„[V Karlově] bylo deset ulic. Nevím, v kterém to bylo roce, ale prvních pět zbourali. Až tam se k Lidovému domu rozšířila Škodovka. [V Karlově] jsme měli konzum, doktora, … Chodili jsme tam na takzvané betony, kde jsme trávili volný čas. [Byly to základy po nějakých ubytovnách.] Naproti sokolovně tam u nás na rohu v Lodní ulici je pomník [věnovaný] letcům [RAF z Karlova], kteří zahynuli za války. U něj je každý rok vzpomínková akce, kdy se tam pokládají věnce. Akci organizuje můj kamarád Bohouš Kural, který se o to stará, a který také každý rok pořádá setkání všech Karlováků v [restauraci] Éčko v Guldenerově ulici.“
„Srpnovou okupaci v roce 1968 jsem zažil jako vedoucí výroby ve Třemošné. Bydleli jsme v Plzni a pamatuji si, že tam směrem nahoru u ulic Šimerova a Heyrovského stál tank. Ti kluci byli vyjevení… Vzhledem k tomu, že jsme mluvili rusky, tak jsme si s nimi povídali. Ti vůbec nevěděli, kde jsou. Dělal jsem vedoucího výroby ve Třemošné a tam samozřejmě také byli. V lesích nad Třemošnou měli nějakou posádku. Jejich velitel tehdy přišel na vrátnici a chtěl mluvit s ‚direktorem zavoda'. Ředitel, ten to odmítl, ten rusky nemluvil, a tak jsem já jako vedoucí výroby přivedl toho velitele do kanceláře. A on že chce navázat družbu. To jsem odmítal. A pak jsem mu řekl: ‚Tak víš co? Půjdeme do místnosti závodního výboru a vyhlásíme, že je tady velitel okupačních vojsk. A že kdo s ním chce mluvit, tak ať přijde.' Půl hodiny jsme tam na sebe s odpuštěním čuměli jak telata na nová vrata. Po půl hodině odešel a tím to skončilo. Měl jsem s tím sice nějaké problémy, ale vzhledem k tomu, že jsem byl uznáván jako odborník, tak jsem to zaplaťpánbůh přežil.“
„Otec byl zarytý komunista. Našel jsem po něm dokumenty, [a tak vím] že vstoupil do partaje ve Škodovce v roce 1924. Byl lektorem ruštiny, [pracoval jako] modelář-vzorkař. Maminka byla [zaměstnána] v hutích jako provozní účetní. Víceméně jsme se o politice nebavili, protože jsem byl vychováván v duchu té doby. Bydleli jsme v dělnické čtvrti, takže je těžké se k tomu nějak vyjádřit, ale myslím si, že aby mě speciálně nějak přesvědčovali o nějakém politickém směřování, to ne. Nebylo to zapotřebí. [Zkrátka] si nejsem vědom toho, že by na mě působili nějak politicky. To v žádném případě ne.“
„V průběhu studií jsem dělal předsedu fakultního výboru [Československého] svazu mládeže. V tehdejší době jsem vstoupil do partaje. Nechci říct, že z mladické nerozvážnosti, ale víceméně mi to bylo doporučeno. Dnes zpětně lituji, že jsem podlehl. Ne nátlaku, ale přesvědčení… Ale nebyl jsem sám, takových nás bylo mnohem víc. Při [sametové] revoluci jsem samozřejmě vrátil stranickou knížku a od té doby nejsem členem žádné [politické] strany.“
Zdeněk Musil se narodil 12. března 1942 v Karlově, dělnické čtvrti v části Jižního Předměstí Plzně. Jeho maminka Ctislava, rodným jménem Kraemerová, pocházela z plzeňské čtvrti Skvrňany, tatínek František z moravských Lažánků. Otec byl zarytý příznivec komunistické strany, byl lektorem ruského jazyka, pracoval jako modelář-vzorkař. Maminka byla zaměstnána v hutích jako provozní účetní. Zdeněk ve čtyřech letech viděl spojenecký nálet na Škodovku, který zasáhl Karlov i Skvrňany. Byl vychováván v duchu doby. Roku 1964 absolvoval Vysokou školu elektrotechnickou a strojní, v té době vstoupil do komunistické strany. Při studiích byl předsedou fakultního výboru Československého svazu mládeže. Po absolutoriu šel na umístěnku pracovat do Západočeských keramických závodů v Horní Bříze. Do roku 1972 byl vedoucím výroby závodů ve Třemošné, kde se v srpnu 1968 setkal s místním velitelem okupačních vojsk. V letech 1972-1975 byl poslancem Národního výboru města Plzně a Obvodního národního výboru Plzeň-Bory. Poté pracoval jako dispečer výroby v Horní Bříze. Základní vojenskou službu zakončil v hodnosti podporučíka. V roce 1975 odletěl na pracovní cestu na Kubu. Po návratu pracoval jako poradce ředitele pro výrobu v Keramických závodech v Horní Bříze. V letech 1986-1988 byl ředitelem Ústředního zásobování ve Škodovce, poté jako diplomat zastupoval Polskou republiku v rámci zahraničního obchodu. Po sametové revoluci začal samostatně podnikat. Zdeněk Musil zemřel 6. srpna roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
