Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lorenc (* 1937)

• narozen 9. ledna 1937 v Žebráku do dělnické rodiny

• pamětník místních událostí v Žebráku spojených s obdobím protektorátu

• na konci 40. a začátkem 50. let žila rodina v Litvínově, kde otec pracoval na obnově Stalinových závodů

• vystudoval Střední školu užitých umění v Praze

• pracoval v propagačním oddělení podniku Továrny obráběcích strojů (TOS) a později v ČKD

• od roku 1954 působil v divadelním souboru K. J. Erbena v Žebráku jako herec, režisér, scénograf a vedoucí souboru

• od roku 1961 byl členem Komunistické strany Československa (KSČ), na požadavek strany vystudoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML)

• po roce 1989 pokračoval ve své práci vedoucího kulturního klubu a v divadle

• několik let působil v zastupitelstvu města Žebrák

František Lorenc se narodil do dělnické rodiny, v níž kdo si co nevydřel, to neměl. Od dětství rád kreslil a neměl rád technické předměty. Protože papír byl nedostatkové zboží, maminka nožem rozřezala papírové sáčky od mouky a udělala z nich archy. František Lorenc na ně pak kreslil svá první díla. Cesta k tomu, co ho bavilo nejvíce, nebyla přímočará, ale nakonec se mu jeho sen splnil. Výtvarný talent uplatnil v práci a v ochotnickém divadle a úspěchy sklízel i jako herec a režisér. Ačkoli byl po celý život členem Komunistické strany Československa (KSČ), říká, že v ní nikdy nebyl z prospěchu, nepřevlékal kabáty, říkal, co si myslí, a vždy jednal podle svého nejlepšího svědomí.

Táta, co slíbil, to dodržel

František Lorenc se narodil 9. ledna 1937 v Žebráku do rodiny Václava a Marie Lorencových. Tatínek byl místním rodákem a vyučil se slévačem, maminka pracovala v Žebráku v prodejně s obuví, po svatbě zůstala v domácnosti. František Lorenc vyrůstal s o pět let starším bratrem Václavem.

Pamětníkův otec se narodil v roce 1905, vyrůstal po boku šesti sourozenců a jeho rodina měla finanční problémy. Dědeček byl celou první světovou válku na frontě a podařilo se mu vrátit jen s malým škrábnutím na ruce. Babička prala pro panstvo. „Táta říkal, že když byli malí, co si šlohli na poli, to měli, od prvního dubna chodívali bosi, aby šetřili boty. Velká část příbuzenstva se psala „Laurenz“, jen my jsme se psali Lorencovi,“ líčí František Lorenc.

Jeho otec hrál za svobodna fotbal a na heligonku. „Kamarádky mou matku varovaly, aby si mého tátu nebrala, že hraje po hospodách, ale on jí slíbil, že s fotbalem, hraním i hospodou skončí a taky to dodržel. Už nikdy nehrál a do hospody nechodil a máma už nikdy nemusela do práce. Táta řekl, že si ji vzal proto, aby si ji uživil. Uměla výborně hospodařit, protože z tátova platu utáhla čtyřčlennou rodinu,“ vypráví pamětník.

Učili jsme se po hospodách

František Lorenc nastoupil do první třídy v roce 1943 a vzpomíná, že za války v Žebráku školu obsadila německá vojenská posádka, která v ní pobývala až do května 1945. Děti se učily třeba v restauracích, jeho třída chodila na výuku do hospody U Koruny. „Dopoledne se tam učilo, večer to byla hospoda, pak to vyvětrali a ráno tam zase přišly děti.“ František Lorenc ještě zažil dobu, kdy bylo běžné, že učitelé trestali děti rákoskou. Učil se prý dobře, takže výpraskům většinou unikal, ale vzpomíná na kluky, kteří měli problém s počty nebo s básničkou, za což následoval výprask. „My jsme to tak brali. Doma jsme dostávali taky,“ směje se František Lorenc.

Porušili zákaz zpívat a hrát a málem šli do koncentráku

Vzpomíná, že německá vojenská posádka měla rozmístěná děla po náměstí. Jedno dne se v Žebráku objevila skupina příslušníků Schutzstaffel (SS), což byla ozbrojená organizace Národně socialistické německé dělnická strany (NSDAP). V Žebráku zůstali po nějakou dobu, snad až do konce války. Jako dítě s nimi František Lorenc neměl žádnou zkušenost; dětí si nevšímali, ale od starších místních kolegů z ochotnického divadla se dověděl, jak jim esesmani dělali za války zle. Tehdy jim bylo kolem dvaceti let a scházeli se v hospodě U slovanské lípy, respektive ve dvoře, kde byla ještě jedna místnost. Chodili se tam bavit i v době, kdy Němci prohráli bitvu u Stalingradu a v Protektorátu Čechy a Morava byly zakázány návštěvy kulturních zařízení a zábavy s hudbou.

„Místní mládež tam i přes zákaz hrála a zpívala. Esesáci to slyšeli, přišli tam a bylo zle. Vypadalo to, že všechny pošlou na Kladno na gestapo a odtud vedla cesta rovnou do Terezína. Majitel hospody pan Linhart prý padl před těmi esesmany na kolena a prohlásil, že má Hitlera rád,“ vypráví František Lorenc. Příslušníci SS nakonec místní mládež nenahlásili, ovšem využili situace a chodili k hostinskému na jídlo zdarma a nechali se obskakovat. Pro hostinského to však mělo po válce velmi nepříjemnou dohru, neboť ho podezírali z kolaborace s Němci. „Hlupáci si neuvědomovali, že ty mladé vlastně zachránil,“ říká František Lorenc.

Lidé se báli cokoli říct

Před koncem války Němci v Žebráku dělali zákopy a ploty, které jim překážely, jednoduše bourali. František Lorenc s otcem tehdy stáli za plotem na dvoře. „Táta se neudržel a sprostě si zanadával na Němce, že nám taky zbourají plot. A najednou jeden z té party Němců položil lopatu a přišel k nám. Řekl česky: ‚To je vaše zahrada?‘ Táta řekl, že ano. A on odpověděl slušně, že to se nedá nic dělat, že se nemůže zlobit, protože takový dostali rozkaz. A zase šel. Byli to zřejmě Němci ze Sudet. Kdyby to byl nějakej hajzlík, tak by tátovi ty nadávky takhle snadno neprošly.“

Litvínov

Otec Františka Lorence pracoval celou válku v Žebráku ve firmě Volman, která vyráběla obráběcí stroje, později byl zaměstnán v nové velké slévárně v Hořovicích, kde se stavěly lodní motory.

„Můj táta byl levicově zaměřený, stejně jako většina chlapů z fabrik a od té doby, kdy se v roce 1948 sloučila sociální demokracie s KSČ [Komunistická strana Československa], byl v KSČ,“ vzpomíná pamětník.

Kolem roku 1947 dostal jeho otec možnost odjet na brigádu do Litvínova na obnovu Stalinových závodů. Brigáda se nakonec protáhla na několik let. Byla tam s ním celá rodina. František Lorenc vzpomíná, jak moderní měli na tehdejší poměry byt. „Měli jsme obývák, kuchyň, ložnici, dětský pokoj a koupelnu a všechno tam bylo na plyn. Byty stavěli za Němců ruští zajatci.“ Jejich dům v Žebráku zatím opatroval otcův bratr.

Výtvarné nadání uplatnil v práci i v divadle

František Lorenc od dětství rád kreslil a neměl rád technické předměty. „Maminka mi nožem vždycky rozkrájela papírové sáčky od mouky a udělala z nich archy, dala mi pastelky a já byl šťastnej, že mám na co kreslit,“ vypráví. V měšťance učil akademický malíř, který přesvědčoval rodiče, aby Františka poslali do Prahy na výtvarnou školu. Bylo to však příliš daleko, a tak František Lorenc nastoupil na gymnázium. Byl tam ale nešťastný. Po prvním ročníku odešel do ČKD v Hořovicích na zkušenou do propagačního oddělení. Poté nastoupil do Prahy na Střední školu užitých umění, která sídlila na Národní třídě. „Vzali mě rovnou do druhého ročníku a tam jsem byl ve svém živlu, protože jsem se nemusel učit technické předměty. Místo deskriptivy jsme měli perspektivu, místo chemie složení barev,“ vypráví František Lorenc.

Nejvíce ze všeho mě zajímalo divadlo

František pak pracoval v propagačním oddělení v podniku Továrny obráběcích strojů (TOS) a ČKD. Své umělecké vlohy uplatnil ale také v ochotnickém divadle, kde působil jako herec, scénograf, režisér i vedoucí souboru. Poprvé si zahrál v divadle v Litvínově, a to hned na profesionální scéně. „Jezdilo tam hrát Krušnohorské divadlo z Teplic a my s klukama tam chodili okukovat herečky. Jednou tam za námi přišel jeden muž z ansámblu a ptal se, jestli se nechceme zahrát divadlo. Vybral si zrovna mě, že mám přivést mámu nebo tátu, aby schválila, že můžu večer hrát v divadle. Jim totiž vypadl kluk, který tam měl maličkou roli. Ta spočívala v tom, že jsem jen přišel na jeviště a předal nějaký balíček. To bylo moje první vystoupení,“ vzpomíná František Lorenc.

Divadlo už ho nepustilo a v hraní pokračoval i po návratu do Žebráku. Vzpomíná na pana učitele Buřta, který sice učil matematiku, ale více ho zajímalo divadlo, které hrál s dětmi. Bylo to v padesátých letech a repertoár tomu odpovídal. František Lorenc vzpomíná na svou tehdejší roli syna kulaka, který rozšlapal pionýrům zahradu, ale postupně se napravil a stal se také pionýrem.

Divadlo v Žebráku bylo založeno v roce 1812 a patří tedy k nejstarším ochotnickým souborům v Čechách. František Lorenc hrál s místním souborem K. J. Erbena poprvé v roce 1954. Od roku 1962 v něm působí nepřetržitě na všech možných pozicích. V době natáčení rozhovoru v roce 2023 byl předsedou divadelního spolku. V roce 1968 s ostatními členy spoluzakládal tradici žebráckých divadelních přehlídek s názvem Erbenův Žebrák, kterých se zúčastňují ochotnické soubory z celých Čech. Jako režisér připravil na čtyřicet inscenací. Byl také několikrát oceněn na divadelních přehlídkách, například za nejlepší scénu ve hře Srpnová neděle či nejlepší mužský herecký výkon ve hře Naši furianti, získal i první ceny za nejlepší režii.

Politika nebyla středem mého zájmu, ale převlékač kabátů jsem nebyl

František Lorenc byl od roku 1961 členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Do strany jsem vstoupil automaticky, protože i můj táta byl ve straně. Byl jsem tak prostě vychován. O politiku jsem se příliš nezajímal. Mě zajímalo divadlo,“ říká František Lorenc.

Tvrdí, že to neměl jednoduché ani jako straník a byl nucen dělat i věci, které by si sám nevybral. Například za ním soudruzi přišli s tím, aby studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML). „Všichni hospodářští pracovníci, kam jsem byl zařazen i já, chodili na VUML. Každé pondělí, od dvou do šesti, po tři roky, v Hořovicích. Byl jsem z divadla zvyklý se všechno naučit, tak jsem ten VUML udělal s červeným diplomem. Znal jsem všechno. Byla tam filosofie – marxismus leninismus, dějiny strany, sjezdy, ekonomie, všechno jsem to znal,“ vypráví pamětník.

Jako příklad, jak strana manipulovala lidmi, uvádí, jak ho jakási okresní tajemnice z Berouna nutila vstoupit do stranické školy. „Bylo to něco jiného než VUML. Tahle škola byla v Čelákovicích jednou týdně. Já jsem jí řekl, že nechci, protože na to nemám čas. Dělal jsem si autoškolu, a ještě jsem měl divadlo. Ona, že prý zařídí, abych do autoškoly nemusel docházet, a že tam půjdu jen ke zkouškám a divadlo budu taky stíhat, protože škola je přes den a večer budu zpátky v Žebráku. Byla z Okresního výboru KSČ, tak jsem jí věřil,“ vypráví František Lorenc. Brzy však zjistil, že šlo o plané sliby a není možné, aby do autoškoly nedocházel, navíc stranická škola bývá až do večera a vyžaduje po studentech, aby si udělali čas i na různé další akce a besedy. „Zavolal jsem tedy tajemnici, že do té stranické školy nepůjdu. Ona přijela do TOSu, kde jsem pracoval, a řekla mi: ‚Soudruhu Lorenci, jak si to představujete – nejít do stranické školy. To všechno zaplatíte!‘ Vyhrožovala mi, že mě dá na nějakou černou listinu, jestli do té školy nepůjdu. Ředitel Vaňátko byl u toho a řekl jí doslova, že tohle si nikdy neměla dovolit, že je jen moje věc, jestli se rozhodnu jít nebo nejít do školy. Byl hodně odvážný, že tohle té soudružce řekl,“ vypráví František Lorenc.

Uznali, že svou práci dělám dobře a s členstvím v KSČ to nemělo nic společného

O politiku KSČ se nezajímal a ze strany nevystoupil ani po roce 1968. V té době pracoval v ČKD v Hořovicích v propagačním oddělení. „Všichni jsme byli v šoku z ruské invaze. A pak nastalo to období prověrek. Najednou nás ti, kteří byli před tím proti okupaci, prověřovali. Ale já jsem si vždycky řekl, co jsem chtěl, co si myslím,“ říká František Lorenc. Vzpomíná, jak si předseda KSČ ve fabrice vystřihával ze sovětských novin články a dával je do nástěnek. „Já jsem je strhával a on mě udal řediteli. Tak jsem mu vysvětlil, že nástěnky mám na starosti já a že pokud tam chce něco pan předseda vylepit, tak já to udělám tak, aby to mělo nějakou úroveň,“ říká pamětník. Při prověrkách mu pak vyčítali, že dával lidem papíry a barvy, aby mohli psát proti sovětská hesla. V KSČ zůstal i po roce 1968, kdy mnoho lidí ze strany vystoupilo na protest proti invazi a vládě, která se smířila se sovětskou okupací a zahájila represe vůči odpůrcům prosovětské politiky. „Členem KSČ jsem zůstal, ale využil jsem možnosti nebýt ve stranické organizaci a být individuálním členem. Tenkrát mi řekli, že taková možnost existuje. Neměl jsem tedy povinnost chodit na schůze a taky jsem na žádné nechodil,“ vysvětluje pamětník a dodává: „Nechtěl jsem patřit mezi ty, kteří z členství těžili celá léta a když se to nehodilo, tak praštili legitimací. Proč tam tedy byli, ptal jsem se. V roce 1989 se opakovalo to samé. Odevzdávali legitimace, protože být v KSČ přestalo být výhodné,“ vysvětluje své postoje František Lorenc.

Členství v KSČ mu prý mohlo ublížit hlavně v roce 1990, tedy už po sametové revoluci. Byl dlouhá léta vedoucím klubu v rámci odborového kulturního zařízení. „Volali mě tehdy na závodní výbor. Sedělo tam 17 lidí, předseda závodního výboru mě představil jako člena KSČ, a jak to prý tedy teď se mnou bude. Řekl jsem, že dělám v tom klubu od doby, co jsme v divadle, tedy od roku 1954, a že jestli uznají, že tomu rozumím a dělám to dobře, budu to dělat dál. A když řeknou, že to nedělám dobře, tak že to dělat nebudu. Dali hlasovat a 17 lidí pro mě zvedlo ruku. Nikomu nevadilo, že jsem v KSČ. Všichni mě znali a věděli, jaký jsem. Nikdy jsem nikomu nic špatného neudělal a ve straně jsem byl proto, že jsem tak byl veden a vychován. Nebyl jsem v KSČ z prospěchářství a také nejsem převlékač kabátů, jako někteří,“ uzavírá své vyprávění František Lorenc. Vedoucím kulturního klubu byl do roku do roku 2013. Dlouhé roky působil také v zastupitelstvu města. V roce 2023 žil v Žebráku.