Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Magdoň (* 1969)

• narodil se 29. srpna 1969 v Čeladné v dělnické rodině

• vyrůstal v Janovicích u Frýdlantu nad Ostravicí

• vystudoval gymnázium ve Frýdlantu

• od roku 1987 studoval češtinu a dějepis na pedagogické fakultě v Ostravě

• během sametové revoluce se aktivně zúčastnil činnosti studentského stávkového výboru

• vysokou školu absolvoval v roce 1992, později působil jako odborný asistent na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, dodnes zde přednáší externě

• od roku 1999 učí dějepis – český jazyk a literaturu na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku

• spolupracuje s Českým rozhlasem na literárních pořadech, ve Frýdku-Místku pořádá kulturní besedy pro veřejnost

• v roce 2018 žije v Janovicích

Libor Magdoň se narodil 29. srpna 1969 v Čeladné, ale většinu života strávil v Janovicích u Frýdku-Místku. „Narodil jsem se v dělnické rodině. Otec byl soustružníkem ve Frýdlantě nad Ostravicí a matka pracovala jako uklízečka. Z matčiny strany jsme v rodině byli sedláci. Dědovi po kolektivizaci pole, která měl pod Ondřejníkem, vzali. Otcova rodina byla dělnická, zároveň zde ale byl poměrně silný vztah ke kultuře. Dědeček z otcovy strany byl poměrně známý regionální lidový výtvarník, malíř Ludvík Magdoň.“

Střízlivý odstup

Třebaže pamětník pochází z dělnického prostředí, příliš velkou podporu si mezi jeho příbuznými politika vládnoucí komunistické strany nezískala. „Byli jsme dělnická, ale nekomunistická rodina. Nemůžu říct, že by se ale vedl nějaký odpor proti režimu. Vím, že se občas vzpomínalo na osmašedesátý. Nazval bych ten postoj jakýmsi stavem smířlivého odstupu. Všichni věřili, že je to navždy. Otci párkrát nabízeli členství ve straně. On je ale vždycky odmítl s tím, že se na vstup necítí dostatečně zralý.“

Celý život Libora Magdoně ovlivňoval a ovlivňuje především pozitivní vztah k literatuře a kultuře obecně. Ten se u něho začal formovat už v dětství. „Otec byl soustružník, ale zároveň to byl člověk, který četl třeba Hemingwaye. Doma jsem tak dostával hodně kvalitní světové literatury. Později jsem objevil třeba Zbabělce od Škvoreckého, kteří byli v té době zakázaní. Takže ten svůj vztah k literatuře jsem si vypěstoval už z domova.“

Neutronová hysterie

Pamětník i jako malý školák vnímal vzájemné odstrašování jaderných velmocí v době vrcholící studené války. „Vypukla hysterie kolem neutronové bomby. Američani vyvinuli neutronovou bombu, která měla zabíjet hlavně zářením. Toho najednou bylo všude plno. My jsme odebírali časopis Dikobraz a tam bylo plno naprosto příšerných karikatur na tohle téma. Pamatuji si na jednu, která byla půlená. Na jedné straně byla žena s dítětem v rozkvetlé zahradě. Na druhé polovině byla polovina jejího těla jako kostra s malou kostřičkou. Vzpomínám si, že coby desetileté dítě jsem měl sen, kdy jsem zažil poslední chvilky před výbuchem neutronové bomby, než všichni umřeme.“

Díky vztahu k historii měl pamětník poměrně jasnou představu o svém budoucím povolání. Tu nenarušily ani tehdejší úspěchy projektu Interkosmos při dobývání vesmíru. „Pamatuji si velice dobře na den, kdy letěl do vesmíru Vladimír Remek. Ten den jsme totiž s kamarádem utekli o přestávce ze školy a za trest nám soudružka učitelka dala opsat patnáctkrát malou násobilku. Takže si dodnes pamatuji, jak jsem s brekem a vztekem opisoval tu násobilku a do toho se pořád o něčem mluvilo. Potom se nás každý ptal, jestli chceme být kosmonauty. Ale mě to ani nenapadlo, protože já chtěl být archeolog.“

Frýdlantské dospívání

Na základě dobrých studijních výsledků směřovaly další kroky Libora Magdoně na gymnázium v blízkém Frýdlantu nad Ostravicí. „To bylo takové maloměstské gymnázium, byla už polovina osmdesátých let, takže tu politiku jsme tam brali jako nutné zlo. Vím ale, že třeba jeden kamarád odmítal chodit do školy při povinných pracovních sobotách, které se tehdy u nás na Ostravsku vyhlašovaly. On byl adventista a víra mu to neumožňovala, takže mu rodiče vždycky psali omluvenku a on za to pravidelně dostával dvojku z chování. A asi i kvůli tomu se, třebaže se jinak učil výborně, nedostal na vysněnou medicínu, protože prostě nedostal doporučení.“ Na gymnaziální studia vzpomíná Libor Magdoň s posměchem. „Byla tam třeba soutěž o Sovětském svazu, kterou jsme tenkrát se spolužáky vyhráli. Tam jsem poznal, že bez nějaké citové angažovanosti můžu docela lehce vyhrát. Bylo to příjemné, protože jsme dostali volno k přípravě. To jsme prokecali. Tam jsem se naučil používat ty jejich fráze a obraty a nemusel jsem se ani moc namáhat.“

Právě na gymnáziu si začal Libor Magdoň stále víc všímat absurdity, ale i kritiky tehdejšího režimu. „V okruhu přátel mých rodičů byl člověk, který na komunisty hrozně nadával. Většinou sprostě. Byl mezi nimi ale i takový ten přesvědčený komunista, který tomu věřil. Takže všechny ty společné oslavy narozenin pravidelně končily tím, že se ten komunista urazil a odešel.“ Vliv perestrojky se částečně projevil i na zapadlém frýdlantském gymnáziu, byť se jednalo spíše o symbolické projevy. „Úplně na konci studia nám naše ředitelka přečetla vystoupení Miloše Kopeckého na Sjezdu dramatických umělců, kde Kopecký říkal, že socialismus by mohl mít více půvabů. To ale byly jen takové drobné záblesky.“

Za zvuku nové vlny

Důležitou roli hrála v pamětníkově životě hudba. „Otec hrál na kytaru a dřív hrál na vesnických tancovačkách. Na vesnici, kde jsem žil, se často dělaly ohně a k tomu zkrátka patřila i kytara a táborové písničky. Mojí hvězdou byl proto Wabi Daněk. Na střední škole pak přišla i další muzika. To byl Pražský výběr, Stromboli, Laura a její tygři. Jejich desku jsem si koupil ještě před revolucí.“

V technokratické společnosti byli mladí lidé často zrazováni od studia humanitních věd. Libor Magdoň nebyl výjimkou. „Na gymnáziu nám neustále cpali Vysokou školu báňskou a řadu technických oborů. Já jsem o tom ale ani neuvažoval. Matematice jsem nechtěl věnovat víc, než jsem musel.“ Ani rodiče vstup pamětníka na vysokou školu příliš nepodporovali. „U nás v rodině nikdo neměl ani maturitu. Doma vždycky existoval jakýsi kult fyzické práce. Takže když jsem přijel o zkouškovém na vysoké domů, tak se matka bála, že když mě uvidí lidé venku, tak si budou myslet, že se flákám.“

Léta vysokoškolská

V září 1987 nastoupil pamětník na pedagogickou fakultu v Ostravě, obor dějepis – český jazyk a literatura. Se vstupem na akademickou půdu se pro Libora Magdoně otevřel nový svět. „Potkal jsem tam lidi, kteří procházeli z úplně jiného prostředí než já. K mým spolužákům patřil třeba Ivan Motýl, který se později stal novinářem, Ivo Kaleta z Poruby. Kamarádil s námi i Josef Mana ze Vsetína. Ten byl z takové zemité valašské rodiny. Hodně času jsme trávili i v hospodách, kde jsme debatovali hlavně o kultuře. Kaleta nás jednou vzal do Divadelního klubu, kde tamní kulisáci měli blízko k disidentům.“

Přechod na vysokou školu a nový okruh přátel znamenaly pro pamětníka i jistou změnu životního stylu. „Já jsem se těm hospodám ze začátku dost vzpíral. Ten rytmus jejich pití jsem zpočátku vůbec nemohl zvládat. Navíc jsem měl zafixováno, že každá propitá koruna je zrada na mých rodičích. Chodili jsme často i do takových těch dělnických hospod. Byla to dnes už zrušená hospoda u Sýkorova mostu, pak v hospodě Na Plivanci, dnes U Dvořáčků. Chodili jsme i na dnešní Stodolní ulici. V té době to ale byla zpustlá čtvrť. Tam jsme chodili do vinárny U Sudu, kde byla krásná servírka. Kromě toho jsme chodili i do hotelu Odra, kde se i ve dvě v noci dala koupit na recepci lahvová piva.“

Vysokoškolský život ale samozřejmě neznamenal jen popíjení, ale především řádné studium. To bylo i na konci osmdesátých let stále poznamenáno ideologickým balastem. Na Libora Magdoně  tak čekala třeba zkouška z marxismu-leninismu, „naštěstí jsem se naučil na češtině ten jejich jazyk“, ale především obávaná vojenská katedra. „My jsme byli četa hanby, češtináři a matikáři. Hrozně nás strašili, že kdo neudělá vojenskou katedru, tak půjde na vojnu na dva roky. To byl obrovský strašák. Naštěstí přišla revoluce a vojenskou katedru nám potom zrušili.“

Libor Magdoň připomíná, že za probíhající perestrojkou v Sovětském svazu českoslovenští komunisté značně zaostávali. „To se projevovalo třeba i tím, že v roce 1988 vyšel ve slovenském časopise Literární týždeník  příspěvek Čingize Ajtmatova ze sjezdu sovětských spisovatelů. Ajtmatov tam kritizoval úroveň zdravotnictví a sociálního zabezpečení v Sovětském svazu. Můj spolužák Ivan Motýl dal ten příspěvek na školní nástěnku. My jsme kvůli tomu šli na pohovor k šéfovi katedry. Ten se nám snažil promluvit do duše takovým jakoby kamarádským způsobem, bál se totiž hlavně o osud fakulty.“

Rozruch na fakultě vzbudil na podzim 1989 i článek v Technickém magazínu od tehdy neznámého prognostika Miloše Zemana. „Na politickou ekonomii nás měla taková kovaná soudružka. Kamarád Kaleta přinesl ten Zemanův článek o tom, že je Československo rozvojová země, a ji to strašlivým způsobem rozčílilo. Ukazovala na nás čtyři a říkala nám, že tu zkoušku neuděláme. Naštěstí ale přišla revoluce a ze zkoušky sešlo.“

Nelehký úděl ostravských revolucionářů

V pátek 17. listopadu 1989 odjel Libor Magdoň na víkend domů do Janovic. „Nic nenasvědčovalo tomu, že to praskne. Pamatuji si ale, že ve večerních zprávách hlásili, že je nad Československem k vidění polární záře. Vyšel jsem před dům a možná jsem si to i vsugeroval, ale mám dojem, že jsem ji viděl. Kromě toho v těch zprávách taky hlásili, že proběhla v Praze demonstrace. V té době ale už těch demonstrací probíhalo celkem dost, takže jsem tomu nepřikládal zas takový význam a v neděli jsem normálně odjel zpátky do Ostravy do školy.“

V následujícím týdnu ovšem nabraly události poměrně rychlý spád. „V pondělí dopoledne už to mezi studenty trochu šumělo. V Mladé frontě se psalo o stávce studentů, tak jsme se domluvili, že vyhlásíme jednodenní stávku. Poslali mě, protože jsem neměl žádné průšvihy, abych půjčil na katedře dějepisu psací stroj. Spolužák Ivan Motýl tam na něj naťukal část textu z Mladé fronty a k tomu dal výzvu ke stávce. Rozvěsili jsme to po fakultě – a do půl hodiny bylo všechno pryč.“

Večer 20. listopadu 1989 se na ostravském náměstí Lidových milicí (dnešním Masarykově náměstí) konala první veřejná demonstrace. „Zpívala se i studentská hymna, byli tam nějací řečníci, policajti tam jen tak postávali. Nic víc se ale nedělo. Potom se ale situace zradikalizovala. Přijel za námi na koleje student z Olomouce a chtěl, abychom se všichni sešli před kolejemi, tak jsme obíhali koleje a připravili jsme transparenty. Druhý den jsme vylezli před kolej na Bráfově ulici. Přímo proti nám sídlil Sbor národní bezpečnosti, takže jakmile jsme vylezli před kolej, tak z protějšího domu jen cvakaly blesky, jak nás fotili.“

Nic zlého jsme přece neprovedli

Pamětník upozorňuje i na skutečnost, že samotné stávky se nakonec zúčastnila jen menší část studentů. „Řada lidí to využila k tomu, že si prostě udělala prázdniny. Zbylo nás tak dvě stě. Často jim třeba rodiče řekli, aby se vrátili raději domů apod. Já sám jsem měl strach možná zpočátku, pak zavládla ale taková atmosféra jisté vzájemné podpory. Nic zlého jsme neprovedli, žádný zákon jsme neporušili, zákon porušili ti, kteří zbili studenty na Národní třídě.“

V úterý pak proběhla debata mezi studenty a učiteli. „Nebyla tam ale žádná stopa po vyhrožování, učitelé měli strach, zase se snažili o přátelský tón a odvolávali se na zájmy fakulty.“ Zároveň se ustavil na fakultě stávkový výbor, do jehož činnosti se později zapojil i Libor Magdoň. Důležitou činností studentů byla i snaha o vytvoření alternativy k tehdejší Československé televizi. Ta byla zpočátku stále pod vlivem oficiální moci. „Rozhodli jsme se rozdávat letáky. Měli jsme zvláštní strategie, třeba i takovou, že ty letáky rozdávala ta nejhezčí holka, co mezi námi byla. Ty reakce lidí byly různé. Někdo si to bral se strachem, někdo to odmítnul.“

V Ostravě došlo i k jednomu unikátu – kromě demonstrací Občanského fóra zde proběhlo i shromáždění na podporu socialismu. „Ono to vlastně bylo strašně smutné. Ti lidé se najednou cítili hrozně opuštění a zrazení. A proto demonstrovali proti nám,“ vzpomíná Libor Magdoň.

Zlomovým okamžikem byla stejně jako na mnoha dalších místech v Československu generální stávka 27. listopadu. Kromě studentů byli důležitou hybnou silou revolučních událostí i divadelníci a umělci a občanští aktivisté. „K významným postavám už tehdy patřili například Tomáš Jirman, Jitka Smutná nebo Jiří Fiedor.“ Definitivním završením revoluce bylo zvolení Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989. „Tím byla ukončena činnost stávkového výboru a přešli jsme do stávkové pohotovosti.“

Radost ze svobody

Na tehdejší pedagogické fakultě proběhla po listopadové revoluci řada změn. „Byla zrušena katedra marxismu-leninismu, vojenská katedra, vznikl akademický senát. Ta revoluce přinesla do mého života spoustu změn, a je tak mnohem pestřejší a zajímavější. Díky nabídce v obchodech jsem až po revoluci poznal pravý význam slov, jako je šunka nebo sýr. A mohl jsem cestovat – nedlouho po převratu třeba do Holandska.“

Na současné Ostravské univerzitě působí Libor Magdoň dodnes jako externí vyučující. Specializuje se především na slovenskou literaturu. „Zpočátku to bylo z donucení, protože na mě ta slovenská literatura tak nějak zbyla. Ale postupně se z toho stala čistá láska.“

Samotné rozdělení Československa pamětník vnímá spíše jako nešťastné. „Dodneška si myslím, že to byl projev nezralosti z obou stran. Vyšším projevem civilizovanosti by bylo, kdybychom se snesli. Osobně si myslím, že tím rozpadem na obou stranách posílili lidé s nižší politickou perspektivou. Dostali se do popředí lidé hrající na nacionalistickou strunu. Myslím, že nám to spíše uškodilo.“

Mezi pamětníkovy oblíbené slovenské autory patří například Jozef Cíger Hronský, Ján Johanides nebo Rudolf Sloboda. „Na Slovensku dlouho chyběla domácí žánrová literatura. Výjimkou by mohl být třeba Jožo Nižnánsky. Neměli někoho jako Foglar, neměli někoho jako Ludvík Souček, tzn. nebyli tam autoři, kolem kterých by se vytvářel mýtus. To, že se dnes objevili na Slovensku ryze žánroví autoři, znamená, že se slovenská literatura emancipuje.“

Libor Magdoň působil nejdříve jako asistent na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, teprve kolem třicítky se stal vyučujícím na gymnáziu ve Frýdku-Místku. „Přišla na mě taková jistá krize. Zjistil jsem, že bych chtěl možná raději učit než být literárním vědcem. Tehdy se objevilo na gymnáziu volné místo a já jsem to vzal. A nelituju.“ Za více než osmnáct let má možnost srovnání. „Studenti čtou, je ovšem otázka, co čtou. Řekl bych, že asi prořídla taková ta střední vrstva těch, co si občas něco přečtou. Knižní fanatici i knižní ignoranti zůstali. Můj pocit ze studentů se samozřejmě mění. Jsou dny, kdy mě jímá beznaděj. Jindy zase mám naději. Zájem o literaturu podle mě zůstává, byť třeba v jiné formě.“

Libor Magdoň žije v Janovicích. Jeho celoživotním zájmem je literatura. „Hodně čerpám energii jednak z chvilkového osamění v krajině a pak z literatury a kultury. Rád cestuju, i když teď to trochu zanedbávám. Kromě toho moderuji různá kulturní a společenská setkání s osobnostmi z nejrůznějších oborů a to mě velmi nabíjí.“