„Oni je odvezli do toho Německa v dobytčákách, v těch vagónech pro dobytek, nemělo to ani střechu, ale rovnou ze školy. On už si nemohl vzít tady ani kabát nebo něco – a tak musel odejít a pracovali v podzemní továrně ‚chemische Werke‘ – chemický továrně. Když potom z toho Německa po válce, ne ještě po válce, ale když to vybombardovali Spojenci, tak už ti kluci odtamtud mohli utéct. A přežil drážďanské bombardování, kdy rozbili Drážďany v Německu před hranicema našima. Pak se dostal domů. Nakonec vlakem, kde byl bez lístku, neměl už vůbec žádný peníze.“
„Ve škole jsme měli tělocvikáře, starýho tělocvikáře. A ten tělocvikář měl zvyk. Když šel z hřiště unavenej, tak otvíral kabinety. Je to škola nová, kabinety otvíral řadou a všude zařval: ‚V Berlíně jsou Němci. V Budapešti jsou Maďaři.‘ Já jsem se tak lekla vždycky: ‚V Berlíně jsou Němci,‘ než jsem si to uvědomila a říkala jsem si: ‚Bože, kdo by tam byl jinej?‘ A muž, když přijeli ti Rusové, tak mě budil ráno, a tady v tý ložnici se mnou takhle klepal a říkal: ‚Jsou tady Rusové.‘ Já byla otužilá od toho tělocvikáře, vůbec jsem si z toho nic nedělala, protože jsem to měla za sebou. Ale když mně to došlo. A teď jsme dělali fasádu zrovna a mělo se pak uklízet, už bylo i lešení sundaný, a já jsem vůbec nemohla. Seděla jsem u rádia a poslouchala jsem to všechno. No a pak jsme si zvykli nějak za Husáka a pořád jsem učila. Ale snažila jsem se učit tak, aby to kluky nepoškodilo – a oni byli hodní.“
„Páni učitelé dva nám museli ukazovat obrázky. Na jednom bylo pánský kolo, úplně stejný, jako měl můj tatínek, a říkal mu plečka, to si pamatuju. Potom nám ukazovali aktovku, normální hnědou, koženou aktovku – ani ne velkou – a museli jsme všichni říkat, jestli jsme ji doma viděli. A ti učitelé byli zády. My jsme seděli v lavicích, učitelé byli zády k tomu rozkročenýmu esesákovi na stupínku a opatrně dělali pusou: ‚Ne, ne,‘ abychom to neřekli, protože by bejvali šli a vystříleli celou rodinu. To bylo hrozný napětí.“
Ljuba Loudilová, za svobodna Pospíšilová, se narodila 23. června roku 1934 v Praze. Jak sama říká, pražská je pouze rodačka, je totiž hrdou obyvatelkou Týnce nad Labem, kam se přestěhovala se svými rodiči a dvěma staršími sourozenci v pouhých čtyřech měsících věku. Ljuba se narodila do učitelské rodiny. Její tatínek František Pospíšil se po roli učitele na týnecké měšťanské škole chopil i role jejího ředitele. Ljubina maminka Marie na téže škole vyučovala matematiku. Po základní škole Ljuba nastoupila na osmileté gymnázium v Kolíně, kde zdárně odmaturovala. Ačkoliv chtěla studovat archeologii, bylo jí kvůli kádrovému posudku umožněno nastoupit pouze na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Za tuto svou životní etapu je však velmi vděčná. Nejen že si na vysoké škole našla spoustu celoživotních přátel, ale i lásku, Lumíra Loudila, vědeckého pracovníka a někdejšího ředitele Zemědělského muzea, za kterého se provdala a se kterým následně adoptovala dcerku. Od roku 1959 do roku 2019 učila na Středním odborném učilišti zemědělském ve Chvaleticích. V roce 2022 žila v Týnci nad Labem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
