Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mikšík (* 1935  †︎ 2020)

• narodil se 8. února 1935 v Ratiboři na Valašsku

• rodina Londových byla za druhé světové války těžce postižena kvůli spojení s partyzány

• vyučil se elektrikářem a působil v podniku MEZ Vsetín

• v 50. letech rodinný grunt připadl ratibořskému JZD a rodiče pak celý život pracovali pro družstvo

• kvůli své víře míval pamětník špatné kádrové posudky a bylo mu vytýkáno, že vede evangelickou mládež

• ve sboru se poznal i se svou budoucí ženou Alicí Evjákovou

• po roce 1990 byl dvě volební období místostarostou Ratiboře

• zemřel 30. srpna 2020

Maminka Jana Mikšíka (* 1935) pocházela z velké rodiny žijící nad obcemi Kateřinice a Hošťálková v sousedství Ratiboře v pasekářské osadě zvané Končiny. Na odlehlé a dodnes špatně přístupné stráni, kde byla tehdy celkem asi tři stavení, došlo 31. ledna 1945 k tragédii. Hospodářství Londových bylo vypáleno a přímo na místě padli zde se ukrývající jugoslávští partyzáni. Na následky bití a pokousání psy zemřela Janova těhotná teta Emílie a strýc Tomáš byl zatčen a za několik dní popraven. Mladá teta Anna s dvouletou neteří Jarmilkou se až do konce války skrývaly u partyzánů. Jako partyzán zemřel i Janův další strýc Jaroslav.

Podobných tragédií se v době od podzimu 1944, kdy vstoupila na území protektorátu ze Slovenska po národním povstání partyzánská brigáda Jana Žižky, do osvobození v květnu následujícího roku stala na Zlínsku řada. Každá zvlášť si zaslouží pozornost a jejich oběti soucit a úctu.

Na návštěvě u babičky se nesmělo do chléva

Jan vyrůstal v Ratiboři v rodném domě nedaleko evangelického kostela, kam s rodiči pravidelně docházeli na setkání věřících. Rodiče živilo hospodářství a obdělávali patnáctihektarový pozemek. Chovali krávy a jejich smetana a tvaroh byly vyhlášené. Pamětník vyrůstal se třemi mladšími sourozenci.

Jako dítě si vzpomíná, že v neděli chodívali na návštěvu za maminčinou rodinou do Končin. Musela to být, obzvlášť v zimě, únavná cesta. Při jedné takové potkali i partyzány, členy brigády Jana Žižky, kteří v okolí operovali a nacházeli azyl a podporu například i u Londových. „Ve chlévě bylo několik jugoslávských partyzánů, kteří měli omrzlé nohy a zranění jim hnisala. Muselo se to ošetřovat a bylo k tomu potřeba víc lidí,“ říká na vysvětlenou, proč chodívali k rodině i v době, kdy hrozilo nebezpečí z prozrazení odbojářů. Děti měly do chléva zakázaný přístup, ale bylo třeba maminčiny pomoci s ošetřováním.

Navzdory přítomnosti gestapa v zámečku v Hošťálkové se lidé k partyzánům přidávali a pasekářské osady se stávaly útočištěm, kde odbojáři nalézali nocleh i večeři. Mnoho pasekářů přijalo funkce spojek a vyřizovali vzkazy mezi skupinami, které také obývaly lesní bunkry, a zajišťovali jim proviant. Od ledna 1945 partyzánských akcí od Valašska až k hranici Hané významně přibylo. Jako odpověď na přepadené četnické stanice nebo partyzánské záškodnictví na tratích se zvýšila i aktivita gestapa. Díky konfidentům, které lze najít snad v každé skupině, se karta začala obracet. Ti pak přiváděli příslušníky oddílu pro zvláštní použití Zb V-Komanda 31 do míst, kde se zdržovali členové skupin nebo kde našli dlouhodobý úkryt ranění. To byl i případ stavení Londových.

Už před Vánocemi 1944 byl pro podporu partyzánského hnutí na udání zatčen Antonín Londa, který na gruntu hospodařil se svou ženou Emílií. V domácnosti žila ještě jeho matka Rozálie, dospělí bratři Tomáš a Jaroslav, který se časem také přidal k partyzánům a jako partyzán i zahynul, a jejich mladší sourozenci Anna a Josef. Antonín s Emílií měli malou Jarmilku a čekali druhé dítě. Nejspíš v době Antonínova zatčení se u Mikšíkových doma v Ratiboři ukázal matčin bratr Tomáš. Jednu ze zbraní, které měla u nich složené německá jednotka, chtěl v rozčilení odnést a pomstít se. Maminka mu to naštěstí vymluvila. Nad Londovými už ale viselo špatné znamení.

Tragédie Londových

Dne 31. ledna 1945 se do kopců nad Hošťálkovou vypravili členové zvláštní protipartyzánské jednotky a členové SS. Podle pamětníkových slov jim asistoval i místní četník Ovčalovský, který se později zasloužil o to, že pozornosti gestapa unikla ještě pamětníkova nejmladší teta Anna. Dva partyzáni stihli zmizet a zpovzdálí od lesa zahájili palbu, která vyústila v přestřelku. Doma v té době byla babička a Emílie s Jarmilkou. Ve chlévě našli příslušníci komanda uprchlé jugoslávské zajatce a ranou do týla je na útěku zastřelili. Během výslechu těhotné Emílie použili k vynucení výpovědi násilí. Krutě ji bili, a když nechtěla nic prozradit, poštvali na ni psy. Vyrabovaný dům pak zapálili. Zkáze unikla malá Jarmilka, kterou, když bylo po všem, objevili lidé nedaleko spáleniště v závěji. Společně s Annou se pak ukrývala až do konce války v partyzánském bunkru směrem na Držkovou. Z domu Londových nezbylo docela nic – vyhořel do základů. Zachránila se babička Rozálie, její dcera Anna a malá Jarmilka. Na Tomáše Londu si gestapo počkalo v Hošťálkové na zastávce, když se vracel autobusem ze Vsetína. Oba s Emílií byli předáni do Brna. Emílie zemřela na následky zranění a Tomáš byl 14. února 1945 popraven. Domů se tak po válce vrátil jen Antonín, který strávil několik měsíců v koncentračním táboře v Buchenwaldu.

Dne 4. května 1945 pro obyvatele Ratiboře a Hošťálkové skončila druhá světová válka. Od Vsetína do obce vstoupili členové 4. brigády 1. československého armádního sboru pod vedením generála Klapálka a Ratiboř osvobodili. „Když přišli Čechoslováci, měl jsem už deset roků, protože jsem pětatřicátý ročník, a tak jsme jim pomáhali ty těžké kulomety vézt po silnici. Byli vstřícní, rádi, že jsou doma. Zdržovali se, jen aby mohli pojíst. Spousta lidí jim nosila nejlepší jídlo, aby jim udělali radost. Pamatovalo se na ně, aby dostali něco i ze zabijačky.“ Armáda se pak převalila přes kopec směrem na Bystřici pod Hostýnem a dál na Hanou.

Socialismus se nakonec ukázal jako něco nemyslitelného, a pro křesťana vůbec...

V prvních letech po válce pamětník dokončil měšťanskou školu a začal se zajímat o elektrotechniku. V Mohelnici se vyučil a chtěl pokračovat na Střední průmyslové škole ve Frenštátu pod Radhoštěm. V době po roce 1948 se ale jeho evangelická víra stala položkou v kádrových posudcích. „Když jsem chtěl jít na průmyslovku, tak mě tam nepustili, že jsem organizátorem evangelické mládeže. Řekli jasně, že nepotřebují jen lidi odborně zdatné, ale také správně politicky uvědomělé,“ vypráví pamětník.

Nakonec se mu povedlo díky přízni učitele večerní školy pro pracující a bez pozornosti zaměstnavatele dospět až k maturitě. Většinu života pak prožil jako zaměstnanec podniku MEZ Vsetín a postupně se vypracoval i na vedoucí pozici ve slévárně. V kruhu zmiňované evangelické mládeže nakonec poznal také svou budoucí ženu Alici Evjákovou, která krásně zpívala a hrála na varhany. Společenství mladých vedl několik let. Společně podnikali výlety a jezdili na semináře.

Rodiny Mikšíkových se citelně dotkla také kolektivizace zemědělství. Stejně jako další hospodáři v Ratiboři, i pamětníkovi rodiče vynuceně vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD) a přišli o svá pole a dobytek. První roky družstvo prosperovalo, ale pak došlo k politicky motivované výměně vedení. Na místa odborníků nastoupili funkcionáři KSČ a především mezilidské vztahy vzaly zasvé. Z družstva proto odešel i Janův mladší bratr, u kterého se původně předpokládalo, že povede grunt, a měl k tomu předpoklady a ke zvířatům vztah. Ačkoliv byl absolventem rožnovské zemědělské školy, nemohl najít práci. Všude ho odmítali. Nakonec se z něj na několik let stal dobrovolně havíř v ostravských dolech.

„Zdálo se, že socialistický směr získává na vážnosti a není to tak špatné. Nakonec se ale vidělo, že to není myslitelné pro normálního člověka, a pro křesťana vůbec,“ říká. Společenskou změnu spojenou s rokem 1989 a pádem komunismu pamětník přivítal. V prvních komunálních volbách kandidoval do vedení Ratiboře za Českou stranu sociálně demokratickou a dvě funkční období působil ve funkci místostarosty. Mezi úspěchy řadí například vybudování širokoúhlého kina. „Člověk nemůže jen kritizovat, musí také pomáhat. Nyní je to na nás všech,“ uzavírá Jan Mikšík.

Jan Mikšík zemřel 30. srpna 2020.