Aleš Lamr

* 1943  †︎ 2024

  • "Mě vždycky bavilo je nějakým způsobem podfouknout. Jako třeba výslechy v Bartolomějské. V té době jsme se živili tím, že jsme nosili do antikvariátu kresby, grafiky, akvarely, a docela se to tam prodávalo. Když jsem byl pozván na výslech, tak jsem se připravil. Kamaráda psychiatra jsem poprosil o nějaký doping, tak mi dal nějaký guajakuran na posílení sebevědomí. Tak jsem tam vstoupil, do kachlíkárny v Bartolomějské, což bylo hrozné prostředí s mřížemi a štěkajícími psy. To bylo hrozné. Když jsem k nim dosedl na výslech, měl jsem s sebou ty desky s kresbami. Samozřejmě výslech vedl hodný a zlý člen StB. Nastoupili na mě s tím, co to mám s sebou. Tak jsem jim řekl, že jsou to moje kresby. Chtěli je ukázat. Oni v tom listovali a ptali se třeba, co je to Výsadek z Tramtárie? Já jsem jim říkal: 'Vy nevíte, kde je Tramtárie? To ví každé dítě!' Najednou jsem díky tomu byl na svém koni. Uvědomil jsem si, že je dobré je zaujmout něčím jiným, než oni sami chtěli. Když tam byla další kresba s názvem Útěk pižďuchů, tak se zase divili, co to znamená. Pochopitelně jsem jim nemohl říct, že jsou to oni."

  • "To bylo zajímavé. Ráno jsem slyšel nějaký hluk. Říkal jsem si, co se děje. Šel jsem dolů do vrátnice domu, kde jsem bydlel, a řekli mi, že nás přepadli Rusáci. Byl jsem v šoku a dozvěděl jsem se, že je bitva o rozhlas. Tak jsem si řekl, že tam půjdu. V půlce cesty jsem si uvědomil, že nemám občanský průkaz. Kdyby mě totiž náhodou zastřelili, tak by mě nemohli identifikovat. Takové zvláštní myšlení, sám to nechápu. Tak jsem se vrátil pro občanku a mazal jsem k rozhlasu. Tam jsem okouněl, vykřikoval a marně mával pěstičkama. Bylo to ale strašné. Říkal jsem si, že jestli chci slíznout nějakou kulku, tak tu zůstanu, ale radši jsem později vycouval."

  • "Jednou jsme s kamarádem z hecu vystavovali obrazy na Karlově mostě, ať je nějaká legrace. Tenkrát se zde začali objevovat první pouliční malíři. Vystavili jsme obrázky, něco jsme i prodali, a shodou okolností šel kolem šéfredaktor Výtvarné práce Jiří Padrta s fotografem Janem Ságlem. A oni říkali, co tady děláme, že my nepatříme mezi ty kýčaře. Řekli jsme jim, že to máme jenom jako fór, nic víc. Padrta mi však tehdy řekl, že bych se měl dostat do Svazu československých výtvarných umělců a sdělil mi, ať za ním přijdu. Dorazil jsem tak do redakce Výtvarné práce, vyplnil jsem přihlášku a komise zasedala za čtrnáct dní. V komisi byl můj kamarád Michálek, Padrta, Lamač a ještě nějací malíři. Vzali mě k sobě jako kandidáta a já jsem měl tím pádem oprávnění ke svobodnému povolání, což bylo důležité. Jako středoškolák bych to nikdy nedostal. Byl jsem šťastný, že jsem to stihl těsně před okupací v roce 1968."

  • "Tak jsem se dostal do Prahy, což bylo fantastické. Začal jsem tedy nasávat atmosféru. Vyšly Škvoreckého Zbabělci, kolem mě byli herci, zpěváci, muzikanti - všechny je dodnes znám - třeba jako Jiří Stivín nebo lidé z filharmonie. Vyrůstal jsem v takovém kreativním prostředí a o politice se čím dál tím víc mluvilo. Četly se Literární noviny, Pramen, Světová literatura, filmy, divadla - člověk to nasával a snažil se co nejvíce vstřebat. Díky tomu, že jsem byl u pramene v Praze, tak jsem měl úžasné možnosti všechno do sebe dostat."

  • "Důležité byly první volby. Fandili jsme tomu, aby se k moci dostali slušní, inteligentní lidi. Když jsme jednou s Václavem Havlem popíjeli, tak jsem mu říkal, že s komunisty pořádně nezametli. Měli být prostě důslednější. Jenže to brzdil Čalfa, bez kterého Václav Havel neudělal první politické kroky."

  • "Moje kamarádka měla narozeniny s tím, že to oslavíme u nás na chalupě, protože jsem měl narozeniny ve stejný den jako ona. Pozvala nějaké svoje kamarády a z těch kamarádů se vyklubal Václav a Olga Havlovi a několik jejich kamarádů. Bylo to překvapení, ale bylo to fajn. Václav Havel si liboval, že ujeli Veřejné bezpečnosti, ale oni jim neujeli, protože jeden z nás byl fízl. Když po té divoké oslavě odjeli, jsem si řekl, že už mám dost podobného života, a se ženou jsme vyšli večer před dům a začali jsme se modlit s tím, aby nám dal znamení, že je správné se obrátit na víru."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.05.2021

    (audio)
    délka: 01:33:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mohl jsem podepsat Chartu, nebo věřit v Boha

Aleš Lamr zažíval po revoluci v roce 1989 několik let prosperitu v prodeji svých obrazů, grafik a soch
Aleš Lamr zažíval po revoluci v roce 1989 několik let prosperitu v prodeji svých obrazů, grafik a soch
zdroj: G. Fárová

Aleš Lamr se narodil 12. června 1943 do tradiční keramické rodiny v moravské Litovli. Vyrůstal v kreativním prostředí a sám se už na základní škole věnoval kreslení a malování. Otcovu dílnu po roce 1948 komunistické úřady zabavily a pamětník vyrůstal s cejchem syna bývalého živnostníka. I proto se z něj stal hornický učeň, ale vášeň pro výtvarné umění v něm žila nadále. I jako horník našel způsob, jak rozvíjet svůj talent. Z dělnické profese se vysvobodil studiem na střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, kde vystudoval scénografii. Zdokonaloval svůj osobitý výtvarný rukopis, který ho dodnes řadí mezi největší osobnosti tzv. groteskní malby. Silně byl ovlivněn také svým dědečkem Františkem Lamrem, který jako dobrodruh cestoval několik let po Jižní Americe. Šedesátá léta už Aleš Lamr prožíval v Praze, dva roky působil v Armádním uměleckém souboru (AUS), později působil na Barrandově jako asistent režie. Po srpnu 1968 zvažoval emigraci. Nakonec zůstal v Československu, ale díky sestře, která se provdala do Švédska, procestoval západní Evropu. Svůj život později spojil s pražskou Malou Stranou, kde se účastnil jako vystavující legendární akce z roku 1981 Malostranské dvorky. Několikrát se ocitl pod dohledem Státní bezpečnosti. Znal se s Václavem Havlem. Chartu 77 nepodepsal, ale přijal tehdy víru v Boha. Po sametové revoluci mohl svobodně rozvíjet svou uměleckou kariéru, své obrazy a sochy vystavuje i v zahraničí. Zemřel 16. února 2024.