Jiří Kynos

* 1943  

  • „V roce 1959 nám v rámci takzvané akce S zavřeli tatínka. Odůvodnili to tím, že já a můj bratr jsme pobírali stipendium, na které jsme ovšem měli řádný nárok. V roce 1960 vyšla vyhláška ministerstva školství, podle které se dětem z živnostenských rodin nemělo poskytovat stipendium, tu na nás použili, i když jsme stipendium pobírali do roku 1959. Udělali u nás domovní prohlídku, sebrali nám sbírku obrazů a veškerý majetek. Tatínka odsoudili na dva a půl roku, musel pak nastoupit do Příbrami, a když se v roce 1962 vrátil, řekl: ,Přežiju-li osm deset let, jsem z toho venku, poněvadž lidem, kteří tímto zařízením prošli, se do deseti let tvoří nádory.‘ Druhého srpna 1968 v půl osmé ráno zemřel a v půl desáté přišla od Nejvyššího soudu úplná rehabilitace. Otec Pavla Rychetského totiž v roce 1965 tento případ otevřel jako do nebe volající. Otce rehabilitovali, ale majetek nám vrátili až v roce 1989.“

  • „Noc z 20. na 21. srpna 1968 byla hrůzostrašná. Vracel jsem se ze služby, bydlel jsem tehdy s rodinou na adrese Obránců míru 80, dnes se ta ulice jmenuje Milady Horákové. Viděl jsem, jak se kolem letenské pláně všechno sjíždí, jak se střílí do tunelu, jak se chystá sjezd KSČ,… Řadu věcí jsem si za záclonou tajně nafotil. Byly to hrozné roky – člověk nevěděl, co bude.“

  • „Bylo nám řečeno, že když zaběhneme čtyřikrát sto metrů pod čtyřicet sekund, pojedeme na olympiádu. V tu dobu byl světový rekord něco přes 39 vteřin. Poslední šanci jsme měli v září 1964, kdy se konalo mezistátní utkání v atletice na Strahově. Závodili jsme s Maďary. Běžela se závěrečná štafeta, Maďaři vyhráli řádově o metr, na tabuli se objevili výsledné časy: Maďarsko – 39,8, Československo – 39,9. Běželi jsme v sestavě Pepík Votrubec, Josef Trousil, já a Vilda Mandlík. Říkal jsem: ,Vešli jsme se do limitu, pojedeme na olympiádu do Tokia.‘ Jenže Maďaři začali protestovat, že prý vyhráli víc než o metr a že mají mít 39,7, což pro ně byl nominační limit. Vidím to jako dnes: pan doktor Kantůrek, vrchní rozhodčí, vzal houbu, Maďarům nechal 39,8, nám svévolně smazal 39,9 a napsal 40. Tak jsme, jak se říká, ostrouhali mrkvičku a zůstali jsme doma.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.03.2014

    (audio)
    délka: 59:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 13.03.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dukle jsem věrný dodnes

Místo, kde Jiří Kynos (nar. 24. 3. 1943 v Třebechovicích pod Orebem) bydlel v dětských letech jako by předznamenalo jeho sportovní kariéru: dvě stě metrů od domova měl fotbalové hřiště a ještě o sto metrů blíže rybník. Malý Jiří tak trávil zimu na bruslích, zbytek roku na hřišti a od šesti do osmnácti let hrál hokej i fotbal závodně. K atletice, která se měla stát jeho hlavní disciplínou, se Jiří dostal na střední průmyslové škole v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1960 uběhl na hodině tělocviku sto metrů za 11,9 vteřiny a rok nato se nechal přemluvit k tomu, aby kromě hokeje a fotbalu začal také závodně běhat. Jiřího časy se stále zlepšovaly - již v roce 1961 uběhl 60 metrů za rekordních 6,9 vteřiny a 100 metrů za 10,6 vteřiny, na mistrovství republiky se umístil třetí a stal se členem reprezentačního dorosteneckého týmu. Díky vysokoškolskému vzdělání mohl po ukončení kariéry profesionálního sportovce odejít na oddělení správy vrcholového a výkonnostního sportu, které fungovalo na ministerstvu národní obrany, tam zůstal od roku 1974 až do října 1988, kdy se stal členem vládního výboru pro sport.