Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Ivan Makásek (* 1944  )

Rudolf Plajner mi řekl: Teď, nebo nikdy!

  • narodil se v roce 1944 v Praze
  • v roce 1957 vstoupil do oddílu Jaroslava Foglara
  • 21. 3. 1959 zakládá klub Dakota, z nějž se postupem času stane stejnojmenný roverský kmen
  • v roce 1963 začíná studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze
  • 3. 9. 1965 založil 3. oddíl Psohlavců, jenž se jmenuje Neskenon
  • v roce 1969 vzniká 3. pražské skautské středisko Tecumtha, které fungovalo do roku 1970
  • 10. 12. 1969 spolu s M. Koptem a J. Zachariášem vydává manifest Syrinx
  • roku 1970 zakládá 68. základní skupinu Taraxacum
  • v letech 1976–2004 vede časopis pro ochranu přírody a životního prostředí Nika
  • v roce 1992 založil a vedl časopis Wampum Neskenonu, který byl nositelem a šiřitelem junáckého ekumenismu
  • v letech 2003–2005 pracuje jako ekologický poradce premiéra ČR na předsednictvu vlády
  • roku 2006 odchází do důchodu

RNDr. Ivan Makásek - Hiawatha se narodil v roce 1944 a sám o sobě říká, že je poválečné dítě. V raném dětství onemocněl, a tak se po vyléčení na radu lékařů přestěhoval s rodiči na periferii Prahy 4, do Jiráskovy čtvrti v Braníku. Zdejší idylické prostředí popsal později ve své knize Kluci z Dakoty. Žilo se tu tehdy jako na venkově. Později ho oslovily knihy Jaroslava Foglara a E. T. Setona, především Dva divoši. Snil o kanadském severu a romantice.

Jeho otec pocházel z truhlářské rodiny, pocházel tedy z dělnických poměrů. Matka byla ze vzdělané rodiny. Ivanův dědeček byl lékárníkem, jenž patřil mezi smíchovskou smetánku, která se scházela v restauraci U Holubů. Otec si později dodělal maturitu, protože se chtěl vyrovnat svojí ženě, která měla obchodní akademii. Původně se vyučil reprodukčním fotografem. Po květnu 1945 vstoupil do KSČ, ale velmi brzy pochopil poměry, které u komunistů panovaly, a vystoupil. Na stranickém sekretariátě, zřejmě se značnou dávkou afektu, prásknul legitimací o stůl. To se ovšem soudruhům nemohlo líbit, od nich se přece nevystupovalo, oni vylučovali a později i soudili. Za to jej v kádrovém posudku označili paradoxně za kariéristu. I syn Ivan dostal špatný posudek, s poukazem na tatínkovy „prohřešky“, když se hlásil na vysokou školu ve Zvolenu. Při procesech se skauty v 50. letech, které přenášel čs. rozhlas, chodil otec po bytě, naslouchal a komentoval: „Hajzlové komunističtí, jděte do háje! Jak takhle můžete pomlouvat skauty, to byla nejlepší organizace, ve které jsem se kdy pohyboval... Nevěřím jim ani slovo, vždyť já skautoval od šesti let a vím, co je to za fajnovou organizaci pro kluky. My jsme slibovali republice, ne těm prevítům – a to nám nemůžou odpustit!“ (z knihy Kluci z Dakoty) Atmosféra v rodině byla evidentně protirežimní.

Cesta ke skautingu

Ke skautingu pamětníka přivedly právě rodinné vzpomínky. Hiawathův otec začal skautovat ve Vodenkově smíchovském středisku jako vlče, jako skaut už neměl na kroji místo pro další odborky a Tři orlí pera a odcházel trampovat jako lví skaut. Jezdíval do osady Údolí oddechu na Kačáku a se svým trampským kvartetem koncertoval na soutěžích v pražské Lucerně. Otec hrál na kytaru, matka na klavír a oba výtečně zpívali. Tak měl Ivan po kom dědit nadání.

O tom, jak se dozvěděl, že existuje oddíl Jaroslava Foglara, hovoří ve své knize: „Maminka přišla jednoho předjarního dne z práce – a co bych prý řekl tomu, kdyby mě přihlásila mezi Hochy od Bobří řeky? Myslel jsem si, že se mi to zdá, protože ta knížka, kterou jsem o nich četl, nemohla být přece skutečnost, a proto jsem cosi namítl. ,Nevím, co se tam píše, ale pan Foglar žije a vede nějaký tábornický oddíl, protože kluci Pepy Stehna s ním už byli na několika táborech. Dost možná bys s nimi mohl v létě taky,‘ prohlásila. ,Já byl na prvním skautském táboře, když mi bylo šest,‘ poznamenal otec a zdvihl hlavu od rýsovacího prkna směrem k matce. ,Nejsem samozřejmě proti a neříkám to prvně, že by měl něco podobného zažít.‘“ (kniha Kluci z Dakoty, str. 12)

Po této krásné zprávě musel ale čekat až do září 1957. Pamětník přiznává, že bylo čekání strašně dlouhé, až konečně přišlo pozvání; v té době se oddíl zanedlouho začal stěhovat ze staré milované klubovny na okraji zahrádkářské kolonie do nové u hřiště TJ Radlice.

Zážitky z Foglarových knih jako by se změnily ve skutečnost. Pamětník byl na vrcholu klukovského blaha. Jestřáb ho zařadil do Modré družiny Racků. Ivan vzpomíná na jejich pokřik: „Vzlétají Rackové k slunci, jen výš, volání do boje, volání slyš, až k slunci napneme křídel svých vzlet, stále výš, stále vpřed, nikdy ne zpět.“ Po půl roce se snížil počet členů v oddíle a Jestřáb vyzval kluky, aby přivedli další kamarády. Pan Makásek tedy přivedl bratrance Jindru Kejhu, který dostal přezdívku Jinka. Byl přijat do Zelené družiny Vlaštovek.

V  roce 1958 se oddíl chystal tábořit na Slovensko, na Zelenou říčku. Otec však rozhodl, že tábor by byl moc drahý, a poslal Ivana na tábor ROH. Nakonec nejel ani Jinka. Na podzim, po jedné oddílové schůzce, se Ivan dozvěděl, že s Jinkou u Vlaštovek nejsou spokojeni. V jednom z rozhovorů vzpomíná: „...protože bratránek nezapadl, tak mu chtěli dát čas, aby dozrál, a pozvat ho za čas znovu. Celým problémem však bylo, že to Jestřáb chtěl vzkázat přese mne. Když jsem namítl, že by to mohl Jinkovi říci sám, tak mě vyrazil taky. Říkali tomu elegantně – nucené prázdniny. Čekali jsme na opětovné Foglarovo pozvání marně. A když nepřicházelo, zdravě jsme se naštvali: ,Jen počkej, Jestřábe, my ti ukážeme, budeme mít taky takový oddíl,‘ a to se nám později také povedlo! Dokonce se mi po letech dostalo od Jestřába osobní satisfakce.“

Když Jaroslav Foglar z oddílu bratrance vyloučil, Ivan s Jindrou - Jinkou založili klub Stíny noci. Byli tenkrát ještě připraveni okamžitě klub rozpustit, ale pozvání od Jestřába už nepřišlo. Hráli tedy dál hry, vyráběli Foglarovy papírové střely, vydávali si časopis TAM-TAM, pořádali polodenní i celodenní výpravy na dříve poznaná tábořiště kolem Prahy, nová objevovali. Ale klub se nakonec rozpadl, protože ještě chybělo opravdové kamarádství. V klubu měl Ivan přezdívku Wahb.

Dakota

Po nevydařeném pokusu s klubem Stíny noci zakládají indiánský spolek DAKOTA, do kterého přešli někteří bývalí členové klubu a Ivan přivedl další kamarády. Název DAKOTA znamená spojenci a je odvozen od jedné skupiny Siouxů, Dakotů. V nové partě se snažili pokračovat ve skautování tak, jak ho poznali u Jestřába. Vymýšleli si vlastní hry, vedli si bodování, které okoukali, a čím dál častěji vyráželi na své výpravy do brdských lesů. V roce 1960 táboří Dakota v doprovodu Ivanova otce a jeho přítele, pana učitele Šorma, na Želivce, aby kluci dospělým prokázali svou tábornickou zdatnost. Tuto akci pak jejich historie vzpomíná jako Tábor zkoušky. (I to byl dozvuk Hochů od Bobří řeky, kde je zvykem letní táboření nějak vzletně a romanticky nazývat.) Další léto už táboří sami v Jizerských horách na Kristiánově, v místech současné přehrady. Začínají se více a více zabývat indiány, jejich historií a duchovním životem. Díky Setonovi dospěli k woodcraftu – lesní moudrosti. A dostali se i k příslušné odbornější literatuře, však Ivan chtěl také studovat etnografii. Zatím četli mayovky, cooperovky a curwoodovky o Kanadě a dalekém severu. V roce 1960 založila Dakota svůj kemp v předních Brdech. Směřovala sem většina jejich výprav.

Ivan Makásek byl v čele skupiny, která si dala za úkol obnovit za každou cenu skauting. Pamětník vzpomíná, jak udivili kamaráda Pedra, kterého potkali s jeho skupinou v brdských Hřebenech. Dakoťáci měli tenkrát na hlavách skautské klobouky. Byli neopatrní, provokovali? Oni to tak nebrali, spíše šlo o recesi k vylepšení osobní pohody. Skautské kroje nosili jen na Brdech, kde nepotkali živou duši, natož špicla. Až za Husáka – v době normalizace – by to bylo i mezi trampy na pováženou. Hiawatha byl nadán organizačními schopnostmi. Dokázal strhnout lidi pro dobrou věc. Na tyto doby vzpomíná: „Nikdy jsem nebyl školen v konspiračních teoriích, tak jsem to dělal tak, jak to šlo.” Jisté krytí přinášelo to, že skautskou činnost clonili indiánskou romantikou. Tajně nosili lilie a ukrývali se za štít woodcraftu. Režim to také nerad viděl, ale kriminál přímo nehrozil.

V období, kdy začíná studovat na SVVŠ (tehdejším gymnáziu), se seznamuje s Vaškem Miškovským - Unkasem, který přivedl Orka (Ivana Dobrovolského), a časem se k nim připojil i jeho starší bratr Bimbas (Michael Miškovský); všichni dříve chodili do svazarmovského oddílu skauta Vládi Koláře - Akely, ve vršovickém Koh-i-nooru. Orko a ostatní bývalí skauti se ostýchali vstoupit do Dakoty a svou přítomností ji ohrozit. Orko přišel až po půl roce, kdy usoudil, že zdárně přestál policejní výslechy, nedlouho před tím totiž vůdce Akelu zavřeli. Po nějaké době se Orko nechal slyšet, že: „Dakota je skvělá, ale něco jí chybí.“ Navrhl, že by se všichni měli stát skauty. Hiawatha se poněkud urazil, protože se domníval, že už skauti jsou. Skautské zákony dodržovali a s veškerou vážností se o skauting zajímali, a to nejen o historii, ale v praxi za ním směřovali. Orko vysvětlil, že by měli ještě složit skautský, respektive roverský slib. Složili jej pak tajně, na Šumavě, samozřejmě u ohně, do rukou Vládi Koláře – Akely z pražského střediska Maják, který se po všeobecné amnestii vrátil. Psal se rok 1963. Členy roverského kmene Dakoty (RKD) se během let postupně stali: Hiawatha, Orko, Jan Záruba - Šíp, Ivan Kaitmann - Kajman, Unkas, Emil Kučera - Šedá sova (v roce 1968 odešel do Kanady), Bimbas, Zdeněk Ruffer - Sid, Jaroslav Saller - Grizzly (†), duchovní rádce, a sám Akela. Ve svém programu měli znovuobnovení skautské organizace. Spolupracovali s trampskými osadami, což mělo za následek vznik dalších oddílů - trampský kmen Dakota a zálesácký kmen Dakota (především z členů TISu - Svazu pro ochranu přírody a krajiny). ZKD byl založen během Ivanových studií na vysoké škole. Dohromady to bylo asi 60 lidí - skautů, trampů, ochránců přírody, studentů.

Po maturitě podává Ivan na přání své matky přihlášku na lesnicko-dřevařskou fakultu do slovenského Zvolena. Avšak kvůli otcovu politickému škraloupu nebylo jisté, zda ho přijmou. Nakonec se po odvolání na fakultu dostal. Tímto jeho odchodem byla ohrožena existence Dakoty, nechtělo se mu (vlastně si přál, aby ho nevzali), protože vše, pro co žil, zanechával v Praze. Ale maminka byla již velmi nemocná a on jí chtěl udělat radost, vyhovět jí! Přišlo však podivné „vykoupení“ ze závazku, který na sebe vzal. Došlo k rodinné tragedii! Po měsíci pobytu na Slovensku maminka umírá. Hiawatha se vrací do Prahy a rok pracuje jako pomocný dělník v polygrafii, v knihařském provozu u mistra Ludvy Bautze (trampa od Zlaté řeky) a pak nastupuje na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na Albertově. Píše se rok 1963.

Psohlavci a Neskenon

V roce 1965 se seznámil s Josefem Zikánem - Bobrem. V březnu či dubnu t. r. začínají členové RKD působit v jeho turistickém oddíle, v Nitranské ulici na Vinohradech, jako instruktoři ochrany přírody. Zikánův oddíl se pak od září jmenoval 1. oddíl Psohlavců – Jednička. Bobr věděl, že s Dakotou může počítat pro obnovu skautingu, protože mu Ivan na rovinu přiznal, že je to jejich program. Měl na vybranou a rozhodl se nepovažovat je za provokatéry a dal roverům šanci: Již v létě 1965 zajišťovali tábor žižkovského učňovského střediska, kde byl Zikán vychovatelem. A tady vlastně vznikli novodobí Psohlavci. Ivan Makásek píše, že když Josef Zikán - Bobr viděl, jak jsou schopní, tak jim vedení tábora de facto přenechal a často se z něj na několik dní vzdaloval a stále něco zařizoval. Jak již bylo řečeno, členové Dakoty sem přijeli jako instruktoři Sboru ochrany přírody, neboť tam byli záměrně registrováni pro lepší krytí své činnosti.

A došlo tu k situaci, která podle Ivana Makáska byla zásadní pro další život Psohlavců i Dakoty. Do Hamrů totiž přijela neohlášená kontrola z okresního výboru SSM Prahy 3 a Bobra si po prohlídce tábora pozvali na kobereček. Roveři tajně vyslechli rozhovor mezi komisí a Zikánem, z něhož pochopili, že Bobr je nejen v KSČ (což už věděli), ale že v ní opravdu „funkcionaří” a má osobní závazky! To je zaskočilo. Soudružky mu vyčítaly, že tábor vypadá vyloženě skautsky: „Brána, strážní věž, a hlavně totem! Ten už, Pepo, nevokecáš! Kde to jsme, tomu říkáš moderní socialistické myšlení?”

Cestou do tábora si na Bobra počkali, a jestliže si je chtěl udržet, musel s barvou ven. Psychicky se zlomil a začal Ivanovi a Orkovi vyprávět o své problematické minulosti v Junáku po roce 1948, kdy vlastně napomáhal jeho rozkladu. Později si to uvědomil a chce teď všechno napravit. Probíhající tábor jim byl dokladem jeho dobré vůle. Uvědomili si, že kdyby chtěl, mohli být už dávno v kriminále a nestáli by nyní před jeho dojímající zpovědí na cestě k tábořišti. Museli si pospíšit, kluci je čekali na večerní nástup. Chtěli si nadále důvěřovat, protože společný cíl stál za to a velmi je převyšoval. Ivan Makásek píše, že zanedlouho stačili ještě zajet s Orkem na motorce k Blanici, kde u Vlašimi tábořili Pedro a Jiří Kafka - Kazatel (později v Neskenonu zvaný Owígo). Tam tehdy Hiawatha přiměl Owíga k užší spolupráci se Zikánem a ke vstupu do rodících se Psohlavců. Vlastní ústní dohoda o vzniku Psohlavců byla uzavřena v režii Dakoty o několik dní později na táboře v  Hamru nad Nežárkou, u ohně před Orkovým totemem. Nesl odpovídající legendu, které ovšem soudružky z SSM nerozuměly, a tak nic netušily.

Po táboře 1965 se Bobrův oddíl rozešel do vznikajících oddílů Psohlavců. Dále je vedli roveři z Dakoty: 2. oddíl (původní oddíl ČSAV) začal vést Orko. Třetí oddíl - Neskenon (z původních družin Jedničky) založil Hiawatha. Čtyřku měla vlčata Míly Kramáře (Svojsíkova současníka a Zikánova přítele). Pátý oddíl Bůrů založil Pedro, 6. oddíl Kazatel-Owígo. A novou Jedničku vybudoval nezmar Bobr - Zikán, z náboru, za necelý měsíc. Tehdy byl mezi mládeží po činnosti v přírodě, trochu podobné zakázanému skautingu, opravdový hlad. Po technické stránce mu snad nejblíže byly TOMy. Situace byla však nepřehledná, vznikaly i tábornické kluby a toho Psohlavci využili.

Makáskův 3. oddíl Neskenon začínal v klubovně krasové sekce Sboru ochrany přírody v Jaromírově ulici v Nuslích 3. září 1965. Brzy si ovšem zařídil vlastní sídlo ve sklepě činžovního domu v Nitranské, na Vinohradech, vedle klubovny Jedničky. O vzniku Neskenonu Hiawatha napsal: „Uvědomil jsem si, že jedna velká epocha Dakoty skončila. Skončilo období našeho snění a skautského zrání. Náhle jsme stáli rovnýma nohama na zemi, v situaci, na kterou jsme se léta připravovali a k níž jsme cílevědomě směřovali, stále hnáni onou prvotní silou dokázat sobě a Foglarovi, že se mýlil, když nás jako nepotřebné odložil. Byla to sice jen moje zkušenost, ale kamarádi a bratři ji se mnou rádi sdíleli. A proč by ne? Dokázat si, že za něco stojím, touží snad každý mladý muž, i když k tomu volí cesty různé.“ (kniha Kluci z Dakoty, str. 281) Někteří trampové, kteří mu vypomáhali v začátcích jako družinoví rádci, však dlouho nevydrželi, protože skautský zákon byl pro jejich svobodomyslné duše příliš náročný. Čestně to přiznali, a i když byli vystřídáni mladšími kamarády, zůstávali v dosahu oddílu, aby mu, dle svých možností, dál pomáhali. A nebo alespoň fandili. K označení oddílu zvolil Ivan irokézské slovo NESKENON, což v mateřštině indiánů znamená veliký mír. Od této historické předlohy se také činnost 3. oddílu odvíjela. Ostatní vedoucí Psohlavců však jejich indiánským stylem nebyli nadšeni a mělo to v budoucnu přinést i nepříjemnosti. Ale Ivan na malebné romantice trval stůj co stůj. Šestka měla své vodáctví, Jednička stavěla na starém slovanství, Pětka se více držela Foglara, proč by Trojka nemohla mít Tekumseha, Osceolu, Pontiaka či Hiawathu. Pamětník k tomu říká: „...vždyť přece šlo jen o rozdílné metodiky a každý oddíl si budoval svůj vlastní svéráz. Společně jsme přece táhli za jeden provaz.“

V roce 1966 se k Tábornického klubu Psohlavci připojuje 7. dívčí oddíl, vedený Janou Pokornou-Vlasákovou. Jeho jádro už rok před tím krystalizovalo na Bobrově táboře u Nižbora, na Berounce. Později, ovlivněna Neskenonem, přijala děvčata na Hiawathův návrh název, který užívají dodnes – Dívky táborového ohně.

Osmý oddíl Klokanů přišel ještě toho roku mezi Psohlavce pod vedením učitele Miloše Vally.

Toto uskupení oddílů se nově začalo nazývat Tábornický klub Psohlavci Praha, v rámci MV ČSM. Josef Zikán - Bobr toto společenství dokázal politicky a právně zaštítit. Bobr také vymyslel Třináctero zákonů, morální kodex Psohlavce, jenž měl základ ve skautském desateru. Ve velmi krátké době měli novodobí Psohlavci přes 200 členů.

V roce 1967 se Ivan Makásek také seznamuje s legendárním Oldřichem Rottenbornem, který před zákazem Junáka vedl 34. skautské středisko Ostříž. Oldřich Rottenborn, zkušený mukl, si nejdřív Ivana prověřil, zda nejde o provokatéra, ale také Ivan bral věc vážně. Jeho informátorem byl spolužák z gymnázia Milan Kamlach, který se s Oldou dobře znal. Posléze přivedl Rottenborn do Psohlavců celou řadu lidí, kteří s nimi začali spolupracovat, byl mezi nimi i Miroslav Kopt - Orel a František Bobek - Stopař.

Na přelomu let 1967–1968 započala mezi Psohlavci koncepční krize, která později vedla k jejich rozpadu. O tom, jaké byly příčiny, napsal pamětník: „Na konci roku 1967 mají Psohlavci již okolo třiceti oddílů s průměrným počtem 15–30 členů. Spolupracovali jsme nejen se spisovateli F. A. Elstnerem a Jaroslavem Foglarem, ale i s Karlem Průchou, Karlem Skálou - Čilem, Vláďou Kolářem - Akelou a dalšími významnými dříve vězněnými skauty, v té době již většinou rehabilitovanými. Překotný nárůst oddílů se původnímu sboru Psohlavců však nepozdával. Bobr byl jiného názoru. V sílící členské základně viděl svou prestiž, my zase sázeli především na kvalitu a chtěli jsme nadále – podle starých dobrých zásad – zájemce před přijetím prověřovat, možná důkladněji než kdy jindy. Zdálo se však, že politický establishment má jiné starosti a naše opatrnost už není na místě.“ (kniha Kluci z Dakoty)

Nastalou bouřlivou dobu dokládá i to, že si na jaře roku 1968 Psohlavce pozvala ústřední rada Pionýra a přemlouvala je ke spolupráci, a hlavně je měla nabádat k tomu, aby neobnovovali Junáka. Pamětník na to vzpomíná následovně: „Nově vzniklá ústřední rada Pionýra si na jedno ze svých prvních zasedání zve střediskovou radu Psohlavců (Bobra, Orla, Pedra, Hiawathu) a bývalé činovníky Junáka – J. Foglara, K. Průchu a další. Nabídli jim spolupráci i vstup do nového Pionýra, kde se měl Junák stát autonomní, samostatnou organizací. Spoléhali na to, že podaří-li se jim přesvědčit Psohlavce, přesvědčí oni zase náčelnictvo Junáka o tom, že obnova Junáka není nutná. Samozřejmě jsme odmítli a pohrdli místy v aparátě ČSM, vybavením Domů pionýrů, volnější organizační formou a dalšími lákadly. Pravda je, že si uvědomovali dlouholetý úpadek Pionýra. Navrhovali dokonce, že nová dětská organizace bude mít jiný název, který bude přijatelnější než Pionýr! J. Haškovec považoval snahy o obnovení Junáka za ,vyvolávání duchů‘ a nepřesvědčivě o tom polemizoval s Jaroslavem Foglarem, který byl kdysi jeho oddílovým skautským vedoucím.“ (kniha Kluci z Dakoty, str. 339)

Začátkem roku 1968 si Psohlavci na střediskové radě řekli: „Jdeme do toho!“ Pak bylo třeba se ještě zeptat Rudolfa Plajnera, zda je ten správný čas. Pro jeho souhlas si na Sázavu do Luk pod Medníkem dojeli Hiawatha s Orkem. Ivan Makásek na návštěvu u posledního náčelníka Junáka vzpomíná takto: „Táta Plajner, jak mu důvěrně staří skauti říkali, si nechal nejen znovu vyložit vznik a genezi Psohlavců, ale chtěl ode mne, abych mu řekl trochu víc o předácích Psohlavců, aby usoudil, zda jsme schopni unést svou nadcházející náročnou roli. Věděl samozřejmě o síle naší členské základny, nepochyboval o našich organizačních schopnostech, ale vůdce osobně ani znát nemohl. Uneseme tíži a odpovědnost nadcházejících dní? Potřeboval asi víc času, ale ten nepočkal, situace zrála každým okamžikem. Následovala chvíle napětí a ticha. Jakoby nepřítomně hleděl ven z okna, ale pak rázně vstal od stolu a řekl až pateticky: ,Teď, nebo nikdy! Máte pravdu. Doba už je zralá, vyřiď, prosím, Bobrovi a vaší radě, že začínáme!‘“ (kniha Kluci z Dakoty, str. 343)

Třináctého března 1968 svolali Psohlavci do sálu posluchárny Neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2 v Kateřinské ulici č. 30 své shromáždění, kde přejmenovali svůj tábornický klub na junácký. U přednosty kliniky prof. Jana Pfeiffera sál zajistil Bobr. Zprávu o tom pak doručil Jiří Zachariáš do Svobodného slova. Během týdne bylo z družin Psohlavců obnoveno, jako jedno z prvních, i 34. středisko Ostříž Oldřicha Rottenborna.

Psohlavci zřídili skautskou informační službu, kde se střídali. „Tam jsme říkali ano, ano, stalo se to a to, dělejte tohle takhle a takhle.” Staří funkcionáři Junáka se vraceli a jaksi samozřejmě nastupovali do bývalých funkcí, které zanedlouho potvrdil i junácký sněm. Ale obnovená organizace nevznikla na zelené louce. Názor Psohlavců však najednou nikoho nezajímal a jejich představy o původní skautské organizaci z první republiky se začaly hroutit. Zůstali proto stát stranou. Cítili se vývojem zakřiknuti, zklamáni. Měli představu výběrové organizace, ale překotný rozmach Junáka nevěštil nic dobrého.

Josef Zikán - Bobr se snažil o budování svého silného zázemí, a tak se stalo, že zanedlouho měli Psohlavci 12 oddílů. Hiawatha popisuje, že se to nedalo zvládat. Názorově již nebyli za jedno s novými lidmi, které Bobr přivedl. Zikán se stal redaktorem časopisu Skaut-Junák a neměl proto už ani čas na vedení, a tak dochází k volbě nového vůdce střediska. Stal se jím právě Ivan Makásek - Hiawatha. Později se však opět ozvaly hlasy proti jeho inklinaci k indiánům a woodcraftu, a tak se středisko Psohlavců rozešlo do tří středisek. Vznikla Spirála pod vedením Zachariáše, Makáskova Tecumtha a Psohlavci Žofie Sochorové. Středisko Tecumtha (pět oddílů) bylo činné v letech 1968–1970.

Deset dní po okupaci (21. 8. 1968) se Ivan oženil a začal mít tak trochu jiné starosti, než je skautské politikaření. Kromě toho, že ještě studoval, musel nějak živit rodinu. Proto měl i různá příležitostná zaměstnání, až nastoupil na úřednické místo v organizační radě Junáka, kde pracoval na registracích skautských středisek z celé republiky. Byl tedy částečně informován o tehdejší politice Junáka. Vzpomíná, že během půl roku měla junácká organizace 75 tisíc lidí.

Svůj distanc od dalšího politického směřování skautingu v nadcházejících letech po okupaci ČSSR vyjádřil spolu se skautskými bratry – Miroslavem Koptem a Jiřím Zachariášem – v manifestu SYRINX. Hiawatha o tom napsal: „Troufám si říci, že manifest vyjadřoval mínění převážné většiny skautských činovníků. Syrinx vešel ve známost 10. dne Oslepujícího sněhu (únor) 1970 a doslova vyděsil politické pracovníky v Junáku. Stranická skupina jej pochopitelně odsoudila a někteří jedinci z obavy, že se jedná o provokaci, podali žalobu na neznámého odesílatele a předem odsouzeného pachatele. Na posledním zasedání ještě svobodně zvoleného předsednictva ÚRJ (Ústřední rady Junáka), probíhajícího již zcela v režii stranické skupiny, se nejen hovořilo o Syrinxu, ale bylo přijato i písemné stanovisko, které bylo dopisem odesláno všem členům ústředních orgánů organizace. K autorství jsme se s Mirkem Koptem a Jiřím Zachariášem mohli přihlásit až po třetí obnově Junáka v roce 1989.“ (kniha Kluci z Neskenonu, str. 63)

Pamětník popisuje, že po zákazu skautingu (1970) se hned projevily ve skautingu tři proudy. První hlásal, že jim jde především o děti – tito se stali součástí Pionýra. Druhý proud přestal vyvíjet jakoukoliv činnost. A pak tu byl třetí, který sestoupil do ilegality. Je zřejmé, že už s ní měli Psohlavci nějakou zkušenost. Neskenon po roce 1972 rozvíjí kolem známých oddílů „kouřovou clonu“ v podobě indiánské hry lacrosse (čti lakros). Nejdříve se ujal mezi bývalými Psohlavci, již se tímto zase více sblížili. Jezdili jej hrát do brdských lesů, kde na Šavanských loukách pořádali turnaje. A tam nadále udržovali potřebné kontakty. Lacrosse se nečekaně rozšířil po celém Československu. Jednak jej začaly hrát oddíly podobné Neskenonu (ekumenické společenství Midewiwinu), a nikdo už nepátral, do jaké míry jsou skautské. Indiánská hra si postupně vynutila své místo na slunci a stala se novým sportem, který má dnes u nás několik samostatných sportovních svazů (field, box a ženský lakros, interkros.) Ten původní, indiánský, hrají stále skauti, trampové, pionýři, TOMy a další oddíly mládeže.

V červnu 1970 Neskenon hledá záchranu, po vypovězení z klubovny v Nitranské, pod obvodním domem dětí a mládeže v Praze 4, kde tvoří vodácko-tábornický oddíl, v bývalých lázních na Mlýnku u Vltavy. Uskuteční se i vodácký tábor. V roce 1975 začaly být však poměry v ODPM nesnesitelné a gradovaly zradou br. Kruťase. Tehdejší vedení, Roman Splítek (Šakoh) a Jiří Macek (Čiksika), se proto rozhodlo pro okamžitý odchod. Oddíl pak registrují v Pragovce jako TOM.

Už v roce 1963 vstoupil Ivan Makásek (jako student UK) do Sboru ochrany přírody, nejstarší ekologické organizace v Čechách. Vznikla v roce 1957 a roku 1970 se přeměnila na Svaz pro ochranu přírody a krajiny - TIS. Ivan tu vedl 68. základní skupinu Taraxacum, kam po okupaci soustředil bývalé skauty, trampy, studenty a nadšené ochránce přírody. Vydával pro ně od března roku 1976 samizdat, zpravodaj stejného jména, ze kterého se časem vyvinul řádný celostátní časopis Nika. Vycházel od roku 1979 až do roku 2004. Nika dokázala přežít násilné zrušení TISu, pomohla na nohy Českému svazu ochránců přírody (ČSOP) a ne nadarmo o ní po revoluci ministr Josef Vavroušek řekl, že se stala vlajkovou lodí české ekologie. Zanikla jen pro nedostatek financí a po orientaci české veřejnosti jiným směrem. Překonala i různé politické peripetie a velmi nepříjemný zájem státní bezpečnosti – StB, ještě před revolucí v roce 1989.

Dlouhých jeden a půl roku pronásledoval šéfredaktora Ivana Makáska její vysoký důstojník Miloslav Málek. Podle vyjádření pozdějšího ministra Ivana Dejmala v nové vládě to byl estébák vystudovaný v Moskvě. Ten se ho všemožnými výhrůžkami i lákadly snažil přemluvit k založení Strany zelených a nabízel spolupráci a podporu StB. Makásek vzpomíná, že toto období ustál tak, že po poradě s právníky o tom otevřeně všude hovořil, ač ho měl Málek nabádat k mlčenlivosti. Ale Ivan doufal, že se to StB dozví a ztratí o něj zájem. Psychicky ho podržela jeho manželka Jája, se kterou měli v té době už tři děti. Ivan se domnívá, že si o těchto návštěvách musela vést StB své záznamy a tak si vysvětluje, že jeho jméno posléze bylo uvedeno v seznamech StB, snad byl veden jako spolupracovník. On ovšem nikam na schůzky nechodil, nespolupracoval a nic nepodepsal. Těch útoků – podle pamětníka – bylo ale víc. Zachránila ho revoluce. Po ní chtěl Miloslav Málek podepsat od Makáska prohlášení, že se k němu choval slušně, a Ivan ho ze svého pracoviště na Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody opakovaně vyhazoval. Od této nesnáze mu pomohl nakonec ministr Ivan Dejmal, který měl v Občanském fóru na starosti vnitřní bezpečnost.

StB měla zájem o RNDr. Ivana Makáska jako ekologického redaktora, ochránce přírody a člena ekologické sekce biologické společnosti při ČSAV. V jednom ze svých analytických podkladů hodnotila II. správa SNB pohyb na ekologickém poli takto: „Mezi nejaktivnější, a především odborně nejzdatnější patří B. Moldan, J. Stoklasa, V. Mezřický, J. Vavroušek, E. Kružíková a I. Makásek. (…) Ekologická sekce a Klub nezávislé inteligence hodlají přebudovat a zcela ovládnout časopis československých ochranářů přírody MV ČSOP v Praze, Niku, který chtějí změnit v nejvýznamnější týdeník v ČSSR v této oblasti.“ (Miroslav Vaněk: Nedalo se tady dýchat, vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, str. 130 )

Komunistickou policii ovšem zajímal Hiawatha i jako skautský vedoucí a skautský redaktor. Od roku 1967 vydával samizdatové příručky: Kult ohně, Stezkou Neskenonu, Služba a také oddílový časopis Wampum Neskenonu, který po revoluci začal v roce 1992 vycházet pro junáckou veřejnost dalších 14 let. Poslední číslo vydal Ivan v roce 2006. I tento časopis doplatil na nedostatek financí. Redakce Niky a Wampum sídlily na ministerstvu životního prostředí, kde měl doktor Makásek pronajatou pracovnu. Oba časopisy řídil a sháněl granty na provoz. Nika se profesionalizovala až v roce 1990, do té doby byla dělána dobrovolníky!

V roce 1989 dává Taraxacum k dispozici klubovnu ve Spálené ulici, kde je zřízena skautská informační služba, aby pomohla 3. obnově Junáka.

Když se vše zdárně „rozjede“, vystupuje v roce 1993 Neskenon pro šikanu ze strany staronových funkcionářů z organizace. Situace byla značně podobná roku 1968, kde posléze zasáhl negativně stát, ale po roce 1989 neměl kdo zasahovat. Obnovený Junák se začal svobodně řídit sám a také různé excesy nebyly výjimkou. Rozhodnutí Neskenonu odejít bylo možná trochu unáhlené až emotivní, ale v Junáku se indiánským hochům zkrátka přestalo líbit. A protože během své historie „dělali“ tzv. junácký ekumenismus a ve své tolerantnosti vyznávali nejen skauting, ale i woodcraft, přestoupili toho roku do bratranecké organizace Ligy lesní moudrosti - LLM.

Oddílu se ovšem přestalo dařit. Kvůli tradičním demokratickým volbám se příliš omladilo ještě nezkušené vedení, které nemělo, podle pamětníka, dostatečnou trpělivost vychovat si další oddílovou generaci. Náčelníci se snažili udržet vysoký standard činnosti, kterému nováčkové nestačili, nebo jich byl nedostatek. Oddíl v roce 2004 končí činnost i přes veškerou snahu posledního, dvanáctého náčelníka Neskenonu, kterým byl Hiawathův syn Petr, s indiánským jménem Akatewíta - Skála. Skálou jistě byl, vždyť do NESKENONu chodil plných 13 let, od svých devíti let. Hiawatha se ještě pokoušel oddíl zachraňovat, ale nově zvolenému 13. náčelníkovi Foxovi – Janu Kowalczukovi, evangelickému kazateli, který přišel s rodinu do Prahy až ze Slezska, se to už nepodařilo. Ač byl krom své profese i skautem, woodcrafterem, ochráncem přírody i pedagogem. Bývalí členové dokonce založili v roce 2005 k obnově Neskenonu OSN - Občanské sdružení Neskenon, které sehnalo oddílu novou klubovnu na Jižním Městě a uspořádalo nábor nováčků v hostivařském parku. Čtyřicetiletou historii oddílu demonstrovala improvizovaná výstava fotografií na přenosných panelech umístěných do týpí, bývalí členové předváděli různé tradiční oddílové hry včetně lakrosu, ale marnost nad marnost. Zájem rodičů vzbudili, to ano, však také všechno to divadlo upoutalo velkou pozornost, ale pořadatelé – bohužel – ohrnuli nos nad pětiletými kluky. „A to byla chyba,” jak dodává Hiawatha.

V letech 2004–2005 pracuje Ivan Makásek - Hiawatha jako ekologický poradce premiéra české vlády, i když byl předtím téměř rok bez zaměstnání a na státní podpoře.

V lednu roku 2006 odchází do důchodu, ale nepřestává být aktivní. V květnu odlétá s přítelem Unkasem z Dakoty do Kanady. Měsíc se pohybují v provinciích Yukon a Britská Kolumbie. Najezdili přes 8500 kilometrů a to, co viděli, začíná Ivan po návratu domů zpracovávat do knih.

Jeho celoživotní láska – indiáni – dostávají v jeho životě další rozměr. O historii i současnost severoamerických a kanadských domorodců se vždy zajímal.

O historii Dakoty a Neskenonu pojednává jeho trilogie Kluci z Dakoty, Kluci z Neskenonu a Kluci z Neskenonu a Lidé z Midé.

Nahrál v roce 2010 Eugen Liška. Nahrávku zpracoval, pro potřeby projektu Skautské století, Jakub Foldyna.

Bibliografie Ivana Makáska - Hiawathy

Makásek Ivan: Kult ohně. 1. vyd. Neskenon, samizdat 1967. 2. vyd. JUN, Praha 1968

Makásek Ivan: Stezkou Neskenonu, Praha 1968, samizdat Neskenonu.

Makásek Ivan: Služba,1. vyd. Praha 1969, samizdat Neskenonu.

Makásek Ivan: Služba, příručka pro roverskou činnost. 2. vyd. Praha, Scoutarch, 1991.

Makásek Ivan: V zemi zeleného rákosí. 1. vyd. Praha, NIKA, 1996; román pro chlapce od 9 do 99 let, 221 str.

Makásek Ivan: Lakros, sport českých skautů a trampů. 1. vydání. Dobřichovice : UPO, 2000. 90 str.

Makásek Ivan: Poselství Svatojánských proudů. 1. vyd. Praha, Ostrov, 2001. 77 str.

Makásek Ivan: Kluci z Dakoty,příběhy z období ilegálního skautingu 1957–1968. 1. vydání, Praha, Ostrov, 2003. 357 str.

Makásek Ivan: Kluci z Neskenonu, cesta ekumenického skautingu. 1. vydání, Praha, NIKA, 2004. 490 str.

Makásek Ivan: Kluci z Neskenonu a lidé z Midé, cesta ekumenického skautingu 1983–2005. 1. vydání, Zábřeh na Moravě, o. s. Veteran Green s pomocí nadace Pangea, 2009. 420 str.

Makásek Ivan: Stále vztyčují totemy, malý průvodce po indiánských skupinách Yukonu a Britské Kolumbie. 1. vydání. Praha, Ivan Makásek, 2008. 314 str.

Makásek Ivan: Totemy a indiáni severozápadního pobřeží Pacifiku. 1. vydání, Praha, Ivan Makásek, 2010. 319 str.

V tisku, vyjde před Vánoci 2011:

Makásek Ivan: Indiáni Britské Kolumbie strpěli Olympiádu, 320 stran.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť a dějiny totalitních režimů