Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Kyselá, roz. Pudilová (* 1934  †︎ 2020)

Německý voják ji odpoledne houpal v klíně. Večer ho zastřelili

  • narozena 23. května 1934 v Lošticích

  • 29. října 1939 jí uhořela maminka Františka Pudilová

  • svědkyně akcí partyzánů skupiny Jermak, oddílu Kružilin–Fursenko

  • 7. května 1945 německým oddílem zastřeleni tři vesničané z Vranové Lhoty

  • svědkyně zakládání jednotného zemědělského družstva ve Vranové Lhotě

  • vzpomínky na zatčení hospodáře Františka Henzla

  • do své smrti žila stále ve Vranové Lhotě

  • zemřela v červnu roku 2020

V pěti letech Františce Kyselé před očima uhořela maminka. Od té doby žije až dodnes ve Vranové Lhotě. Zažila tam, když den před koncem války málem Němci postříleli všechny muže v obci. Nakonec je propustili, ale za život jednoho německého vojáka zaplatili životem tři nevinní obyvatelé Vranové Lhoty. Po roce 1948 se zase stala svědkem zakládání místního jednotného zemědělského družstva a systematického útlaku místních hospodářů, z nichž jeden z nejmajetnějších, František Henzl, skončil i se svými syny v komunistické věznici.

Těhotná maminka jí uhořela před očima

Františka Kyselá, za svobodna Pudilová, se narodila 23. května 1934 v Lošticích. Její dětství a celý život silně ovlivnila tragická událost z 29. října 1939. Tehdy jí před očima při vaření povidel z ohně z kamen vzplála těhotná maminka Františka Pudilová. „Maminku svalili, v peřinách ji váleli. Měla hrozně krásný dlouhý vlasy, takový dlouhý copy, a všechno to hořelo. A dědoušek, tatínkův tatínek, taky hasil. Celou ruku měl spálenou a tři prsty zkřivený. Na noze mu to vypálilo díru,“ popisuje otřesnou vzpomínku pamětnice. Místní doktor pak maminku převezl autem do nemocnice v Olomouci. „Tam se jí narodil chlapeček, který hned po porodu zemřel, a 3. října zemřela maminka.“

Otci Františku Pudilovi zůstaly na starost čtyři děti a hospodářství, a tak se už dva měsíce nato oženil s Žofií Kosíkovou. Pětiletá Františka to velmi těžce nesla. „Prohlásila jsem, že tam nebudu, že maminku mám na hřbitově,“ vzpomíná Františka Kyselá, která nakonec skončila u bezdětných manželů Anny a Antonína Stoupalových v dvacet kilometrů vzdálené Vranové Lhotě. Anna Stoupalová byla totiž sestrou Žofie Kosíkové. Pamětnice s láskou vzpomíná nejen na Stoupalovy a otce, ale i na Žofii Kosíkovou, která se velmi dobře starala o její sourozence.

Řádění partyzánů

Vranová Lhota leží v údolí řeky Třebůvky v Drahanské vysočině nedaleko romantického hradu Bouzov. Tehdy ale již ve světě zuřila druhá světová válka a obec ležela v Litovelském okrese na hranicích Protektorátu Čechy a Morava. První léta války probíhala ve Vranové Lhotě klidně a obyvatelé celkem snadno dostávali povolení k přechodu hranic ke svým polnostem. Stoupalovi vlastnili malé hospodářství se dvěma hektary půdy, a tak si stejně jako většina mužů v obci Antonín Stoupal v zimních měsících vydělával prací v lese a i malá Františka se od dětství musela zapojit do práce na statku. Válka se ale posupně přibližovala a Františce Kyselé dodnes zůstala v paměti vzpomínka, jak při návštěvě rodiny v Lošticích někdy na začátku roku 1945 spatřila pochod zbídačených vězňů či zajatců. „Měli pruhovaný čepice, hadry a dřeváky a byla strašná zima. Hlídali je bachaři, vojáci se psy, a když některý musel na záchod, tak ho zastřelili. Jak šli, tak to z nich teklo. Tak potom, jak odešli, tak to lidi splachovali ze silnice. Ty jejich oči. Byly to mrtvoly.“

Zlom v životě místních lidí nastal poté, co byla v říjnu 1944 u Račic na Vyškovsku vysazena paradesantní a partyzánská sovětská skupina Jermak. Část skupiny, jejíž jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová, se koncem prosince přesunula do oblasti Konicka, kde začala plnit svůj hlavní úkol, to jest soustřeďování uprchlíků a po kraji rozptýlených sovětských zajatců. Jedním z nich byl také kapitán Viktor Petrovič Kružilin. Ten své útočiště po útěku ze zajateckého tábora našel právě v okolí Vranové Lhoty a následně se stal velitelem oddílu Kružilin–Fursenko.

Partyzáni v tomto kraji provedli několik záškodnických akcí, ale tak jako většina pamětníků ani Františka Kyselá na ně nemá dobré vzpomínky. Některé jejich činy mezi lidmi vyvolaly značný rozruch. Jeden z nich se stal ve vedlejší Vranové, která je dnes součástí Vranové Lhoty. 18. února 1945 přišli k Žákovým na kontrolu tři četníci, zda se v domě neukrývá Věroslav Žák, utečenec z nuceného nasazení. „Chtěl utéct, vylezl na plot a oni ho střelili,“ vypráví Františka Kyselá. Jeho bratr Mojmír Žák pak utekl do lesů a přidal se k partyzánům. 27. února 1945 jako odplatu za tento čin skupina partyzánů oddílu Kružilin–Fursenko v hostinci u Šveců ve Vranové zastřelila tři německé četníky. „Hostinský měl tři kluky a ten jeden chlapec četníkům vždycky sedával na klíně. Když partyzáni rozvalili dveře, tak četník toho chlapce strčil pod stůl. Kdyby si ho nechal na klíně, tak by ho zastřelili taky. Na zdi, na stropě, všude byla krev,“ vypráví Františka Kyselá.

Partyzáni se tehdy přesunuli do četnické stanice v centru Vranové Lhoty, aby tam svázali české četníky, a ti tak nemohli o zastřelení kolegů poslat informace. „Lidé, co šli kolem, tak všechny postavili nedaleko kostela. Náš děda tam byl taky. Když se vrátil, tak byl zelenej jak sedma. Na poště to partyzáni rozmlátili a pak šli po dědině, hulákali, zpívali, a kdo otevřel dveře, tak mu nad ně střelili.“ Další den do Vranové přijeli četníci z širokého okolí a také vojáci s obrněnými auty. V obci proběhlo vyšetřování a jen díky nejvyššímu správnímu úředníkovi v kraji Lautschovi nečekal obyvatele žádný postih. Za jediné viníky totiž označil partyzány.

Partyzáni také zabili dva obyvatele Vranové Lhoty. Dnes už se asi těžko dozvíme, jaké k tomu měli důvody, a nevědí to ani místní pamětníci. 12. dubna 1945 si do obce přišli pro Františka Sedláře, otce dvou malých dětí, jehož manželka se léčila s tuberkulózou. „Zapřáhli ho do pluhu místo dobytka. Táhl to do vedlejších Hraniček a tam ho umlátili,“ vzpomíná Františka Kyselá. Jeho tlející tělo pak nelezli pod hromadou chrastí. Přímo ve Vranové Lhotě partyzáni 29. dubna 1945 zastřelili Mirka Marka. Markovi bydleli v podnájmu u Novákových, protože v říjnu 1938 utekli z Městečka Trnávka, zařazeného do obsazeného pohraničí. Jejich syna jim partyzáni zastřelili přímo před očima. Po těchto zkušenostech žili lidé v obci neustále ve strachu z pomsty gestapa nebo dalších akcí partyzánů.

Houpal ji na klíně, pak ho zastřelili a málem za to postříleli všechny muže v obci

V březnu 1945 velitele partyzánské skupiny Viktora Petroviče Kružilina zatkli a později ho v Brně popravilo gestapo. Novým velitelem se stal Andrej Jegorovič Fursenko. A právě jeho oddíl měl podíl na tom, že na samém konci války, 5. května 1945, nedaleké Javoříčko vypálilo SS komando poručíka Egona Lüdemanna a přitom zavraždilo osmatřicet mužů. Lidé ve Vranové Lhotě s napětím sledovali kouř stoupající z hořících domů. O den později ve Vranové Lhotě odpočívala silná jednotka německého vojska, prchající před postupující frontou. Vojáci se ubytovali v jednotlivých domech. „Tady byli dva. Jeden byl lautr Němec, rezavý jak liška, a ten bez flinty nešel ani na záchod. Ten druhý, to byl takový menší a moc příjemný člověk. Těšil se domů a říkal, že má doma čtyři děti. Ještě mě pořád muchlal, že takový má děti.“ A právě německý voják, který se tak těšil domů, měl večer hlídku. V jedenáct večer se náhle ozval výstřel. „Tady pod naším oknem ho střelili. Doplazil se až sem. Bylo půl jedenácté a už to začalo. Vojáci vybíhali, stříleli jako blázni.“ Dodnes nikdo neví, z jaké hlavně rána vyšla. Zda se jednalo o někoho z místních, o partyzány, nebo o německé vojáky. Vojáci byli velmi nervózní už při příchodu do obce. Měli mezi sebou rozepře, večer před výstřelem se v hostinci pohádali a navzájem se ohrožovali zbraněmi.

S ranním rozbřeskem nastoupilo vojsko do kruhu na náves a kolem obce rozestavěli hlídky. Důstojníci již předtím vyhlásili, že za jednoho mrtvého vojáka zastřelí deset místních mužů, a tak obec neprodyšně uzavřeli a začali prohledávat chalupu po chalupě a všechny muže shromažďovat na návsi. Přišli si i pro Antonína Stoupala. „Honili ho po půdě, jestli tam nejsou partyzáni. Tady ale žádný partyzán nebyl,“ dodává pamětnice.

Všechny muže od třinácti let seřadili před hlavně kulometů na návsi, že budou zastřeleni a obec vypálena. Ženy chodily prosit o životy svých manželů, otců, synů a bratrů. Mezi prosebníky byl i místní farář Marek a také místní Němka, manželka německého četníka sloužícího tehdy v Litovli a matka dvou dětí Rozalinda Bäckerová. Jak vzpomíná Františka Kyselá a další pamětníci v obci, Rozalinda Bäckerová vojákům výměnou za životy mužů nabídla vlastní život.

Vojáci nejprve propustili většinu mužů a na návsi si ponechali jen dvacet z nich. Na další naléhání pak na návsi zůstalo deset mužů. Mimo Otto Krejčího a Františka Švece šlo o mladé chlapce. Antonín Stoupal se vrátil domů. Ještě když na návsi stáli všichni muži, podařilo se Janu Jirauchovi uprchnout a schovat se do dvora. Po nějaké době se rozhodl utéct přes dvůr a zahradu do polí. Netušil, že obec je obklíčená, a hlídkující voják ho velmi vážně postřelil. O několik hodin později Jan Jirauch zemřel.

Krátce nato na další naléhání němečtí důstojníci propustili osm mladých mužů a ponechali si jen Otto Krejčího a Františka Švece. I přes prosby Rozalindy Bäckerové Němci tyto muže odvezli. Vybrali si záměrně Otto Krejčího, jehož dva synové utekli těsně před zatýkáním mužů, a Františka Švece, podezřelého ze spolupráce s partyzány. „Manžel je z Hraniček a říkal, že tam přišel voják a chtěl dvě půllitrový prázdný flašky. Asi za to Němci, co je zabili, dostali kořalku. Potom jak je přivezli, tak jsme se byli dívat na Františka. Měli ho tam v průjezdu. Pravou ruku měl zdviženou a dva prsty. Vepředu na hlavě měl malou dírku a vzadu všechno venku.“ Dnes se na místě zastřelení Otto Krejčího a Františka Švece nedaleko Hraniček nachází pomník s jejich jmény a nápisem PAMÁTCE OBĚTEM FAŠISMU.

Den poté skončila druhá světová válka. O rok později musela Rozalinda Bäckerová se dvěma dětmi nastoupit do odsunu Němců. Její muž se po válce domů již nevrátil a nikdo neví, jak zemřel. V obci bylo sice více německých rodin, ale jediní Bäckerovi museli odejít. „Moc toho věděla, a tak tady nemohla zůstat,“ dodává Františka Kyselá. Majetek Bäckerových si ihned rozebralo několik místních, ostatní jim naopak dávali jídlo a věci na cestu. Dcera paní Bäckerové Linda se pak do obce pravidelně vracela, a dokonce věnovala na opravu místního kostela 282 tisíc korun. Když o mnoho let později loštický řezbář Jaroslav Beneš vytvořil betlém pro Vranovou Lhotu, jednu z figurek vyřezal podle fotografie Rozalindy Bäckerové.

Museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva

Po válce pamětnice dokončila měšťanskou školu a následně absolvovala zemědělskou školu. Tehdy už několikátým rokem v zemi neomezeně vládla komunistická strana, v rámci jejíhož programu na vesnicích probíhala kolektivizace zemědělství. Soukromé vlastnictví se mělo změnit na kolektivní a všude se zakládala jednotná zemědělská družstva (JZD). Františka Kyselá vzpomíná, že jak Stoupalovi, tak naprostá většina místních hospodářů jeho založení odmítali. Komunističtí funkcionáři na ně proto začali vyvíjet systematický nátlak. Zastrašovali je, navýšili jim povinné dodávky zemědělských komodit, sebrali stroje a vyměnili pole za méně kvalitní a vzdálenější. Pro výstrahu ostatním nakonec zatkli místního majetného hospodáře Františka Henzla a jeho syny Františka a Bohuslava. Ve vykonstruovaném procesu je odsoudili na dlouhá léta do vězení. Ani to ale místní hospodáře nedonutilo ke vstupu, a JZD se tak definitivně ustavilo až v roce 1957.

Do družstva tehdy vstoupili také Stoupalovi, ale Anna Stoupalová nebyla kvůli zdravotnímu stavu schopna do JZD docházet, a tak tam za ni chodila Františka Kyselá. „Ležela půldruhého roku a ani nohou nepohnula. Musela jsem ji krmit. Měla jsem dvě děti a ve chlívě krávu a každý den se půl dne pracovalo na poli. A za měsíc jsem s celou slávou dostala třicet korun,“ říká pamětnice, která se v roce 1957 provdala za Josefa Kyselého.

Po sloučení JZD Vranová Lhota a JZD Městečko Trnávka se prý poměry zlepšily a Františka Kyselá nakonec v družstvu pracovala až do penze. Dnes se svým mužem stále žije v domě ve Vranové Lhotě, pod jehož oknem zastřelili německého vojáka, za což málem přišli o život všichni muži v obci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)