Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Miláček (* 1932)

Ministroval jsem děkanu Schwallerovi i faráři Josefu Toufarovi

  • narozen 26. dubna 1932 v Háji u Ledče nad Sázavou

  • vyrůstal v městečku Zahrádka

  • ministroval děkanu Schwallerovi i Josefu Toufarovi

  • vzpomíná na neštěstí v Kobylím dole v září 1945

  • po válce přijat na gymnázium do Hradce Králové

  • posléze přestoupil na gymnázium v Ledči nad Sázavou, kde roku 1951 odmaturoval

  • nastoupil ke studiu medicíny, ale ze zdravotních důvodů studia nedokončil

  • pracoval v podniku Kovofiniš v Ledči nad Sázavou

  • dceru kvůli nepříznivému kádrovému posudku nepřijali na střední pedagogickou školu

  • městečko Zahrádka bylo v 70. letech vysídleno a zbořeno kvůli výstavbě vodní nádrže Švihov (Želivka)

  • nové bydliště našel v Ledči nad Sázavou

Karel Miláček se narodil 26. dubna 1932 v nemocnici v Háji u Ledče nad Sázavou a více než čtyřicet let svého života prožil v dnes již zatopeném městečku Zahrádka. Jeho tatínek Karel byl obuvníkem, tanečním mistrem a známým šprýmařem, řeklo by se přátelským a společenským člověkem. Karlův starší bratr Zdeněk zase proslul jako výborný hokejista, který hrával krajský přebor. Do Zahrádky tak jednou přijely sehrát dorostenecké klání hokejové legendy, bratři Holíkovi. „Trenér přišel a povídal: ‚Hoši, jsou to proti vám ještě děti a vy jste už skoro dorostlí chlapi, hrajte na ně opatrně, ať někomu něco neuděláte.‘ Nakonec nám to lízli osm ku jedný,“ vzpomíná na hokejovou nadílku od bratrů Holíkových Karel Miláček. Jejich rodina bydlela na náměstí hned na protější straně fary nad zájezdním hostincem s prodejnou obuvi. Vše se nacházelo poblíž kostela sv. Víta, který ve městečku sehrával odjakživa důležitou roli. Původně románský středobod s pichlavou věží je dodnes pro mnohé magnetem. Přitahuje k sobě místní navrátilce, poutníky i zvědavce. Katolická rodina Miláčkových byla s kostelem vždy pevně spjatá. Do služby Boží vstoupil Karlův bratranec Josef Bělohradský, též ze Zahrádky, pozdější kanovník a farář v Horní Sloupnici. I Karel od svých útlých let pravidelně ministroval spolu s Jaroslavem Slavětínským děkanu Schwallerovi. „Jednou jsme v kapli viděli mešní víno, tak jsme ho ochutnali a on na to přišel. Za trest jsme se museli naučit Otčenáš latinsky a dodnes to stále umím. Později jsem ministroval i panu Josefu Toufarovi, ale to asi jen jednu nebo dvě neděle, pak mu ministrovali Vašek Starosta a o prázdninách i Albert Mráz, který do Zahrádky jezdil na prázdniny,“ vysvětluje pamětník.

 

Josef Toufar se mohl potrhat smíchy

V protektorátních časech roku 1940 přišel do Zahrádky na své první kaplanské místo Josef Toufar. Svojí vstřícností, skromným životem a pastoračním stylem kněžství si získal přízeň mnoha místních a pro mládež se stal jistým vzorem. V životních křižovatkách pak dokázal poradit a inspirovat k dalším krokům. Například zahrádecký rodák, esejista, filozof a teolog Karel Vrána odešel ze Zahrádky v poválečné době studovat do Říma a k jeho rozhodnutí přispělo právě kněžské vystupování Josefa Toufara, kterému se například v Zahrádce podařilo založit i Sdružení katolické mládeže, čítající až tři sta členů. S Karlem Miláčkem starším pořádali v sále zájezdního hostince u Lhotků taneční hodiny a Josef Toufar také často a rád docházel na návštěvu k nim do obuvnické dílny. „Nezapomenu, když tam jednou přišel pan Toufar a zrovna vysílali hokej. Dodnes slyším, jak slovenský reportér Štefan Mašlonka křičí: ‚Puk má na palici, puk má na palici...! Pozor, teraz už tam musí byť, teraz už tam musí byť!‘ Pan farář Toufar jak slyšel, že má puk na palici, tak se mohl strhat smíchy,“ vzpomíná Karel Miláček. Jeho dědeček František Bělohradský byl dlouhá léta tamním kostelníkem – Toufarovou pomocnou rukou. S postupem věku mu ale docházely síly, a tak klekání, pohřeb nebo mši za něj mladý Karel nejednou odzvonil.

 

Dojdi říct Blažejovským, ať si přijdou pro Karla

V září 1945 vezl otec Karla Miláčka na přijímací řízení na gymnázium do Hradce Králové. Zkoušky zvládl a ke studiu byl přijat. Na své zpáteční cestě potkali průvod u sv. Jana v Zahrádce, směřoval do Kobylího dolu, kde měla být odhalena pamětní deska a uctěna památka padlých odbojářů Karla Pulce, Josefa Pipka a Bohumila Klucha. Slavnostní moment doprovodila salva chrudimských partyzánů. Nešťastně však přestřelila drát elektrického vedení a ten spadl přímo do davu. Zablýsklo se, drát se svíjel jako had, točil se a zasekával se do těl účastníků piety. Tragédii nepřežilo osm lidí, mezi nimi i jeden z Karlových spolužáků. „Býval bych tam určitě stál vedle svého nejlepšího kamaráda Karla Blažejovského. Když je pak přiváželi, doktor Pavlík mi povídal: ‚Dojdi říct Blažejovským, ať si přijdou pro Karla, bohužel to nepřežil.‘ Měl jsem tenkrát obrovské štěstí, že jsem tam nebyl.“ 

 

Rodokapsy pod lavicí

Karla přijali na gymnázium do Hradce Králové a následovalo takřka roční odloučení od Zahrádky a kamarádů. Domů se pamětník dostal jen zřídka. Na internátě a později i v chlapeckém konviktu v Hradci Králové mu těžké a tesklivé chvíle po želivském údolí pomáhali překonávat noví spolužáci, kteří se ho snažili utěšit a povzbudit. Současně v té době Josef Toufar intenzivně usiloval o zřízení gymnázia v Ledči nad Sázavou. Vyzdvihoval studijní výsledky a znalosti žáků z okolních škol, kam docházel vyučovat hodiny náboženství. Jeho snaha byla nakonec vyslyšena a v září roku 1946 započala výuka na ledečském gymnáziu. Karel Miláček se z Hradce Králové vrátil domů a usedl do lavice gymnaziální kvarty v Ledči, kam často dojížděl i farář Josef Toufar, aby se informoval o prospěchu svých mladých farníků. „Často se na mě ptal, jak se v gymnáziu učím. Jednou přijel a povídal mi: ‚Karlíku, dobře se učíš, možná že budeš mít vyznamenání. Ale taky mi bylo řečeno, že pod lavicí čteš rodokapsy. To už dobré není,‘“ s úsměvem vzpomíná na výchovné pokárání pana faráře. Karel později s vyznamenáním i s nepřejícným údivem některých zahrádeckých členů KSČ v roce 1951 skutečně odmaturoval.

Volby v roce 1946 vyhrála v Zahrádce Československá strana lidová. Podle pamětníka k tomu nemalým dílem přispěl i farář Josef Toufar, jelikož sám byl členem této strany. To mu však místní komunisté nezapomněli a spolu s ledečským předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty Jaroslavem Konopkou zařídili jeho přeložení. „Spousta lidí z okolí proti tomu protestovala, a dokonce si myslím, že se za jeho setrvání podepisovala i petice,“ matně si vzpomíná Karel Miláček. Ani to ale nezabránilo rozhodnutí o přeložení faráře Josefa Toufara do Číhoště, kam byl v dubnu 1948 donucen odejít. 

Taneční hodiny v Číhošti

Ve svém novém působišti P. Josef Toufar pokračoval ve svých aktivitách a navázal na kultivaci mládeže i v Číhošti. Už v květnu 1948 sem přijel poprvé ze Zahrádky taneční mistr a otec našeho pamětníka Karel Miláček. Pustil hudbu a učil místní mladíky tanci. Josef Toufar jim mezitím radil, jakou slečnu mají k tanci vyzvat. Jeho syn Karel vzpomíná i na své poslední setkání s Josefem Toufarem. To se odehrálo v červenci 1949. V Zahrádce se totiž konala primiční mše bratrance a novokněze Josefa Bělohradského. Navštívit svého bývalého farníka přijel i Josef Toufar, samo sebou byl přítomen také zahrádecký farář Velebný nebo Toufarův blízký přítel opat Bohumil Vít Tajovský, který se jen o několik měsíců později stal jedním z důležitých svědků Toufarova trýznění. Slyšel jeho zpěv i nářek při brutálních torturách a běsnění komunistických vyšetřovatelů ve valdické kobce, po kterém 25. února 1950 vydechl Josef Toufar, ubitý k smrti, naposledy.

Karel Miláček se po maturitě v roce 1951 dostal na studia medicíny do Prahy, na což byli jeho rodiče právem hrdí, ovšem po třech semestrech nastalo nervové zhroucení a školu na lékařské doporučení i po vlastním zvážení situace ukončil. Vrátil se do Zahrádky a nastoupil ve firmě Kovofiniš jako ekonom. Pamětníkova dcera si po dokončení základní školy přála studovat Střední pedagogickou školu v Litomyšli, to jí však místní partajníci nedopřáli. „Týden to má dcera oplakávala, protože tihle pánové z MNV v Zahrádce jí napsali posudek, že v příbuzenstvu je to samý farář, a neodpustili nám vystoupení našeho příbuzného z komunistické strany. To stačilo na to, aby ji do školy nevzali. Víte, spravedlnost si najde svoji cestu, nikdy jsem proti nikomu necítil zášť,“ zaznělo v samotném závěru od Karla Miláčka.

V polovině sedmdesátých let byl stejně jako většina místních nucen opustit svůj domov, jelikož městečko Zahrádka muselo ustoupit před vybudováním vodní nádrže Švihov. Po takřka čtyřiceti letech strávených v údolí řeky Želivky přišlo stěhování do nově vystavěných domů. Lidé odcházeli do Humpolce, Světlé, Zruče nebo Ledče nad Sázavou, kam se na sídliště Plácky přestěhoval i Karel Miláček a kde jeho rodina žije do dnešních dnů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)