Pavla Líhařová

* 1946

  • „Podívejte se, když jsem šla na kádrové dělení, tak mě lákali, abych byla komunistkou. A já říkám, ne, já dělám do sportu, já trénuji plavání a na tyhle věci nemám čas. Já jsem denně v bazénu. Přijdu z práce a jdu na dvě hodiny do bazénu trénovat děti. To mi úplně vyplňuje život. A potom jsem v práci dělala... My jsme měli brigádu socialistické práce, tak se to jmenovalo, a já dělala kronikářku. Takže to byla funkce. To byla tenkrát funkce, že jo. Ale to víte, jak se to dělalo, sešli jsme se někde v hospodě, že jo, pokecali, poklábosili, klábosilo se furt o práci. A prostě tak to bylo, takže jsem měla funkci kronikářka brigády socialistické práce a to plavání, a tak mi to nějak prošlo. Nebyla jsem nikdy u komunistů. Nemusela jsem být. A můj otec taky ne, matka taky ne.“

  • „My jsme bydleli na nábřeží v Podolí a večer jsme s mámou koukaly z balkonu na Vltavu a zastřelili tam dva kluky, kteří se náhodně potloukali naproti tomu háfnu [dřevěné plovárně]. Ne že by se tam chtěli schovat, jen si tam hráli. A oni je zastřelili. Tam stáli po celém pobřeží vojáci a měli namířené ty zbraně proti domům. To bylo od Národního divadla až k nám. A pak mám ještě jednu dobrou příhodu. Když jsme jeli z Klánovic z návštěvy známých, měli jsme v kastrolku mozeček, který máma udělala. Jak se dřív dělal s vajíčkem. Na Jiráskově mostě nás zastavili tihle Rusáci a jeden voják se ptal, co to je v tom kastrolu. Táta řekl česky: ,To je mozeček, to je to, co ty nemáš.’ Řekl to česky a my jsme úplně ztuhli, protože kdyby tomu ten voják rozuměl, tak nás snad zastřelí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 15.07.2024

    (audio)
    délka: 01:41:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Třicet pět let propagovala škodovky

Pavla Líhařová na Rallye Škoda, 1974
Pavla Líhařová na Rallye Škoda, 1974
zdroj: archiv pamětnice

Pavla Líhařová se narodila jako Pavla Hofmanová 11. srpna 1946 v Brně, kde její otec Miroslav Hofman dočasně pracoval jako odborník na ušlechtilou ocel ve Zbrojovce. Matka Jarmila byla v domácnosti. Roku 1952 rodina přesídlila zpět do Prahy, odkud oba rodiče pocházeli, a Pavla nastoupila do základní školy na Strossmayerově náměstí. Vystudovala užitou grafiku na střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově a po maturitě nastoupila do podniku Textil Středočeský kraj. Jako dvaadvacetiletá, v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, byla Pavla v Praze-Podolí svědkyní střelby okupačních vojáků na civilní chlapce; dva z nich údajně zahynuli. Roku 1969 se provdala za Eduarda Líhaře a přestěhovali se do Mladé Boleslavi, odkud manžel pocházel. Zde nastoupila do fotooddělení v Česaně, vývojovém středisku automobilů v rámci AZNP Mladá Boleslav. Po narození dětí (syn roku 1970 a dcera v roce 1974) a dvou mateřských dovolených již natrvalo pracovala v oddělení propagace, kde se zabývala především tvorbou propagačních materiálů pro auta Škoda v rámci československého trhu. Po privatizaci roku 1991, kdy se Škodovka stala součástí koncernu Volkswagen, se práce v propagaci stala značně ambicióznější. Pavla Líhařová také měla možnost jako fotografka jezdit na rallye se závodníky Škoda Motorsport a její snímky jsou dodnes významnou součástí obrazového archivu Škody. Do důchodu odešla v roce 2004, v roce 2024 žila v Mladé Boleslavi.