Ing. Josef Mach

„Vedle našeho pozemku ve Valteřicích byl řezník a to byl první obchod, do kterého přišli. A teď se nemohli dohovořit, protože o nějaké češtině neměli páru a z našich lidí o francouzštině zase neměl nikdo páru, tak přišli pro mě, protože o mně trochu věděli, a já jsem se mohl blýsknout. Sice jsem toho ještě tak moc nevěděl, ale mohl jsem vypravovat, co jsem měl připravené do školy, třeba o Moulin Rouge a takové legrace, co si tehdy člověk pamatoval. Udělalo mi to dobře u našich vesnických sousedů a od té doby chodili každý týden nebo co 14 dní k nám. To už jsme měli rádio a jen si pamatuji, že jsme poslouchali česky a věděli jsme, kdy vysílají francouzsky. Jako to bylo ‚Tady je Londýn‘, a tak na to chodili a u nás se to poslouchalo a za to by možná byl provaz, já nevím, možná, ale riskli jsme to.“

„Naše vesnice se dostala do poslední dodatečné etapy záboru při okupaci Němci a bylo to, na to si pamatuji jako dneska, 24. listopadu, protože celkový zábor se konal několik měsíců předtím, ale tohle byl dodatek, kde zabrali všechny vesnice kvůli tomu, aby tahle silnice, u které byl a stále ještě je také náš statek, dnešní státní silnice číslo 14, která v tomto úseku je Trutnov–Vrchlabí–Jablonec–Jabloneček–Liberec a zase někam dál, ani si nevzpomínám kam. Tehdy to území přidělili k Sudetům a my jsme na základě, to musím také zdůraznit, výzvy tehdejší vlády v Londýně, prostě prezident Beneš vyzýval české zemědělce, aby neopouštěli půdu, no a toho se naši samozřejmě drželi, a trochu nepříznivé bylo, že náš statek byl první u silnice z Vrchlabí na Hrabačov a dále a byl velice nápadný, to by stálo za fotografii. A to byly takové etapy v chování těch Němců, protože zase se dostávají říšští Němci do území Sudet a možná zase obráceně, ale tihle měli zájem, možná, že jim to nabízeli, nevím, ti se zajímali o to, jestli by to mohli koupit. Spíš se mluvilo o nějakém záboru než koupi, takže jsme žili v určitý takový (nejistotě)... Pořád se hlídalo, kde se kdo objeví a co bude chtít.“