Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Lachout (* 1927)

První skautskou protiněmeckou demonstraci v protektorátu zorganizovali šestnáctiletí kluci

  • narozen v roce 1927 v Českých Budějovicích

  • skaut, účastník „skautských“ protiněmeckých demonstrací v Českých Budějovicích

  • podílel se na ilegální obnově skautingu v roce 1943, odbojová činnost

  • člen odbojových skupin Předvoj, Pěst

  • účastník Pražského povstání

  • vystudoval právnickou fakultu

  • 1948-1952: studia v SSSR

  • zabýval se arbitrážemi a občanským právem

  • od 60. let pracoval ve výpočetní technice

Václav Lachout

 

„Tam byla podle mých informací první protiněmecká demonstrace v protektorátu, kterou uspořádali vedoucí skautských oddílů. A to všechno byli ovšem vedoucí kolem těch šestnácti, sedmnácti let.“

 

 

Rodina

 

Václav Lachout se narodil v roce 1927 v Českých Budějovicích. Pocházel z rodiny, která měla vždy co do činění s vládnoucí garniturou. Jeho děd byl za své politické názory vězněn již za Rakouska-Uherska a otec dezertoval během první světové války. Za té druhé světové pomáhal finančně ze svého vlivného postu v odborech rodinám zatčených a emigrantů. Sám byl po dobu celé války soustavně vyslýchán. V roce 1944 byl zatčen. Poslední rok války prožil v Terezíně s přísnějším režimem věznění.

 

 

Odboj

 

V roce 1939 byli za protiněmeckou činnost pozatýkáni i další příslušnici rodiny. Například strýc, který inklinoval ke KSČ, vedl její buňku na Zakarpatské Ukrajině, ale po válce byl vězněn jako trockista. Sám Václav Lachout byl jedenáctiletý skaut, a jak říká, také malí skauti chtěli být prospěšní. Proto tyto hochy poslal jeho otec symbolicky hlídat Černou věž u náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Mimo to byl svědkem jedné z prvních demonstrací v protektorátu, kterou uspořádali skautští vedoucí. „Tam byla podle mých informací první protiněmecká demonstrace v protektorátu, kterou uspořádali vedoucí skautských oddílů. A to všechno byli ovšem vedoucí kolem těch šestnácti, sedmnácti let. Spočívalo to v tom, že v neděli, když se vraceli z výletu, si dali sraz a šli na náměstí, kdy hrála německá vojenská hudba. To byl takový zvyk. Kolem chodili Češi. My jsme tam přišli –bubínky, trubky a s československou vlajkou. Nemohli jsme to přejít, a tak jsme to začali obcházet a řekněme zpívat. Já spíš řeknu řvát. A tu muziku jsme přeřvali. Ta podstata byla v tom, že několik set lidí z těch chodníků se za námi přidalo a za tou československou vlajkou odpochodovalo přes celé to náměstí.“ Za týden chtěli účastníci akci zopakovat, ale na přístupových cestách do Budějovic už hlídkovali četníci, aby tomu zabránili.

 

Pak se s rodinou přestěhoval do Prahy, slibovali si od Prahy větší klid po zběsilém tempu zatýkání, které příbuzné pana Lachouta postihlo. Žili na Vinohradech a ve stejné čtvrti se v roce 1943 tajně obnovoval skaut. Dělo se tak pod křídly odboru dětí a mládeže, pod hlavičkou Klubu českých turistů. Hlavní slovo měl Vladislav Komárek, vedoucí 45. oddílu a student gymnázia ve Slovenské ulici, školy, kterou navštěvoval i Václav Lachout. Pomalu se tak začala organizovat skupina skautů roverského věku (cca 15–20 let). V roce 1944 přebral vůdčí roli ve skupině právě Václav.

 

Roverský kmen čím dál víc pomáhal odboji. Nejprve zjišťoval různé informace o důležitých místech v Praze, ale poté jeho členové také kryli schůzky členů Předvoje s jinými složkami odboje. Od té chvíle se pozornost pana Lachouta odvrátila od 45. oddílu a stal se spolu se svou skupinou roverů členem Předvoje. Vše probíhalo za velmi vypjatých okolností. Pan Lachout byl nejdříve tlačen k tomu, aby převzal vedení celého 45. oddílu, protože ostatní se báli zatčení. Vyhrožovali mu i udáním, pokud se dá k Předvoji, organizaci s vysokým počtem komunistů. Václavu Lachoutovi šlo hlavně o jedno: že v Předvoji byli lidé ochotní dál provádět odbojovou činnost. Rekognoskovali terén a zjišťovali další informace o továrnách, například v Čakovicích. Odbojová činnost v Předvoji skončila pro pana Lachouta zatčením Karla Kosíka, jednoho z hlavních představitelů jejich buňky, ale i dalších jeho spolupracovníků. Další zastávkou na cestě odbojem byla pro Václava Lachouta organizace Pěst pod vedením pana Haškovce. Skupina operovala dvěma skupinami v Praze a dalšími členy na Táborsku a Hořicku. Hlavní náplní bylo šíření dokumentů a materiálů o technickém zacházení se zbraněmi.

 

Pan Lachout se formálně účastnil prací v totálním nasazení, měl veškeré potřebné doklady, ale fakticky tam moc času trávit nemusel, vše díky krytí jeho kamarádů. Mohl tak jezdit například na zmiňované Hořicko, kde se formovala partyzánská skupina patřící k Pěsti. Právě jim přinášel dokumenty o zbraních. Jezdil i za Haškovcem do jižních Čech, odkud přivážel granáty a pistole. Do Prahy pak vozil hlavně granáty. „Vždycky, když jsem se vracel nazpátek, tak jsem využíval skutečnosti, že tím rychlíkem Linz–České Budějovice–Praha se vracela na dovolenou spousta kluků, co byli nasazení v Horním Rakousku. A to se vyvalilo v Praze na nádraží, řekněme několik set, a veškeré kontroly toho musely nechat, protože si všichni hodili kufr na rameno, a když jim řekli: ,Pojďte k nám na kontrolu,‘ tak je poslali někam. Tam byli dva Němci a čtyři policajti a jeden od hospodářské kontroly. Co mohli proti té mase, která se takhle hrnula, dělat? Takže se tam bez, podle mého názoru, nebezpečí, dalo pronést cokoliv.“ Postupem času se stal zástupcem vojenského velitele.

 

 

Pražské povstání

 

Na konci války se účastnil Pražského povstání. Pan Lachout prošel boji ve Vysočanech, následně bral munici ve vršovickém skladu německých zbraní a nakonec se pohyboval kolem ulice Na Příkopě a Ovocného trhu. „Před Bulharem takhle do strany bylo velitelství drah a tam byla řada esesáků. Oni tam stáli a my šli kolem. Já měl uniformu Technische Nothilfe a kolega byl v civilu. My jsme si povídali, ale uvědomte si, že my jsme čtrnáct dní předtím nespali. Byly tam ještě nějaké krámky a pak slyšíme střelbu, tak si říkáme: Že by tam měli nějakou barikádu? Na koho střílejí? A ti esesáci, co byli předtím za rohem, šli teď s automaty nahoru. My jsme tam byli sami dva, tak jsme začali utíkat. Doběhli jsme nahoru a tam už byli naši kluci.“

 

Stavěl barikády a další obranná postavení. V tom občas nepochopitelně bránili sami čeští obyvatelé Prahy a nadávali povstalcům, když brali dlažební kostky a obrubníky na barikády. V blízkosti Stavovského divadla zažíval pan Lachout velmi perné chvíle. Musel několikrát přebíhat exponované úseky, které byly pod palbou, aby se domluvil se všemi skupinami bojovníků. Statečně se tam bránil se skupinou asi 30 spolubojovníků. Po dlouhé době bdění se stávalo, že bojovníci prostě usnuli, nebylo se čemu divit. Potom se účastnil rozepře mezi jednotlivými složkami bojujících Čechů. Panovaly rozpory v taktice i v jednání s Němci. Byl přizván jako člen trojčlenné delegace k jednání s dalšími důstojníky. „Protože jsem šel po tom Václaváku s těmi ostatními a teď jsem tam mával tím granátem, a pak tam přiběhli nějací ti kluci ze Zpravodajské brigády. Samozřejmě Pepík (Just) nejvíc kecal, že to nejde, a tak se tam rovnou volilo. Pepíka jsme zvolili všichni.“ Volilo se přímo na ulici. Oni odjeli tím autem a my jsme šli do té Bartolomějské pěšky.

 

Šlo o to, že důstojníci chtěli pustit dva příslušníky gestapa a Předvoj byl proti. Situace se vyhrotila natolik, že na sebe vytáhli pistole. Nejenom oni dva gestapáci, ale i velká část příslušníků německých složek měla štěstí a byl jim důstojníky ponechán volný odchod z Prahy. To se samozřejmě delegaci včetně pana Lachouta nelíbilo. Chtěli potrestat aspoň ty Němce, kteří nebrali při bojích ohled na civilisty a pustili proti nim tanky. Čeští důstojníci ale měli s Němci domluvu a skupině, ve které byl i Václav Lachout, vyhrožovali i bojovou konfrontací, kdyby se snažili více bojovat za zadržení německých jednotek. Nejdůležitější ale bylo konečné osvobození. Po něm chvíli působil v pohraničí, kde se podílel na zabezpečení důležitých objektů.

 

 

Po válce

 

Po skončení války dostal pan Lachout nabídku, aby vstoupil do SNB nebo do armády. Ani jedno mu nebylo po chuti. Chtěl si hlavně dodělat střední školu. Ale ani na to neměl dostatečný klid. Odboj pozbýval významu, a tak musel přesvědčovat některé členy Předvoje, že ta organizace už nemá smysl. Další komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Jen na základě prosté návštěvy Plzně v době, kdy ji osvobodila americká armáda, byl v červnu 1945 nařčen z toho, že je americkým špionem, a strávil měsíc ve vazbě, kde byl vyslýchán. Na základě výpovědí jeho spolupracovníků a kamarádů z odboje ho falešného obvinění zprostili.

 

Studoval na právnické fakultě. Stýkal se tam se spoustou lidí, kteří byli později zatýkáni či museli emigrovat. Sám Václav Lachout viděl, jak vrtkavý je stav státu po únorovém převratu v roce 1948. Díky členství v Předvoji však měl stranickou příslušnost. Proto mohl vycestovat do zahraničí. Začal studovat v Sovětském svazu, a zbavil se tak veškerého tlaku, který byl na bývalé členy Předvoje v Československu vyvíjen.

 

V letech 1948 až 1952 bydlel v Petrohradu (tehdejším Leningradu). Sovětský svaz se vzpamatovával z války, do toho se konaly stranické čistky a za vše mluví vtip: „Jak najdete na Něvské třídě lva? Najděte psa a bijte ho tak dlouho, až se přizná, že je lev.“ Důležitým tmelem, který podle Václava Lachouta držel režim, byl strach z možnosti opakování válečných hrůz a napadení SSSR Německem.

 

Pan Lachout vyučoval i češtinu na filologické fakultě, byl tam svědkem strachu a tlaku, který vyvíjelo předsednictvo KSSS. Jako právník se zabýval občanským právem. Po návratu do Čech se zabýval arbitráží, dokonce oddělení chvíli vedl a například prosadil pár změn oproti zkostnatělým praktikám centralistické ekonomiky. Továrny tak mohly flexibilněji vyměňovat stroje a materiály. I díky práci v právní oblasti viděl Václav Lachout, jak se utvářela ekonomika státu. Podle něj si většinu kritérií diktovaly velké podniky. Ty byly hlavními hráči na ekonomickém poli státu. Po čase ho právní oblast začala nudit a od té doby pracoval v oblasti výpočetní techniky. Nyní se stále zúčastňuje srazů odbojářů z území celého Československa.

 

Na základě nahrávky Vlastislava Janíka sepsal Tomáš Janík.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vlastislav Janík)