Marie Macková

„My jsme velmi dobře rozlišovali, co je takový echt pionýrský tábor a co jsou schovaní skauti. To se na těch táborech dalo krásně poznat. My jsme jim nejprve odebírali vodu, jestli mají nezávadnou, pak jsme kontrolovali vzorky v kuchyni a takové věci a kuchyně a jestli mají jednou týdně možnost se vykoupat v teplé vodě. A byl krásný tábor, už si nevzpomínám kde, a já říkám: ‚No a možnost v teplé vodě mají chlapci se umýt?‘ A ten vedoucí měl na sobě indiánskou košili, ty šaty indiánské, tady měl berušku, takhle ve vlasech měl berušku. Kouknul na mě a povídá: 'No tady, tady máme vanu.' A měli plechovou vanu pohozenou v lese. 'To my ohřejeme vodu tady na ohni.' No já bych to chtěla vidět, ale dobře, přesvědčil mě. A já říkám: 'No a neděláte tam nějakou zástěnu nebo něco?' A on na mě koukl a říká: 'Ale paninko, my jsme chlapecký tábor!' A bylo to vyřízené. A potom byl jeden tábor, který nikdy nebyl zkontrolován. A protože jsem byla mladá, tak jsem si říkala: 'Tak ten je zajímavý,' tak jsem si ho vybrala. Nás nikdo nekontroloval, který tábor kontrolujeme, jinak to bylo velmi luxusní. My jsme měli řidiče! My když jsme jezdili po těch táborech, dneska referentské vozidlo a jeďte a nikdo se s vámi nebaví, my jsme měli řidiče! Tak jsem jela s řidičem zkontrolovat tábor někde u Sázavy. A kolegyně mi říká: 'No ale tam nedojedeš, tam není cesta, oni tam ty věci vyhazují z vlaku, aby tam ten tábor mohli postavit.' Já říkám: 'O to zajímavější!' Tak jsem řekla řidiči, ať zastaví tady, že tam dojdu. A šla jsem několik kilometrů lesem do toho tábora, udělal se mi puchýř na noze. A došla jsem do tábora a říkám: 'Já jsem z hygienické stanice.' A tam přiběhl takový kluk a zařval: ‚Sokole, je tu hygienik!‘ A oni: 'Jak se tu vzal?!' A já povídám: ‚A lékárničku máte?‘ ‚No máme.‘ ‚A zalepili byste mi puchýř?‘ Tak mi zalepili ten puchýř a říkali: 'A bramboračku si dáte?' Já povídám: 'Dám!' No všechno bylo v pořádku, že jo.“

„Ale ráno si pamatuju, tatínek měl dovolenou a ráno v pět hodin někdo zvonil. Tatínek se vyklonil z okna ložnice – tatínek byl v té době ředitelem Pragoděvu, takže měl poměrně velkou zodpovědnost – a někdo na něj volá: 'Musíš do fabriky, jsme okupovaní!' A chvilku trvalo, než se uvěřilo tomu, že jsme okupovaní, protože chvilku to vypadalo, jestli si z nás někdo nedělá blázny. Tatínek v té továrně pak byl nepřetržitě asi tři dny a maminka se o nás starala. Vzpomínám si, že jsme seděly v kuchyni na gauči, kolena pod bradou, klepaly jsme se, poslouchaly rádio, brečely. Bydleli jsme v centru, takže po dnešním Václavském náměstí jezdily tanky. Teď se čekalo, kdy tam který spadne, protože je to poddolované celé, byla to nepříjemná chvíle.“