Ing. Václav Mašek

* 1941

  • “V tomhle zápase se Španělskem, ve kterém jsme se vlastně celý zápas jenom bránili a čekali, jak to dopadne, jestli nedostaneme gól, tak ta chyba přišla asi deset minut před koncem toho zápasu. Španělé prostě zoufale útočili, snažili se to utkání rozhodnout, a jak otvírali ty obranné své řady, tak ten jeden obránce udělal chybu. Uklouzl, přeskočil ho míč, pak trochu zaváhal, a než se prostě rozkoukal, tak ho přesprintoval Štibrányi. Já ten okamžik vidím vlastně pořád. Stejně jako ten svůj gól. Řítili se oba na branku z pravý strany a diváci pomalu začali vstávat. My jsme všichni říkali: ‚Dej to!‘ No a on to dal. Nastalo ticho. Úplný ticho. A pak stadion vybouchl nadšením. Já jsem nikdy nepochopil, že v tom Viňa del Mar… kde vzali všechny ty český vlajky. Když jsme jezdili na tréninky a na těch zápasech to vlálo, jako kdybysme hráli doma. Český vlajky, chilský vlajky. A pak nám někdo vysvětlil, že nemají Španěly rádi, protože je kdysi okupovali. A prostě i novodobej Španěl byl pro ně nepřítel, takže fandili proti nim.”

  • “Byl jsem tam s manželkou, bez dcerky, tu nám hlídali rodiče. Byli jsme tam… toulali jsme se autem asi týden v tom Švýcarsku. Tam byla tak skvělá nálada od těch lidí. Ti nám tak fandili, že to bylo až neuvěřitelný. Tady se s tím prostě člověk nesetkal. Vzpomínám, že jsme tam na nějakým odpočívadle zastavili, že si něco sníme. A přijelo auto, vystoupil z něj chlapík a rovnou šel k nám. Koukal na to auto, viděl naši značku a začal se s námi bavit: a jak jsme fajn a jak tohle. A říkal nám: ‚Vemte na ně pušky!’ A ještě nám to ukazoval. No a pak když odjížděl, tak jsme se loučili, jako když se celý život známe. My jsme vůbec nevěděli, kdo to byl. Najednou se zase vrátil a přinesl takovýhle pytel bonbónů, nějakejch oplatek a takový – to nám dal. A zase říkal: ‚Vemte na ně pušky!‘“

  • “V roce sedmdesát osm nám zboural bývalý totalitní režim rodný dům. Oni celou tu oblast Braníku, kde byli ti zahrádkáři, kteří pěstovali vlastně zeleninu a vozili ji ráno – to jako malej kluk pamatuju, když táta jezdil s tou zeleninou na trhy – tak to zlikvidovali. Protože tam měla vést komunikace na Barrandovský most. Všechny ty domy zbourali, ty lidi vystěhovali do paneláků, zavřeli je tam do jedno a dvoupokojových bytů. A já jsem dodneška přesvědčen, že to mýho tátu stálo několik let života. Protože za rok a půl na to mi zemřel. On byl zvyklý celou dobu prostě žít na té zahradě, tam pracovat, a když ho pak zavřeli na Lhotce do toho panelového bytu, tak jsem na něm viděl, že svým způsobem rezignuje. Já to beru s takovou určitou melancholií, občas když slyším Pavla Bobka, jak zpívá Můj rodný dům, tak to na mě neustále působí a vidím ten dům, jak nám ho boří. Je to ale fakt, s kterým se člověk musel srovnat.”

  • “Jednou nás zase, když jsme jeli z toho Strahova, tak nás v Letenským tunelu nechali projet takovým labyrintem tanků, vyhnali nás z auta. My jsme tam byli čtyři hráči. A vyhnali nás z auta a začali nám to prohlížet, to auto. Jenomže prohlížet! Normálně bajonetem rozříznul polstrování na těch dveřích, zevnitř, a hrabal tam v tom. Tenkrát, myslím, že… my jsme se střídali v tom, jak jsme jezdili na ty tréninky. Já myslím, že to byl zrovna Kramerius, který tenkrát jel. Ten chtěl něco říct a ti vojáci na těch tankách, co byli, tak prostě nabili ty samopaly. My jsme ztuhli. Vyházeli nám všechny ty batohy sportovní. Pak nám řekli, abysme jeli. No a když jsme byli s tím autem někde, asi jak bývaly kdysi aerolinie, u toho ministerstva průmyslu teď, tak začali střílet. Lidi začali prchat prostě z těch chodníků a my jsme – tam byl nějaký… já si pamatuju, že tam byl nějaký obchod s potravinami. A že jsme vyskákali z toho auta a vlítli jsme do toho obchodu. A řekli jsme tam tomu vedoucímu... jsme říkali: ‚My tady počkáme, dokud to nějak nepřestane. Od tunelu tady střílej přes ten most sem až do tý Revoluční.‘”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.07.2019

    (audio)
    délka: 01:55:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 29.08.2019

    (audio)
    délka: 02:32:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 3

    Praha, 25.11.2019

    (audio)
    délka: 02:02:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 4

    Praha, 16.12.2019

    (audio)
    délka: 01:49:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nastalo ticho. A pak stadion vybuchl nadšením

Václav Mašek v roce 2019
Václav Mašek v roce 2019
zdroj: Post Bellum

Václav Mašek se narodil 21. března 1941. Dětství prožil v zelinářské kolonii v Braníku, kde měl jeho otec, drobný živnostník, domek se zahradnictvím. S fotbalem začínal v ABC Braník, v roce 1954 přestoupil do Sparty, s níž spojil svůj další sportovní život. V roce 1962 byl členem legendárního reprezentačního týmu, který z mistrovství světa v Chile senzačně přivezl stříbrné medaile. Sám sice nastoupil k jedinému zápasu – proti Mexiku – v něm ale vstřelil branku, která se na dalších čtyřicet let stala nejrychlejším gólem všech šampionátů. Zároveň vystudoval vysokou školu – po promoci na ČVUT v roce 1970 nastoupil k povinné vojenské službě do armádního sportovního klubu Dukla Praha. V letech 1971-73 hrál znovu za Spartu, všechny ale šokoval tím, že chtěl současně pracovat. Po sametové revoluci působil dva a půl roku jako předseda fotbalové Sparty. Na “bafuňářskou” éru, kdy musel čelit snahám klub uchvátit, vzpomíná nerad. Později se do Sparty ještě jednou vrátil, když se angažoval v jejím nadačním fondu.