Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Luňáková (* 1924  †︎ 2012)

• rozená Rintová

• narozena roku 1924 v Plzni

• za druhé světové války pracovala ve Škodovce

• od dubna do září 1944 nuceně nasazena na práci do Braunschweigu v Německu

• září 1944 až květen 1945 - práce v továrně Avia v Praze a v tajných sklepních dílnách na zbraně v Praze-Vinohradech

• po válce zaměstnána na Ústředním národním výboru statutárního města Plzně, roku 1948 krátce propuštěna akčním výborem pro národní nespolehlivost, ale na odvolání přijata zpět

• v letech 1968–1987 sekretářka na katedře technické výchovy pedagogické fakulty v Plzni, potom odchod do důchodu

• zemřela v srpnu 2012

Blanka Luňáková, rozená Rintová, se narodila roku 1924 v Plzni. Pocházela z dobře situované rodiny, otec vlastnil obchod s obuví v centru města, byla jediné dítě. Chodila do Sokola. Po dokončení základní školy vystudovala reálné dívčí gymnázium, které bylo ve Veleslavínově ulici v Plzni. Dívky ale nemohly za války dokončit maturitu kvůli pracovní povinnosti. Ročník 1924 byl nasazen na práci do těžkého průmyslu. Blanka Rintová začala v dubnu 1943 pracovat na veterinárním úřadě městského úřadu v Plzni (Stadtamt in Pilsen), dělala zde kancelářské práce. Odtud byla přeřazena do Škodových závodů v Plzni Doudlevcích, kde pracovala na dílně. Vedoucí dílny ale potřeboval nutně korespondentku do kanceláře a vybral si Blanku, protože z gymnázia ovládala němčinu.

„Ale najednou byl přepad. Vstala jsem a někdo zvoní. Máma říkala: ‚Kdo to k nám jde ráno před pátou?‘ Šla otevřít a tam četník: ‚Máte doma dceru?‘ Ona odpověděla: ‚Ano, mám.‘ – ‚Tak ať se obleče, nepůjde do práce, půjde se mnou.‘ Máma se ptala: ‚A proč?‘ Vstal i táta a říká: ‚Co to je? Vždyť ona nic neprovedla.‘ – ‚Ona neprovedla nic, ale páni na pracáku.‘ Jak jsem se později dozvěděla, někdo udal, že jsem v kanceláři a že to je nekolegiální k druhým. Abych si také něco zkusila, zapsali mne do jednoho z posledních transportů (do Německa). Musela jsem s četníkem. On řekl: ‚Bude čekat u mne na četnické stanici až do odjezdu vlaku, který jede ve tři čtvrtě na jedenáct, tak jí tam přinesete kufr, domů už nepůjde.‘ Takhle to bylo, to dělali Češi Čechům.“

Šok z náhlého odjezdu, navíc za asistence četníka, ale ve vlaku postupně opadl a Blanka se seznámila s kolegy. Rodiče jí zabalili velmi těžký kufr, který nemohla unést, požádala tedy o pomoc chlapce, který se v Německu stal jejím věrným kamarádem. Do Říše byla poslána v dubnu 1944.

Transport končil v Braunschweigu, kde nuceně nasazení pracovali v leteckém průmyslu. Továrna a lágr byly uprostřed lesa, byly maskované před bombardováním. Je zajímavé, že vedoucí továrny nejprve nevěděl, kde nově příchozí zaměstnat, měl již pracovníků dost, opakovaně sděloval pracovnímu úřadu v Plzni, aby posílali lidi do Prahy do Avie, se kterou tvořila továrna v Braunschweigu společný podnik. Německý ředitel řekl mladým lidem: „Nejste tady z naší vůle, ale z vůle plzeňského pracovního úřadu.“ Nejprve pro ně ani neměl volný lágr, až k večeru pro ně Němci připravili ubytování. V lágru nebylo pohodlí, běžní byli švábi, a především myši, které lezly dívkám do slamníků. Paní Luňáková to komentuje: „Člověk si zvykne na všechno.“

Druhý den byly dívky přiřazeny na práci. Blanka byla s Martou Talmanovou (roz. Čermákovou)¹, se kterou se znala již z dřívější doby ze Sokola, přidělena na kontrolku – kontrolu ozubených kol pro letecké motory. Práce na kontrolce nebyla špatná, nevýhodou ale bylo, že se pracovalo na dvanáctihodinové směny, kdežto lidé na dílnách měli jen osmihodinové směny, takže jim zbývalo více volného času. Mládež z Čech pracovala v Braunschweigu přes léto, volný čas tedy většinou trávila koupáním v nedalekém jezeře, hráli volejbal. Blanka s kamarádem Oldou také jezdili na výlety do okolí na kole, které našli a opravili.

Práce nebyla těžká, problémem bylo jen udržet bdělost a soustředění při noční směně. Také na spolupracovníky si pamětnice nemohla stěžovat, pracovala s kamarádkou Martou, dvěma Němkami, které byly velmi hodné a nosily dívkám jídlo na přilepšení, a dvěma francouzskými zajatci, se kterými si povídala a procvičovala si tak francouzštinu, kterou se na gymnáziu učila. Na oddělení byl ještě jeden německý válečný invalida a mistr. „Mistr nás měl rád, a když zjistil, že umím německy, vzal nás vždy o noční směně, když vše ztichlo, do sklepa, kde měl rádio. Říkal: ‚Tak, děvčata, teď se usaďte a ticho, budou zprávy. Mně stačí, když přeložíte jenom to, že sem táhnou Američané, a ne Rusové. My bychom nechtěli v žádném případě přijít pod Rusy.‘“ Poslouchal západní rozhlas.

Mistr dával dívkám také stravenky do jídelny pro Němce, kde se vařil Eintopf, ale z kvalitních surovin a v čistém prostředí. Na lágru vařily Rusky a kvalita jídla byla horší, čistota pro ně nebyla nejdůležitější. Češky ale měly štěstí, že dostávaly hojně balíčky z domova. Paní Luňáková si chválí německou poštu, nikdy se nic neztratilo, do země, kde byl hlad, chodily balíčky s jídlem a vždy se včas a v pořádku dostaly k příjemci. Blanka jednou dostala balíčkem dokonce knedlíky se zelím a kachnu. Rodiče dívkám ale posílali zvláště vánočky, až jich byly přejedené. „Vedle našeho lágru byli švédští zajatci, měli vyholené hlavy a do práce je vodil voják, potom je zamkl do ohrady a nesměli nikam. A my jsme jim podstrkovaly vánočky pod plotem. Kluci švédští byli celí šťastní, byli vděční za vánočky.“

Protože byla továrna skrytá v lesích, dlouho ji Spojenci nemohli najít a nebyly na ni nálety. Na ochranu před bombardováním byl v továrně patrový betonový bunkr, který byl určen hlavně Němcům, ale příslušníci Protektorátu Čechy a Morava do něj také mohli získat vstupenky. Češi to ale z hrdosti odmítali a raději si nedaleko lágru vykopali provizorní kryty v písčitém březovém háji. Říkali mu Sahara. Vycházeli z přesvědčení, že bomba se v písku ztlumí a udělá menší škodu. Tradovalo se také, že bomba nespadne dvakrát na jedno místo, a proto jsou lidé v kráterech po bombách v bezpečí. To se však ukázalo jako omyl. „V dolíku po mině, kam se říkalo, že už nikdy nic nepadne, seděli český kluk s holkou. Na ně skutečně bomba nepadla, ale tlak vzduchu chlapci roztrhl plíce. Byl na místě mrtvý, ale dívce vedle něj se nic nestalo.“

Blanka s Martou chodily vždy při poplachu na Saharu k českým chlapcům. Protože ale k náletu dlouho nedošlo a poplachy byly plané, rozhodly se jednou zůstat na cimře a prospat se po noční směně. Zrovna ten den ale ruské bombardéry maskovanou továrnu objevily. „Najednou šup, prásk, bum. ‚Páni, bombardéry jsou nad námi! Co budeme dělat? Tady nemůžeme zůstat, musíme utíkat do bunkru.‘ Tak jsme skočily dolů z postele, vzaly jsme si deky na hlavu. To nám říkali: ‚Kdybyste někam běželi, deku na hlavu.‘ Ale já myslím, že by deka stejně moc nepomohla, snad proti menším střepinám, že by nezasáhly člověku hlavu. Tak jsme letěly. A ono to dělalo ‚Pšíííí, pšííí‘, jak padaly střepiny z flaků, když ostřelovali Němci útočící Rusy. Miny padaly na náš lágr i továrnu.“ Dívky měly štěstí, že bez většího zranění doběhly do německého bunkru.

Další velký nálet lágr zcela zničil. Pamětnice popisuje, že i když byl nálet v 10 hodin dopoledne a byl slunečný den, po náletu byla úplná tma, tolik bomb bylo svrženo, všude hrozně dýmu. Nuceně nasazení neměli kde spát, dostali slamníky a na noc chodili spát do lesů v okolí. Po pár dnech je Němci poslali do Čech, protože je neměli kde ubytovat. Byli ale rozděleni do dvou skupin, které se vracely postupně. Blanka byla v první skupině a tajně propašovala do Čech i kamaráda Oldu, který již nechtěl sám zůstat v Německu. „Celou cestu do Čech jsme ho ukrývali pod sedadlem ve vlaku. A dojel.“

V září 1944 byla paní Luňáková nasazena na práci v továrně Avie v Praze. I Praha ale byla bombardována. Blanka bydlela na Letné a její kamarád Olda na Vinohradech, do Avie to měli daleko, proto přijali práci v černých provozech, v tajných dílnách, které byly zřízeny ve sklepech na Vinohradech a kde se také vyráběly zbraně. Blanka Rintová zde zajišťovala distribuci nástrojů. S neuvěřitelným štěstím přežili nálet na Vinohrady. Kamarád měl na Vinohradech tetu, u které bydlel. Jednoho dne teta dostala švestky a vařila švestkové knedlíky. Pozvala na oběd synovce i Blanku. Ta ale odmítla, protože jí bylo trapné jít na návštěvu v pracovních montérkách, nechtělo se jí. Nakonec tedy oba šli na oběd do restaurace v suterénu, která byla nedaleko dílny a kde většinou jedli. Restaurace sloužila zároveň jako kryt a zde přečkali obrovský nálet na Vinohrady. Když potom Olda zašel domů, zjistil, že dům byl úplně zničen, při náletu byla zabita teta s manželem a malým dítětem, z celé rodiny přežila jen dcerka, která byla v té době ve škole a které se později ujali příbuzní. „Kamarád mi říkal: ‚Tys mi zachránila život, že jsi nechtěla knedlíky, a já se na tebe skoro zlobil.‘“

Po náletu utekli z Prahy, přihlásili se na polní práce na venkov, byli u Oldových rodičů, kde vypomáhali při senách. Zde strávili konec války. V květnu 1945 se Blanka vracela domů a zjistila, že její rodný dům je také poškozený nálety a opuštěný. Stál totiž nedaleko plzeňského nádraží, které bylo rovněž cílem spojeneckých útoků. Teprve od sousedky se dozvěděla, že rodiče se museli přestěhovat k otci do obchodu. Tak se konečně shledala s otcem a matkou.

Po válce si Blanka Rintová dodělala doplňkovou maturitu, kterou za války kvůli pracovní povinnosti nemohla dokončit. Potom vystudovala na pedagogickém ústavu učitelství pro základní školy, nikdy ovšem neučila.

Nastoupila opět do práce na národní výbor v Plzni, pracovala na vyživovacím úřadě. Odtud byla akčním výborem v březnu 1948 vyhozena, protože nebyla shledána národně a politicky spolehlivou. Jako důvod propuštění bylo uvedeno, že v květnu 1946 s další kolegyní při výdeji potravinových lístků vyvěsily na výdejně československou vlajku, ale již ne vlajku sovětskou. Toto bylo interpretováno jako tzv. praporková akce a projev nepřátelství vůči komunistům a Sovětskému svazu. Byla vyhozena i ze Sokola. Hlavním důvodem „vyakčnění“ pravděpodobně bylo, že pamětnice nikdy nebyla komunistkou, vstup do strany odmítla, a národní výbory byly důležitou organizací, kde chtěli mít komunisté své lidi. Navíc její otec byl považován za příslušníka buržoazie a kapitalistu, protože měl vlastní obchod s obuví a zaměstnával jednoho ševce. Obchod mu byl v roce 1948 znárodněn a dostal tak malý důchod, že musel až do 81 let pracovat, aby rodina finančně vyšla.

Proti rozhodnutí akčního výboru se Blanka Rintová odvolala, poukazovala především na fakt, že v roce 1946 na národním výboru začínala a vyvěšení státních vlajek bylo schváleno jejím vedoucím, který byl v roce 1948 již zesnulý. Dokázala, že vyvěšení praporku nemělo politickou motivaci, ale bylo jen praktickým označením výdejny, aby ji především starší obyvatelé snáze našli. Odvolání bylo nakonec úspěšné a pamětnice byla přijata zpět na Ústřední národní výbor statutárního města Plzně, ale byla přeřazena na oddělení osvěty a kultury. „Mezi naše povinnosti také patřilo chodit na politické přednášky školního inspektora – komunisty. Tak jsme s kolegyní šly na přednášku. Nejprve jsme začaly šoupat nohama, pak jsme začaly kašlat. A když se lidi v publiku přidávali, tak jsme nenápadně zmizely, aby to na nás nebylo, a úplně se to rozeštvalo.“ Ani na tomto oddělení nepůsobila dlouho. Proti její kanceláři byla okna nevěstince, kde spaly prostitutky. A ty poslaly na personální oddělení udání, že je špatná pracovnice, že si celou pracovní dobu jen čte. Paní Luňáková si ale nečetla pro radost, dělala rešerše denního tisku pro školní inspektory. Stejně ale byla přeřazena na technický referát, kde s výjimkou mateřské dovolené zůstala až do roku 1968. Roku 1948 se pamětnice vdala a pak zůstala několik let doma se synem. Z technického referátu magistrátu následovala v roce 1968 svého vedoucího na katedru technické výchovy pedagogické fakulty v Plzni, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1987.

1. Rozhovor s Martou Talmanovou je také uložen ve sbírce Paměti národa.