Ing. Jan Mandelík

* 1946

  • „Ona tam [v Ratboři] byla škola, co postavil můj dědeček, když tam starostoval kdysi. Ale oni teď tam nechali jen tu první část a takzvaná měšťanka, druhý stupeň, byl právě v domě mých strýců, kterému v rodině říkali Vila, ale dneska se jí říká Nový zámek a je z toho hotel Kotěra. Tam to bylo trošku jenom malinko přestavěný, ale jenom odstraněné příčky mezi místnostmi, aby ty třídy byly větší. A jinak to jako škola docela vyhovovalo, byla tam dokonce i jídelna a kuchyň, takže se tam vyvařovalo. Akorát tam nebyla tělocvična, takže jsme museli chodit na tělocvik do staré školy a do sokolovny, která v té vesnici také byla. Výchovné metody byly úplně jiné, než jaké jsou teď, dneska by se asi rodiče vzbouřili, ale my jsme běžně dostávali rákoskou přes prsty, když jsme dělali nějakou neplechu. Já samozřejmě taky, já měl jenom tu věc, že pan ředitel, pan Sojka se jmenoval, když mi dával pravítkem přes prsty, tak říkal: ,Nemysli si, že jsi tady doma.‘ A já jsem to vůbec nechápal, proč mi to říká, protože naši mi samozřejmě neřekli, že to byl náš dům, abych se nechlubil a nepovyšoval. A tak to já jsem to nevěděl.“

  • „Jednou jsem něco kopal na zahrádce, bylo docela teplo, a já si najednou vzpomněl, že je výročí Palacha. Jako jeho sebevraždy. A nějak mi to přišlo líto a oni už razily sněženky. A já jsem natrhal kytičku sněženek a šel jsem domu, a tak Dagmara všeho nechala, sedli jsme do trabanta a jeli jsme do Všetat, že dáme Palachovi svíčku a ty sněženky. A dojeli jsme tam a tam byly dva hřbitovy, jeden pod silnicí a druhý nad silnicí, teď my jsme nevěděli… My jsme věděli, že je přestěhovaný do Všetat, to hlásili na Hlasu Ameriky nebo kde. A tak jsme prostě šli dolů pod silnici, tam byla nějaká paní a myla nějaký pomník. A my jsme říkali: ,Kde má tady Palach hrob?‘ A ona říkala: ‚To je nad silnicí, to musíte na ten druhý hřbitov. Ale to jsou všechno policajti. Tam nechoďte, to budete mít hrozné nepříjemnosti.‘ Já jsem říkal: ,To vidím, že jsou to policajti, tak co, vždyť jdu dát jenom kytičku.‘ Tak jsme tam šli, položili jsme tu kytičku a chtěli jsme zapálit svíčku. Najednou k nám přistoupil takový chlap a sebral to a odnesl to do nějakého kontejneru, tam to hodil. Řekl, že to teda se nesmí, ať mu ukážeme občanské průkazy.“

  • „Táta mi potom [po invazi vojsk Varšavské smlouvy] psal: ,Nevracej se, nemá to cenu.‘ Já jsem se ale vrátil a dodělal jsem školu. Maminka, ta byla ráda, já jsem to nedopověděl… Maminka psala: ,Vymalovali jsme ti pokojíček,‘ a tak. Nenapsala: ,Vrať se,‘ ale tak nějak viděl jsem, jak by byla ráda, kdybych se vrátil. Ale kvůli tomu jsem to neudělal, to nemůžu říct. Já jsem sám o sobě začal kouřit a zhubl jsem asi o 15 kilo, než jsem se rozhodl, co mám dělat. A nakonec jsem se naráz rozhodl, koupil jsem si letenky, všechno jsem tam nechal i oblečení a tak. Vlastně jsem odtud utekl, protože jsem věděl, že ti moji příbuzní by mě v dobrém slova smyslu nechtěli pustit. Hrozně by je to mrzelo, že odjíždím, tak jsem se sebral a odjel jsem zpátky. A když jsem přijel domů, tak naši koukali jako blázni, že jsem zpátky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 25.01.2023

    (audio)
    délka: 01:48:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha , 17.02.2023

    (audio)
    délka: 02:14:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by si měl vždy zachovat rovný hřbet a nesnažit se zavděčit

Jan Mandelík, 1961
Jan Mandelík, 1961
zdroj: archiv pamětníka

Jan Mandelík se narodil 20. prosince 1946 v Praze. Jeho rodiče Jiří Mandelík a Zdena, rozená Radimská, pocházeli z významných rodin s bohatou historií na Kolínsku. Mezi jeho předky jsou šlechtici a velkopodnikatelé, diplomaté i umělci. Byli to lidé veřejně činní, významní filantropové. Byli to ale také Židé a druhá světová válka pro ně znamenala zkázu, kterou následné roky totality dokonaly. Jan Mandelík jako dítě narozené po válce dlouho netušil, jak jinak by mohl jeho život vypadat. Díky výborným výsledkům se mu podařilo dostat se na gymnázium a pokračovat mohl na vysoké škole zemědělské, kde byl nedostatek zájemců. V době studia dostal povolení vycestovat do USA, kde žil u svých příbuzných a navštěvoval přednášky na Indiana University v Bloomingtonu. Po srpnové invazi v roce 1968 se rozhodl pro návrat do socialistického Československa. Uplatnění nakonec našel ve stavebnictví a v tomto oboru začal po sametové revoluci i podnikat. Z majetku, který se rodině vrátil v tragickém stavu, se dnes stará o rybníky a malý zámeček, rodinnou firmu již převzal syn. V době natáčení (2023) žil v Praze.