Ivana Málková

* 1962

  • “Když jsem přišla v to pondělí [20. listopadu 1989] do školy, my jsme teda měli paní ředitelku, která chodila do školy každý den pozdě. To pondělí po 17. listopadu ředitelka stála u hlavního vchodu, měla v ruce desky, seznam všech dětí i učitelů ze školy, a u každého si dělala poznámky, jestli má na klopě trikolóru, nebo nemá. Já jsem si hned v pátek večer, když jsem přišla domů, vyrobila trikolórové náušnice. Přišla jsem a měla jsem je zapíchnuté v uších. Ona si mě vzala stranou a požádala mě, abych si je sundala, což jsem odmítla. A pak jsem přišla do třídy, koukla jsem se po těch dětech a skoro všechny měly tu trikolóru někde na tričku. Tak jsem se usmála, že mám fajnovou třídu, což jsem z těch rodičovských schůzek už vnímala. Odpoledne byla mimořádná pedagogická rada a tam nám paní ředitelka předčítala, kolik napočítala těch trikolór. A pamatuju si, že naše třída vyhrála, že u nás jich napočítala nejvíc.”

  • “Hlavně byla strašná zima. Já jsem měla péřovou bundu a klepala jsem kosu. Myslím, že minimálně tři čtvrtě hodiny jsem tam stála. Párkrát se zpívala hymna, občas se něco pokřikovalo, občas bylo úplné ticho. Bylo to nekonečné a nešlo se nikam hnout. Do toho jsem měla strašný hlad, protože to z Albertova trvalo několik hodin. Navrhla jsem manželovi, že se půjdeme najíst, u Máje byla slovenská restaurace, kde mívali halušky. Začali jsme se posouvat do té Mikulandské. A tam už se to připravovalo. Ti lidi nemohli jít dál. My jsme šli tím směrem. Tam byli podle mě normální policajti, kteří individuálně rozhodovali, koho ještě pustí a koho nepustí. Ale už to bylo zavřené. My jsme se prodrali s Petrem až k nim a prosila jsem, ať nás pustí, že se mi chce na záchod, je mi zima a mám hlad. Oni se mezi sebou dohadovali a jeden z těch policajtů tak řekl: ,Tyhle dva ještě pusť.’ Takže my jsme odešli. Šli jsme se najíst, najedli jsme se a já jsem říkala: ,Pojď zpátky, teď už jsem zahřátá.’ Vylezli jsme z té hospody a pamatuju si, že jsem měla podobný vjem, jako když jsem jednou zažila zatmění Slunce, když se obloha zatemnila a přestali zpívat ptáci. Já jsem si říkala: ,Teď je konec světa.’ Podobný pocit jsem měla. Mrtvolné ticho. Začali jsme se blížit k Národní a už bylo fakt po všem. Národní byla prázdná, byly tam zbytky rozšlapaných květin, svíček, poházené oblečení, kaluže, které vypadaly jako krev, auta s promáčklou karoserií, na nich oblečení. Do toho občas chodili nějací policajti, nevím, jestli měli bílé přilby, nebo byli normální. Já jsem znovu šla do toho fotografa, který nevidí neslyší, a začala jsem to tam fotit. Až jsem pak slyšela, jak mi někdo klepe na rameno, chtěli po mně foťák a z toho mi vyndali ten film.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.11.2020

    (audio)
    délka: 01:38:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.11.2020

    (audio)
    délka: 01:21:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla jsem učit ve škole beze strachu

Ivana Málková v roce 2020
Ivana Málková v roce 2020
zdroj: natáčení Post Bellum

Ivana Málková se narodila 1. října 1962 v Praze. Její matka pracovala jako sekretářka, otec byl matematik a fyzik, který kvůli svým postojům po srpnové okupaci roku 1968 na čas přišel o práci. Ivana byla po maturitě přijata na Vysokou školu ekonomickou, ale s atmosférou školy ani obsahem učiva nesouzněla, a tak po několika měsících odešla a dva roky pracovala v dělnických profesích. Poté začala na záskok učit na prvním stupni základní školy, kde objevila svůj talent i vášeň pro pedagogickou práci. Vystudovala pedagogickou fakultu a před rokem 1989 působila v základní škole Na Smetance na pražských Vinohradech. Koncem 80. let se pravidelně účastnila demonstrací, v roce 1989 podepsala a šířila petici Několik vět. Byla také v průvodu demonstrantů směřujících 17. listopadu roku 1989 na Národní třídu, samotnému masakru se jí ale shodou okolností podařilo uniknout. V roce 1991 se stala jedním ze zakladatelů soukromé Školy hrou, kde měla možnost prosazovat své ideály: školu s přátelskou atmosférou, bez známkování a autoritářských postojů. Roku 1993 se stala ředitelkou školy a o čtyři roky později také její majitelkou. Projektu Školy hrou se věnovala s absolutním nasazením a po devatenácti letech jej opustila pro naprosté fyzické i psychické vyčerpání. Od té doby pracuje jako konzultantka a mediátorka v oblasti školství.