Vítězslav Mácha

* 1948  

  • „V tom zápase, v tom transu, to necítíte. Řeknu příklad – v roce 1977 na mistrovství světa jsem zápasil se západním Němcem Helbingem. On byl bronzový z olympiády z Mnichova. Vedl jsem asi 7:0. Spadli jsme do autu. Když jsem vstával a opíral se rukou, skočil mi na ni nohama a tu ruku mi prolomil. To je samozřejmě bolest jako kráva. Byl tam poblíž maďarský doktor, ten mi to hodil zpátky. Samozřejmě to chvíli bolelo, byl tam podle pravidel nějaký čas, po který je možné zápas přerušit. Pak jsem tu ruku sebral, chytil jsme si ji za prsa a rozhodl jsem se zápasit dál. Dokonce jsem při zápase ještě jednou rukou házel Helbinga přes hlavu a utkání jsem vyhrál 12:5. S tou rukou jsem odzápasil ještě 5:5 s ním. Do rána ta ruka ale samozřejmě celá otekla a dál už zápasit nešlo. Takže v tom transu, když je člověk ještě rozehřátý, nějak to jde, i když to bolí.“

  • „Byl jsem potom člen strany, ale to jsme museli být skoro všichni. Šlo nebýt ve straně, ale byly by to těžké problémy. Jsem v podstatě apolitický člověk, ale tu průkazku jsem měl, jako většina sportovců. Když jsem chtěl jezdit do zahraničí, jinak to nešlo.“ - „Kdy za vámi přišli, abyste vstoupil do KSČ?“ - „To už tak přesně nevím, ale možná někdy kolem vítězství na olympiádě v roce 1972. Ale nevím přesně, mě to nikdy moc nezajímalo. Nejhorší bylo, že jsem musel chodit na ty schůze nebo školení nebo co to bylo. To si tam člověk musel vždycky odsedět, asi jednou za měsíc. Byla to otrava.“

  • „Nemyslete si, že to je sranda, nastoupit do zápasu. Ono to tam i trochu bolí a přece jen je to chlap na chlapa. Takže to někdy trochu cítíte. Je to něco úplně jiného, než nastupovat ve fotbale nebo v házené, kde jste částečně schovaný v družstvu. Tady jdete do rohu a jste tam proti tomu chlapovi sám. To kolikrát není sranda. Když jsem začínal v nároďáku, vždycky jsem se někde zašil a zpíval si bojové písničky. To ale moc nepomáhalo. Bylo to spíš jen na odvahu. Později, když jsem zjistil, o co jde, taky jsem se zašil, chodil jsem sem a tam a v hlavě si pouštěl film. Představil jsem si soupeře, ty nejlepší už jsem většinou znal, věděl jsem, co dělají, a tak jsem si představoval, co udělá on, co udělám já a tak dále. Kdyby mě někdo pozoroval, jak dělám pohyby naprázdno, pomyslí si, že jsem blázen. Ale byla to nejlepší příprava těsně před zápasem, jaká mohla být.“

  • „Talent je asi o pohybu. Že člověk dokáže reagovat. Řeknu to ještě jinak: když jsem porovnával pak i jako trenér spoustu kluků, dokázali se třeba rychleji naučit nějaké nové pohyby. Ale neuměli je použít v praxi a rychle to z nich zase vypadlo. Mně to třeba trvalo déle, byl jsem trochu pomalejší, ale když už jsem se to naučil, uměl jsem to pak perfektně použít v jakékoli situaci, většinou jsem to už uměl navždycky. Byla to moje výhoda. Další moje výhoda byla, že když jsem jezdil na mistrovství Evropy a světa, kde byly největší hvězdy, díval jsem se na jejich zápasy, a když udělali nějakou specialitu, na tréninku jsem to pak začal provádět a používat. Můj trenér Odehnal se na to díval a hned šel do knížek a našel tam ty pohyby, proč ta ruka tak a ta noha tak a zafixoval to do mě. A to byl asi ten talent. A potom nedat se.“

  • „Pamatuji si takovou jednu příhodu, to už jsem byl v učení a měli jsme v pondělí ráno nástup. Mistr se na mě podíval a říká: 'Mácha, proč jsi v obličeji tak rozbitý?' Já mu říkám, že jsem byl na mistrovství republiky. Ptal se, jak jsem dopadl. Řekl jsem, že jsem to vyhrál. Šel se podívat do novin, kde to bylo napsáno a pak řekl: 'Mácha, obléct a domů!' Tak to byla taková příhoda.“ - „A kam jste chodil do učení?“ - „Do Vítkovic, učil jsem se slévačem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 24.05.2018

    (audio)
    délka: 02:01:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poměřování sil máme my chlapi v genech. Chtěl jsem být nejlepší

Vítězslav Mácha, 1976
Vítězslav Mácha, 1976
zdroj: archiv Pamětníka

Vítězslav Mácha se narodil 6. dubna 1948 v Krmelíně u Ostravy do rodiny Jana a Anny Máchových, kteří pracovali jako dělníci ve Vítkovických železárnách. Má o 16 let mladšího bratra Mojmíra. Od dětství byl sportovně nadaný. Věnoval se řecko-římskému zápasu pod vedením Kamila Odehnala, který ho trénoval až do skončení Vítězslavovy sportovní kariéry v jeho 32 letech. Vítězslav získal v 16 letech titul mistra republiky v řecko-římském zápase i ve volném stylu za dorost. Dále zvítězil na olympiádě v Mnichově, o čtyři roky později v Montrealu vybojoval stříbro. Dvakrát vybojoval titul mistra světa, v roce 1974 v Katovicích a v roce 1977 v Göteborgu. Po skončení aktivní závodní kariéry trénoval reprezentační družstvo. V roce 2007 byl uveden do sportovní Síně slávy Moravskoslezského kraje. Žije se svou rodinou v Krmelíně, kde se s mladším bratrem Mojmírem věnuje chovu závodních poštovních holubů.