Jaroslav Mašek utrpěl na italské frontě těžké zranění ruky, válku nicméně přežil. Václav Myslivec vychodil základní školu v Semilech a po ní nastoupil na dvouleté lesnické učiliště do Lomnice nad Popelkou. Po roční praxi u lesního závodu vystudoval dvouletou mistrovskou lesnickou školu v severočeském Šluknově. Vojnu si odsloužil v letech 1970 až 1972 ve slovenských městech Kežmarok a Michalovce, v Karlových Varech, ve výcvikovém prostoru Doupovské hory a ve Stružné u Karlových Varů. Po odchodu do civilu pracoval u Východočeských státních lesů, z Polesí Malá Skála přešel do krkonošských Vítkovic a poté do těžebního střediska v Harrachově. Od roku 1978 do roku 1990 likvidoval v západních Krkonoších dopady ekologické pohromy, během níž kvůli exhalacím z tepelných elektráren odumřely smrkové porosty především v nadmořské výšce 800 až 1000 metrů. Stromy nicméně usychaly již od 700 metrů, do lesní půdy se dostaly kyselé deště vyvolané oxidy síry, pronikající do ovzduší z elektrárenských komínů v českém, polském a východoněmeckém pohraničí. Fyzicky i psychicky vyčerpávající práce ve zničené krajině přivodila Václavu Myslivcovi zdravotní problémy. Kvůli malému synovi, který trpěl ve znečištěném ovzduší ve vyšších partiích Krkonoš silným astmatem, se musela rodina Václava Myslivce přestěhovat z Vítkovic do níže položené Jilemnice. Po pádu komunistického režimu na konci roku 1989 nastaly v lesním hospodářství velké změny. Václav Myslivec skončil v roce 1997 ve zrušeném Lesním závodě Harrachov, i nadále však pracoval v Lesích České republiky. V roce 2012 opustil místo revírníka a odešel do důchodu. V roce 2023 žil v Mříčné u Jilemnice. S manželkou vychovali dceru a syna.