Josef Morkus

„Ten pocit tý svobody, ona to byla jakoby hra. Ne že by to byla skutečná svoboda, ona to byla hra na svobodu nebo hra na kamarádství. Procestoval jsem celou republiku stopem. Půlku Maďarska. Tenkrát se dalo jezdit, vylezli jste na silnici, mávli jste a někdo vás svezl. Buď na traktoru, buď na nějakým náklaďáku. Dneska náklaďák… Nebo jezdily motorky, nemusely být helmy, takže tohle byla velice krásná věc. A hlavně to dodávalo alespoň mně, že někde jeden den jsem mezi lidma, kde se můžu chovat nebo mám pocit, že jsem jsem svobodnej.“

„Pak už byl rok 89. To už bylo úplně ke konci. Podepsal jsem Několik vět, jenže to nebylo žádný hrdinství. To byla petice za propuštění Havla. Několik vět se podepisovalo v létě roku 89. V listopadu 89 komunisti odešli. Nehledě k tomu, že Několik vět podepsalo asi 50 tisíc lidí, takže to bylo takhle. Tady v Jihlavě ten rok 89… naše děťátka na průmce a z gymplu asi třetí nebo čtvrtej nebo pátej, bylo to zpoždění, v Praze to začalo 17. listopadu, tady to bylo dýl. Přišli teda s tím, že je to něco strašnýho, jak sem potom začaly docházet zprávy, co se vůbec děje v Praze, takže budou stávkovat a udělají průvod. Takže sešli se před gymplem a povídají mi: ‚Tak půjdete?‘ A já: ‚Jo, půjdu s váma.‘ A šli jsme od gymplu takhle Křížovou na náměstí a zase zpátky a svíčku jsme každej měli.“