Marie Lapišová

„Potom za nějaký čas, v roce 90, asi v březnu, že se budou dělat znova konkurzy na primáře a na vrchní sestry, protože museli odstoupit všichni, protože všichni byli, ředitel byl ve straně, všichni byli vedoucíma pracovníkama strany, takže museli odstoupit. Tyhlety konkurzy se dělaly nejdřív na primáře. To víte, jak se dělají konkurzy, že? To je třeba šest sedm lidí. To znáte. Třeba uchazeči byli tři čtyři a z toho ta komise vybírala nejlepší z nejlepších a kdo dostal nejvíc hlasů. Potom, když se udělali ty primáři, tak zas byly na vrchní sestry. Bylo to zase tím konkurzním řízením. Pan primář za mnou přišel, jestli bych nechtěla dělat vrchní sestru. Já jsem teda moc nechtěla, protože u nás na interně bych měla pod sebou šedesát lidí. Tak jsem říkala... on teda lékaře jenom, já ten ostatní personál. Já jsem říkala: ,No, to je hrozný, to nevím, jestli si na to troufám.‘ No, tak mě všichni jako podpořili na interně, tak jsem se nakonec přihlásila do toho konkurzu. Tam jsme byly tři adeptky. No, tak vybrali mě.“

„Nebylo to lehký, protože Ostravský kraj, tam jsou takoví tvrdší lidi. Jak tvrdá práce, tak jsou tam i takoví lidi trochu ne jako my, takový jemnější, milejší, já to tak beru, jak jsem to poznala. Tam jsou s tou prací takoví razantnější. Taky než jsem tam dostala práci, tak to trvalo měsíc, než jsem si ji sehnala, a bylo to zas na interně, sice měl manžel strýčka, který mi tam trošku dopomohl, jinak bych ji vůbec snad ani nesehnala. No, a tak jsem tam jako byla taková dost nešťastná, protože oni tam mluvili tím ostravským přízvukem a to bylo trošku jiný. Já vám řeknu příklad třeba: přišla jsem na odpolední směnu a pacient, takovej opravdu Ostravák, povídá, že chce gorský čaj. Tak jsem si říkala: ,No, horký.‘ Co byste mysleli, prostě horký. Tak jsem přinesla ohřátý čaj. On málem mi to vylil prostě pod nohy. A ten druhý pacient mi říkal, že chce hořký čaj, že je jako diabetik.“