Dalibor Matějů

* 1948  

  • „Když se ten radioaktivní mrak postupně točil přes Švédsko na střední Evropu, tak mi volal jeden dlouholetý kamarád, se kterým jsem jezdil na vodu. Pracoval v zemědělském družstvu jako agronom a rovnou se zeptal: 'Nevím, jestli mi to můžeš, nebo nemůžeš říct, ale máme krmit, nebo nekrmit?' Odpověděl jsem, že v žádném případě nekrmit. Věděl jsem, že když zaprší a dojde ke spadu, tak z toho vznikne problém. S ničím jsem se tehdy netajil. Na druhou stranu jsem však nedělal hlásnou troubu. Nedlouho poté byl První máj a my jsme si byli jistí, že na čarodějnice nesmíme vyjít ven, protože mělo pršet. Voda totiž spláchla radioaktivitu ze vzduchu dolů. Všem v okolí jsem proto říkal, aby ven nechodili. Žádnou kampaň jsme ale nedělali. Tak stateční jsme nebyli.“

  • „Oni [Sověti] nám sem posílali specialisty. Šlo o dozory, které se sem jezdily dívat, zda to podle jejich názoru umíme stavět a provozovat. Musím říct, že ti lidé byli znalí a v dané problematice se docela dobře vyznali. Jeden z nich ve své branži působí až dodnes. V rámci své pozice jsem měl tedy svůj stín. Byl jsem hlavním technologem a vedle sebe jsem měl sovětského hlavního technologa. Jednou jsem se jej ptal, proč musíme v projektu plánované výstavby dělat takzvanou první revizi. Znamenalo to odstávku celého zařízení, které se následně muselo rozmontovat, smontovat a mohlo se pokračovat dále. Seděli jsme tenkrát spolu na víně a on mi odpověděl: 'U vás se to dělat nemusí. Zařízení k vám přijde kompletní a celé smontované. V Sovětském svazu je to však nutné udělat. Zařízení se k nám totiž často dostává nedokončené a chybí v něm součástky.“

  • „Ta havárie byla jedním z nepřímých důsledků ruské okupace, která zapříčinila výměnu celého vedení. Dělaly se čistky a v devětašedesátém roce přišli jiní šéfové. Všichni byli samozřejmě kovaní komunisté. Ředitel byl vzděláním chemik. Nemůžu to dosvědčit, ale říkalo se o něm, že si rád přihne. Byl to právě on, kdo zavedl řadu novot. Teplárna byla staršího typu a její zařízení se muselo dost často udržovat. Topilo se v ní hnědým uhlím z Polska, ze kterého se po namletí rychle uvolňovaly plyny. Muselo se tedy skladovat v bunkrech. Jednoho dne se v jednom z nich uvolnilo závaží na zpětné klapce a plyny vystoupaly do odlučovače, kde se nahromadily. Později došlo k jejich výbuchu, který rozvířil uhelný prach a ten začal také postupně explodovat. Teplárna tehdy vzala za své. Samotného prachu tam však nemuselo být zdaleka tolik. Byla to chyba nového ředitele, který chtěl ušetřit peníze a zrušil brigády, které v provozu zametaly a uklízely. Můj bratr byl zrovna na jedné odpolední směně a měl tu smůlu, že v daném místě prováděl nějakou opravu. Místo, aby si ještě poklábosil s jedním ze svých kolegů, tak se vydal přímo do chodby, kterou se v tu chvíli šířily žhavé plameny. Popálilo ho to tak, že na druhý den v nemocnici u sv. Anny zemřel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.09.2020

    (audio)
    délka: 02:06:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem svůj stín. Byl jím sovětský technolog

Dobový portrét z výcvikového a školicího střediska JE Dukovany v Brně, počátek 80. let
Dobový portrét z výcvikového a školicího střediska JE Dukovany v Brně, počátek 80. let
zdroj: archiv pamětníka

Dalibor Matějů se narodil 28. března 1948 v Opavě. Rodina se však asi za rok poté přestěhovala do Kounic na Jižní Moravě. Dalibor zde prožil dětství a na studia střední školy se přesunul do Brna. Následná studia Fakulty elektrotechniky VUT přerušil po dvou letech a nastoupil do místní teplárny. O několik let později se ve stejném provozu nechal zaměstnat také jeho bratr Ivo, který zde v roce 1975 tragicky zahynul při první ze dvou velkých havárií. Druhá exploze se v teplárně odehrála v roce 1978 a stala se impulzem pro to, aby Dalibor definitivně odešel do prostředí jaderné energetiky. Ve stejném roce nastoupil do školicího střediska připravovaného projektu elektrárny Dukovany na pozici operátora reaktoru. O něco později byl jmenován hlavním technologem a společně s dalšími zaměstnanci se přestěhoval do Třebíče, která díky stavbě energetického gigantu zažívala na počátku 80. let zásadní proměnu. V rámci přípravy na výkon své funkce absolvoval v letech 1982 a 1984 dvě půlroční cesty do Novovoroněže v tehdejším Sovětském svazu. V druhé polovině 80. let pak stál u spuštění všech čtyř bloků elektrárny. Roku 1987 odešel na ústředí společnosti ČEZ na pozici hlavního inženýra pro jadernou bezpečnost. Po sametové revoluci zde působil v týmu pro ekonomickou restrukturalizaci podniku. Mezi lety 1993 až 1996 byl také členem představenstva ČEZu. Z této funkce pak odešel do soukromého sektoru, kde působí dodnes.