„Nejlíp jsme to měli rozehrané na mistrovství světa v Mexiku, vyhrávali jsme, ve skupině jsme porazili Rusáky tři nula. Pak jsme se přemístili z Puebla do Mexika City. Tam to bylo na obrovském jevišti, taková hvězdná obloha, nebyli jsme tam zvyklí, tak jsme prohráli první zápas s Němci. Pak jsme vedli ještě s Poláky dva nula, ale pohádali se Stančo s Petlákem a polský trenér Vágner vystřídal skoro šestku a ti, co seděli, nás rozstříleli. Pak jsme měli ještě šanci proti Japoncům, ale šmikl nás německý rozhodčí.“
„Protože oni všichni říkali: ‚Vy jste na vojně na Dukle.‘ Já říkal: ‚To je dobré, my jsme na vojně, a co my známe, známe nic. Nic si nemůžeme udělat. Ty děláš ve fabrice, řekneš tomu, on ti něco udělá.‘ Měli jsme tenkrát návrh, že bychom chodili někam dopoledne dělat, to je jedno kam, nějakou manuální práci, abychom se dostali mezi jiné lidi. Protože co jsi znal jiného... Chodil jsi dopoledne do tělocvičny, domů, odpoledne na trénink a domů. Nebyl kontakt, jedině že jsi ho měl přes hospody, že sis sehnal přes známé chlapy, když jsi něco potřeboval. Takže tak.“
„Člověk se bavil, nemůžu si stěžovat, tady ty začátky vůbec. Když se hrálo v sokolovně, bylo to perfektní. Narvaná tělocvična, lidi stáli venku na mřížích a koukali dovnitř. Balkon nahoře se prohýbal, báli jsme se, aby nebyl průšvih. Diváky jsi měl přímo u čáry. Když venku pršelo, nahoře měli deštníky, když to letělo od soupeře, sráželi míč deštníkem. Tenkrát Pepík Fialů chtěl běžet nahoru a dát mu do nosu. Mělo to atmosféru, pak jsme byli v Korce, tam byl nízký strop, ale nebylo to tam špatné a pak se postavila hala.“
Vlastimír Lenert se narodil 20. února 1950 na Svatém Kopečku u Olomouce. Rodina žila v nedalekých Samotiškách. Vyrůstal se dvěma mladšími sourozenci, bratrem a sestrou. Dědeček z maminčiny strany zahynul na konci války v koncentračním táboře Osvětim. Nacisté ho tam zavřeli kvůli účasti v odbojovém hnutí. Otec Vlastimíra Lenerta Jindřich pracoval jako automechanik v cihelně, maminka Augustina dělala z domova jako švadlena. Vlastimír Lenert začal hrát volejbal ve čtrnácti letech za Samotišky, vyučil se nástrojařem a před vojnou hrál za Samotišky druhou ligu. V roce 1970 narukoval do Dukly Liberec. Měřil 196 centimetrů, nejdříve nastupoval na postu smečaře a pak z něj udělali blokaře. První československý titul získal s Duklou v roce 1973. V roce 1974 vybojoval s reprezentací páté místo na mistrovství světa v Mexiku. V roce 1975 byl šestý na mistrovství Evropy. V roce 1976 získal s národním týmem páté místo na letních olympijských hrách v kanadském Montrealu. Ve stejném roce zvítězil s Duklou Liberec v nejprestižnější světové klubové soutěži světa – Poháru mistrů evropských zemí. V roce 1980 reprezentoval Československo na letních olympijských hrách v Moskvě, kde si připsal osmé místo. S Duklou získal pět domácích titulů, v letech 1971 a 1976 vyhrál mistrovství spřátelených armád, kde mezi sebou soupeřily nejlepší týmy z komunistického východního bloku – CSKA Moskva, CSKA Sofia, Legia Varšava nebo Dynamo Berlín. V roce 1983 získal s Duklou poslední titul a stal se trenérem mládeže. Později přešel k áčku Dukly, vrátil se k mládeži a s juniory Dukly vyhrál v roce 1998 českou extraligu. V letech 2000 až 2023 trénoval žáky a dorostence ve Slavii Liberec. S manželkou Evou vychovali syna Adama, volejbalového rozhodčího, a dceru Nicol, populární televizní moderátorku. Zemřel 23. července 2023.
Zájezd Dukly Liberec do Francie v roce 1973. Vlastimír Lenert je první zleva, od něj nalevo jsou Milan Šlambor, Vladimír Zajíček a Jaroslav Tomáš. Zády trenér Josef Paulus
Zájezd Dukly Liberec do Francie v roce 1973. Vlastimír Lenert je první zleva, od něj nalevo jsou Milan Šlambor, Vladimír Zajíček a Jaroslav Tomáš. Zády trenér Josef Paulus
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
