Elena Moskalová

* 1948

  • „Tak ten strejda Olda měl rád karty, byl šikovný truhlář, ohromně šikovný člověk. Měl dílnu na dvoře, jako děti jsme tam byly pečené vařené, občas si zašel na pivčo a hlavně na karty, za pětník, za desetník. Nevím, jak tomu říkali, na bulku. Vím, že taťkovi řekli: Tebe jsme nedostali, ale Olda se občas napije, toho dostaneme raz dva. A do roka seděl na Mírově, protože jak tam seděl s kamarády, tak si k němu přisedl nějaký člověk a začal nadávat, že KSČ stojí za zdrávas. Strejda strašně rád přitakával, že je to pravda. Tak ho pak udali, tam byl majitel, pak jeho žena, k soudu se ale nedostavila. Asi se styděla, protože rodiny se znaly. A do roka seděl na Mírově, takže mělo to velký vliv, bratranec se učil výborně, sestřenice Olinka už měla naštěstí školu za sebou, ekonomku. Ale bratranec měl vyznamenání, a nikam se nedostal.“

  • „Všude nás v Mexiku vítali, ale občas... nebylo to pěkné. Když jsme měly půl dne volna, abychom mohly poslat domů pohled a maličkosti, tak jsme měly modré tepláky a na nich červeně ČSSR. Tak na nás lidi na trhu koukli a už nám začali nadávat, že jsme Rusi. Vysvětlily jsme jim, že to není CCCP, ale ČSSR, tak hned: Hurá! a Věra Čáslavská! Lidi nám fandili, mám pořád husí kůži, ježišmarjá. Myslím, že to říkala Věruška Čáslavská, milovali ji bezmezně. Věruška to říkala v iks vystoupeních: je slavnostní nástup, vejdete, richtují vás tam, jste na seřadišti, řeknou republika ta a ta, lidi, zatleskají a pokračujete, pak zase republika ta a ta. A teď přišlo: Republika Checoslovaquia. Celý stadion vstal a všichni aplaudovali: Checo, Checo, rarara! To jste asi slyšeli a viděli a Věrka o tom často promlouvala. Pamatuji si, jak jsme šli [celá reprezentační výprava] po tartanu, ten člověk obešel, aby se zařadil podle abecedy. Strkali jsme do sebe, úplně jsme se motali, ani jsme nemohli jít. Mně se konkrétně podlamovaly nohy. To bylo neskutečné, lidi nám fandili, byli skvělí.“

  • „V olympijské vesnici v Mexiku, jak to mám říct, určitě to nemohu srovnávat s Mnichovem 1972, jak nás lidi milovali. Udělali by pro nás Mexičani první poslední. V olympijské vesnici to bylo krásné, byly tam vysoké bytovky, že tam po olympiádě budou žít rodiny. Směl za námi do vesnice pouze lékař, jiný mužský tam nesměl. Bylo to tam čisťounké, spala jsem s Irenou Hrádkovou a Věrkou Hrabákovou. Chodily za námi hodně atletky, jak máme partu, furt jsme se řehtaly a povídaly si. Gymnastky Matlochová a Tintěrová za námi chodily a nosily jsme jim z jídelny jídlo, protože nesměly jíst, chudinečky, aby před závody nepřibraly a moc nevážily. Byla tam mladá Milena Duchková, skokanka do vody, a tak dále. A hlavně, mohla jsem to porovnat s Mnichovem, vznikla tam parta, nikdy předtím ani potom už něco takového nebylo. Jeden pro druhého by udělal první poslední. Věruška Čáslavská tam měla 8. října svátek, bodejť že. Rusáci tam samozřejmě přišli s nějakým darem, aspoň do vesnice. Přišli jí tam hrát Mexikáni se sombrery, a co myslíte, obklopili ji. My tam byly taky a Rusáky jsme k ní s darem nepustily, protože by vydali zase zprávu, že je všechno v pořádku. A ti lidi s námi cítili! Bylo tam tiskové středisko, chodily jsme tam, když jsme mohly, a byly tam noviny. A protože se o olympiádě hodně psalo, byl tam v té době Walter Ulbricht [předseda Státní rady komunistického východního Německa], kozí brada, z toho kouká jenom zrada, a takoví. Všichni sportovci z celého světa tam seděli a vytrhávali komunistické papaláše z toho tisku a házeli je do koše. Třeba když se jelo na tréninky a na zápasy nebo jako diváci, vozil nás z vesnice autobus na jednotlivá místa. Nebo když jsme jezdily fandit boxerům a jezdily jsme na atletiku, byl narvaný autobus, ale vedle Poláka, Bulhara, východního Němce, Rusáka bylo volno. Tam si nikdo nesedl. Fakt to bylo teda opravdu úžasné. Měla jsem štěstí, že jsem letěla tam do Mexika i domů s Věruškou Čáslavskou. Musela se před lidmi v Mexiku a pak i u nás doma schovávat, jinak by ji snad samou láskou ušlapali.“

  • „Já, nevím, co jsem se snažila dělat, ale nejdůležitější pro mě byla vždycky rodina. Asi jsem byla opravdu vychovávaná v dobré rodině, rodiče a tak dále. Protože, a o tom jsme tady nemluvili, spousta mých kamarádek, Anička Mifková v Itálii, tohle, támhle a i já jsem měla nabídek do ciziny hodně, a nešla jsem nikdy nikam. Protože upřímně řečeno, když Italové mi řekli, a to není jako dneska, že si vezme někdo au-pairku, fyzioterapeutku, mluvím o Kateřině Neumannové, bezvadné, když ta malá jí letí naproti, vždycky u toho bulím, ale o to nejde… Za námi manželé, natož přítel, nemohli na soustředění, ne nemohli, nesměli! Teď si vezměte, když jsem dostala krásné nabídky, i v Kanadě mi nabízeli barák, ve kterém můžu hned bydlet, a nevím co ještě, ale ta představa, že bych neviděla maminku, tatínka, brášku, ségru, já bych umřela. Nemohla bych tam být, natož když pak byly děti. Vezměte si, řekli mi, že po skončení soutěže dostanu čtrnáct dní dovolenou, pak třeba pojedu týden na Vánoce domů. A manžel s dítětem za mnou nesmí, nehledě na to, že nevím, jak by se to dělo, tak jak jsem mohla někam jít? Nikam bych nešla, neobětovala bych to, i kdybych měla peněz jak želez, tak ne.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 27.05.2021

    (audio)
    délka: 02:23:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Mexiku nám všichni fandili. Dodneška mi z toho naskakuje husí kůže

Volejbalistka Elena Moskalová při příjmu podání
Volejbalistka Elena Moskalová při příjmu podání
zdroj: archiv Eleny Moskalové

Elena Moskalová, rodným jménem Poláková, se narodila 20. dubna 1948. S rodiči žila v Jablonci nad Nisou. Tatínka, který se živil jako písmomalíř, stíhala v padesátých letech 20. století komunistická policie, cílem bylo zlikvidovat ho jako živnostníka a pomstít se mu za to, že vystoupil z KSČ. Strýce Oldřicha Poláka soud potrestal ročním vězením na Mírově za hospodské řeči namířené proti KSČ. Elena hrála od dětství volejbal za Jiskru a Bižuterii Jablonec. V patnácti letech nastupovala v první lize. Dostala se i do juniorské reprezentace. Vrcholový sport úspěšně skloubila se studiem na jabloneckém gymnáziu. V roce 1967 získala bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Turecku, na olympiádě v Mexiku 1968 skončil tým na šestém místě. Domů si odvezla zážitek z vlny solidarity, kterou v Mexiku vyjadřoval skoro celý sportovní svět reprezentantům čerstvě okupované země. Na mistrovství Evropy v roce 1971 československé reprezentantky získaly stříbrné medaile, na olympiádě v Mnichově 1972 skončily sedmé. V olympijské vesnici byla tehdy svědkem útoku palestinských teroristů na izraelské sportovce. V letech 1968 až 1974 hrála za pražský Tatran Střešovice, s nímž získala pět mistrovských titulů a dvakrát se probojovala do finále Poháru mistryň evropských zemí. Střešovice tam podlehly soupeřkám ze Sovětského svazu. V letech 1974 až 1977 hájila v první celostátní lize barvy Lokomotivy Liberec. Poté se vrátila do Jablonce, kde po skončení hráčské kariéry působila jako trenérka. S manželem Jiřím Moskalem, automobilovým závodníkem a účastníkem Rallye Paříž – Dakar, vychovala dvě děti, dceru Elenu a syna Jiřího. V roce 2000 ji Český volejbalový svaz uvedl do Síně slávy. V roce 2021 pamětnice žila v Jablonci nad Nisou.