Dragoljub Matić

"Když se začala rozpadávat Jugoslávie, já jsem byl v depresi. Každý den jsem měl v čekárně toho velvyslanectví, které není velké, ani to konzulární oddělení nebylo velké, 50 lidí, kteří čekali, že jim pomohu. Já jsem se snažil s každým domluvit, abych jim pomohl, jak jsem mohl. K tomu ještě bylo negativní, jak se rozpadala Jugoslávie na republiky – Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, tak jsem dostal instrukci z ministerstva zahraničí v Bělehradu, že už se nemají dávat pasy pro ty, kteří už nejsou občany malé Jugoslávie, to bylo Srbsko a Černá Hora. Spousta lidí přitom utekla od válečných konfliktů, co v Jugoslávii byly, a potřebovali nějaký doklad, že jsou to, co jsou. Spousta lidí přišla s nějakými našimi občankami z Jugoslávie a na základě toho jsem jim já měl něco vydávat. To byly smutné časy. Já jsem neměl možnosti, ale dělal jsem všechno, co jsem mohl. Oficiálně jsem neměl možnost, ale neoficiálně jsem toho spoustu udělal."

„Do Vodičkovy ulice jsme šli diskrétně, každá skupina zvlášť – do výtahu, do posledního patra. Tam byl sál pro tvorbu Aktualit, které se pouštěly před každým filmem v kině. Tam nám ukázali poprvé jeden dokumentární film, Století Československa. No a pod tím dokumentárním filmem, byla taková krátká filmová aktualita z 21. srpna, kde se dost ironicky mluvilo o okupaci a o tom všem, co se tam dělo. Oni nám říkali, že to schovali lidi z nějakého kina, protože v kině ty filmy dávaly jen jedno odpoledne, a hned přišla Státní bezpečnost a zničila to. Takže tohle byla jedna z mála kopií, co zůstala."