Ivana Málková

“Hlavně byla strašná zima. Já jsem měla péřovou bundu a klepala jsem kosu. Myslím, že minimálně tři čtvrtě hodiny jsem tam stála. Párkrát se zpívala hymna, občas se něco pokřikovalo, občas bylo úplné ticho. Bylo to nekonečné a nešlo se nikam hnout. Do toho jsem měla strašný hlad, protože to z Albertova trvalo několik hodin. Navrhla jsem manželovi, že se půjdeme najíst, u Máje byla slovenská restaurace, kde mívali halušky. Začali jsme se posouvat do té Mikulandské. A tam už se to připravovalo. Ti lidi nemohli jít dál. My jsme šli tím směrem. Tam byli podle mě normální policajti, kteří individuálně rozhodovali, koho ještě pustí a koho nepustí. Ale už to bylo zavřené. My jsme se prodrali s Petrem až k nim a prosila jsem, ať nás pustí, že se mi chce na záchod, je mi zima a mám hlad. Oni se mezi sebou dohadovali a jeden z těch policajtů tak řekl: ,Tyhle dva ještě pusť.’ Takže my jsme odešli. Šli jsme se najíst, najedli jsme se a já jsem říkala: ,Pojď zpátky, teď už jsem zahřátá.’ Vylezli jsme z té hospody a pamatuju si, že jsem měla podobný vjem, jako když jsem jednou zažila zatmění Slunce, když se obloha zatemnila a přestali zpívat ptáci. Já jsem si říkala: ,Teď je konec světa.’ Podobný pocit jsem měla. Mrtvolné ticho. Začali jsme se blížit k Národní a už bylo fakt po všem. Národní byla prázdná, byly tam zbytky rozšlapaných květin, svíček, poházené oblečení, kaluže, které vypadaly jako krev, auta s promáčklou karoserií, na nich oblečení. Do toho občas chodili nějací policajti, nevím, jestli měli bílé přilby, nebo byli normální. Já jsem znovu šla do toho fotografa, který nevidí neslyší, a začala jsem to tam fotit. Až jsem pak slyšela, jak mi někdo klepe na rameno, chtěli po mně foťák a z toho mi vyndali ten film.”