Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viliam Kun (* 1938)

• narozen 18. prosince 1938 ve Svodíně na jižním Slovensku, okres Nové Zámky

• pocházel z maďarsky mluvící rodiny hospodářů; otec Andrej Kun a matka Terezie, rozená Elzerová, vlastnili statek a malý obchod

• jeho dětství poznamenala druhá světová válka – vesnicí prošla fronta, rodina zažila rabování a ukrývání před střelbou

• po válce byl zrušen maďarský školský systém a Viliam se začal učit slovensky až v první třídě

• v roce 1952 byl otec odsouzen jako „kulak“, vězněn sedm let a majetek rodiny byl zabaven; matku s dětmi vystěhovali do Čech na státní statek Úpor

• po maturitě a základní vojenské službě (Uherské Hradiště, Kroměříž) pracoval v pražské Aritmě jako strojní zámečník

• roku 1965 se oženil se zdravotní sestrou Jiřinou Krátkou; usadili se v Praze-Troji a narodili se jim dva synové, Pavel a Martin

• na jaře 1969 odešli přes Německo do Kanady, kde se pamětník s rodinou trvale usadil a pracoval v technickém oboru, zde se mu narodil třetí syn John

• po pádu komunismu byla rodině navrácena část majetku ve Svodíně, který byl v 50. letech zabaven

Za války pozoroval bombardování Budapešti, jak odstřelují kostel u jejich domku ve Svodíně, jak sbírají mrtvoly z fronty na farský dvůr. Po válce jim osvobozenecká armáda rozkradla hospodářství a zbytek jim sebrali komunisté. Vyhnali je z jižního Slovenska až k Mělníku a otce zavřeli.

Chvíli Němci, chvíli Sověti

Viliam Kun se narodil 18. prosince 1938 v malém městečku Svodín na jihu Slovenska. Svodín patřil od nepaměti Uherskému království. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 připadl nově vzniklému Československu. Vesnice byla převážně maďarská, včetně Viliamových rodičů. S maminkou Terezií, rozenou Elzerovou, a tatínkem Andrejem mluvil vždy jen maďarsky. Vyrůstal se starším bratrem Rudolfem a sestrou Rozálií. Po vídeňské arbitráži v roce 1938 byla velká část jižního Slovenska, včetně Svodína, připojena zpět k Maďarsku. Tatínek Andrej odmítl narukovat po boku nacistů, a tak se na konci války schovával ve stodole za domem. 

V blízkosti Svodína probíhaly na konci války boje. Těla se snášela po stovkách na zahradu fary. Na druhý den je vždy odvezli a přinesli další. Vesnici zabrali hned Rusové, hned Němci. Bojištěm se stal přímo Svodín a blízké okolí. Ve chvíli, kdy osvobodila Rudá armáda Svodín, spadaly okolní vesnice ještě pod Němce. Přestřelky na návsi, zákopy v lese. „Odsud vozili mrtvé nebo tam dováželi jídlo,“ popisuje Viliam Kun. Rudá armáda provedla po čase taktický manévr. Stáhla se jižněji k Budapešti, ke Komárnu, a obklíčila Němce. „Němci z toho byli úplně divocí. Začali dělat strašnou škodu. Podminovali věž kostela Nanebevzetí Panny Marie i ten menší kostel svatého Michala a vyhodili oba do vzduchu i s mostem přes Dunaj ze Štúrova do Ostřehomu. Ten se obnovil až po pádu komunismu.“ A dál vzpomíná na bombardování Budapešti: „To byly anglické nálety. Házeli světlice, říkalo se jim Stalinovy svíčky.“ 

Kušať!

„Před domem se několikrát střílelo, šlo se hned k zemi. Naproti měli na faře velikánský sklep, tam se schovávaly hlavně děti. Jednou otec říkal: ‚Je klid, půjdeme se podívat, co se děje v našem domě.‘ Přišli jsme domů a najednou kulomet, tašky začaly padat ze střechy. Ruští vojáci na dvoře stříleli z kulometů.“ 

Na Silvestra roku 1944 obsadili Svodín Němci. „To jsme byli schovaní v našem sklepě, který byl přes dvůr k jiné budově, taková letní kuchyně, sklep dolů a pak už jen stáje a stodola. Hospodářské stavení bylo oddělené od obytného domu. Tam jsme se schovávali a najednou veliký hluk. Přijely tanky do naší ulice. Vyšli jsme na schody a otec poslouchal. Poznal, že to nejsou Němci, ale Sověti.“ Andrej Kun sloužil vojnu v Praze, naučil se tam česky, poznal tedy slovanštinu. „Vyšli jsme ven a Rusi se už hrnuli do dvora. Dívali jsme se ven oknem ze sklepa nahoře. Otec říká: ‚Už jdou do domu!‘ A máma: ‚Jak můžou jít do domu, vždyť mám v kapse klíče!‘“ Sověti klíče nepotřebovali, vyrazili dveře. „Jejich první bylo: ‚Kušať, kušať,‘ jakože chtěli jíst.“ Maminka Terezie věděla, že se fronta blíží, tak navařila velký hrnec kuřecího paprikáše. Otec to šel ohřát. „Ale Rusáci nečekali. Rukama se vrhli do hrnce a vytahovali z omáčky maso, otec přinesl bochník chleba, ti to vzali pod paži a ven do tanku. Chtěli taky pití. Měli jsme demižon vína, ale otec se musel z toho napřed napít, jestli to není otrávené. Jakmile udělal hlt, tak mu to sebrali. Měli jsme klikafon, jako gramofon, který se natáčel ručně. ‚Što eto?‘ Otec tam dal desku, natočil to a začalo to hrát. Hned to sebrali a utekli do tanku,“ vzpomíná na osvobozeneckou armádu Viliam Kun. Rudá armáda zůstala až do konce války. A brali, co se dalo. „Všechen dobytek sebrali. My jsme měli poměrně dost slepic. Spousta těch slepic vyspávala třeba na stromě. Rusové je ze stromů stříleli. Před válkou mělo naše hospodářství dva páry koní, čtyři nebo pět kraviček, spoustu drůbeže. Po válce zbyla jedna kravička, kterou jsme museli dokonce v jedné rohové místnosti, kde byla dlažba, asi tak měsíc schovávat.“

Střídání totalit

Po válce Sověti nahnali všechny schopné muže na náves a ptali se, kdo je nemocen. Přihlásili se dva s těžkou nemocí a ostatní hnali do zajetí v Sovětském svazu. Z několika vesnic to byla asi tisícovka mužů. „Cestou měli žízeň, tak je pustili do okolních statků se napít, otec takto utekl a už druhý den byl doma. Říkám vám, to byl rebel, proto ho ani komunisti nedostali, nechtěl být ani s maďarskýma fašistama, ani s komunistama. Věděl, že to je všecko zlořád,“ vypravuje Viliam Kun.

Andrej Kun hospodařil na dvaceti hektarech pole. Před válkou onemocněl a nějakou dobu nemohl pracovat, proto si otevřel vesnický obchod a pole pronajal. Po válce z hospodářství nezůstalo skoro nic. Dobytek rozkradený, pole zničená. UNRRA zazásobila Andrejův obchod konzervami, sušeným mlékem a spoustou dalšího. Marshallův plán se vztahoval i na rekonstrukci zničeného kostela. „Po příchodu komunistů se stavba zastavila, proto je věž o deset metrů nižší, než byla původně. Nedali na to už peníze,“ vzpomíná Viliam a pokračuje: „Bez komunistů by se to zase rozjelo. Bratr po válce donesl elektrické svíčky na vánoční stromek. Dodnes si pamatuju, že se to jmenovalo Heliand Piešťany. Rok nato (1948) sousedka, paní doktorová, chtěla koupit svíčky – a nic už nebylo. Najednou se všechno zarazilo.“

Kulaka před procesem zfetovat

Svodínský kostel měl kolem 50 ha orné půdy. Výdělek inkasovala farnost. Proto zde bylo zvykem, že se při mši peníze nevybíraly. Po příchodu komunismu a založení JRD (jednotné rolnické družstvo, v Česku JZD) sebrali jako první polnosti církvi. Pak se zaměřili na ostatní zemědělce. Rozjela se typická kolektivizační mašinérie. Nátlak, nesplnitelné dodávky, vyhrožování. V červnu 1951 si zavolali Andreje Kuna na národní výbor. Vrátil se až za měsíc ze štúrovského vězení. „Tatínka propustili, protože zjistili, že potřebují udělat žně. Po žních všechno vymetli, sebrali veškeré obilí. Ale na druhou stranu chtěli, aby sedláci dodávali vajíčka, mléko atd. S čím ale má krmit slepice?“ popisuje Viliam Kun způsoby likvidace sedláků.

Největší nátlak nastal o rok později. V srpnu 1952 obklíčili dům a společně s úředníky nasadili otci pouta. Před procesem byl Andrej Kun tak nervózní, že nesnědl svůj oběd. Nudle s mákem si dal jeho spoluvězeň. „Když se vrátil ze soudu, tak spoluvězeň mu říká: ‚Nevím, co v tom jídle bylo, ale já jsem měl takovou delírii, nevěděl jsem, kde jsem, co jsem...‘ Takže ho chtěli zřejmě zdrogovat, aby tam odpovídal podle toho, jak oni chtějí.“ V místní škole proběhl veřejný soud. V největší třídě se udělalo jeviště a nahnali se tam všichni sedláci, kteří odmítli vstoupit do JRD. Padesáti vesničanům předváděli, co se jim může stát. „Zavolali nějaké lidi, co svědčili proti němu, třeba tehdejšího předsedu družstva Juraje Trenčíka, tajemníka Románjuka, ten ani nebyl z naší vesnice. Pak zavolali, nevím z jakého důvodu, místního řezníka Schwarze. Z vyprávění bratra Schwarz říkal, že zapomněl, co má říkat... Zavolali taky pana Ližicu, který pracoval u nás na statku. Nebyl to sluha, nebydlel tam, jen zaměstnanec. Dennodenně tam pracoval. Měl svědčit proti Kunovi, jak byl zlý a jak ho vykořisťoval. On tam řekl, že mu dával férové peníze, a dokonce že byl na tom tak dobře, že mohl dát svou dceru na studia. Takové výpovědi jim samozřejmě nepasovaly. Nicméně ho odsoudili a vystrašili celou vesnici.“ Po procesu obcházeli do noci domy a všichni vstup podepsali. Rozsudek zněl – odsouzen za sabotáž. Otec Andrej dostal sedm let vězení, 200 tisíc korun pokutu, zabavení veškerého majetku a vystěhování z okresu Štúrovo. 

Běž domů, stěhují vás pryč!

Maminka a sourozenci se museli neprodleně sbalit. Chvíli je nechali bydlet v sousedním okrese, ale pak je vyhnali do Česka. „Bylo to hned po Novém roce 1953. Přijelo pro nás auto, já šel ještě ráno do školy a máma pro mě pak poslala jednoho kluka. Přiběhl a křičel: ‚Běž domů, stěhují vás pryč!‘ Chodil jsem do sousední vesnice Pribeta. Přišel jsem domů a už nakládali na náklaďák náš nábytek. Když to naložili, tak řidič, závozník, já a náš věrný pes Rinti jsme nastoupili do kabiny a jeli jsme. Máma a sestra jely v doprovodu policajta vlakem na statek Úpor,“ vzpomíná Viliam Kun. Statek Úpor, zabavený rodu Lobkowiczů, se nachází přesně v soutoku Labe a Vltavy. V té době se z tohoto areálu vytvořil jakýsi koncentrační tábor, kde žilo několik vyhoštěných rodin. Živili se přehazováním obilí a různými vedlejšími, mizerně placenými pracemi. Později mohla maminka krmit dobytek. Nebyla na tom dobře zdravotně. Sestra trpěla tuberkulózou a bratr sloužil na vojně. Takže těžkou práci odváděl Viliam. „Každé ráno jsem se obléknul a pomáhal. Pak když jsme dobytek nakrmili, hnůj vyházeli, šel jsem domů, umyl se, najedl a šlapal z Úporu do školy v Obříství. Když jsem se vrátil, tak jsem hned utíkal pracovat do stájí.“

Po základní škole jezdil Viliam studovat dálkově střední školu do Prahy. Podařilo se domluvit přijímačky tak, že ve vedení nezjistili, z jaké pochází rodiny. V lavici seděl s Janem Sokolem. „Většina soudruhů byla nevzdělaná, tak chodili na večerní školu. Byl tam např. předseda okresního výboru pro Prahu 6, ten se mnou chodil do třídy. Kdyby věděli, že jsem kulacký syn, možná by mě i zavřeli.“

Otec Andrej mezitím vystřídal několik kriminálů. Štúrovo, Nitra, Leopoldov, Jáchymov. Za sedm let věznění měl dovoleny tři návštěvy. V roce 1954 navštívil Viliam Ostrov u Karlových Varů. „Jeli jsme tam celou noc, vracel jsem se kolem Fučíkárny, kde se procházeli mladí lidé, a já jel z návštěvy z vězení na statek. Dostanu vidle a budu házet hnůj. Otec z vězení psal. Mohl dvakrát do roka. Všechny dopisy se kontrolovaly. Byli tak drzí nebo hloupí, že tam dávali štempl ‚kontrolováno‘.“ Z vězení se vrátil až po zaplacení poplatku 5 000 Kčs, byl ve zbědovaném stavu. Nemluvil. Podepsal mlčenlivost. Něco málo řekl až rok před smrtí. Onemocněl rakovinou ledviny, věděl, že umírá. „Byl tam strašný hlad. Jejich myšlenky se točily jen kolem jídla. Jak máš hlad, nemáš jiné myšlenky. Někteří pracovali v dolech, ale otec na stavbách. Ti lidé, co přicházeli z dolů, tak byli tak ozáření, že tím ty ubikace prosytili. Proto to zasáhlo i ty, kteří v dolech nebyli,“ vypráví syn Viliam. „Otec se pořád otáčel, zvyklý z kriminálu, aby ho někdo nesledoval. Byl na pozoru. To mu trvalo měsíce, než se toho zbavil.“ 

Free spirit

Na vojnu nastoupil Viliam 1. listopadu 1957 do Uherského Hradiště. „Vojnu jsem neměl rád. Pro mě to bylo nepotřebné. Měli jsme ostré střelby a mně se povedlo štěstím začátečníka nastřílet vše do černého. Oni si mysleli, že jsem nějaký Vilém Tell. Velitel roty mě měl pak v merku a začal mě upřednostňovat. Tak si ostatní říkali, že jsem komouš. Poslali mě i do poddůstojnické školy v Kroměříži. Tam jsem skončil jako desátník,“ popisuje Viliam Kun. „Na vojně mi vadilo, že člověk musel poslouchat každým krokem, že je člověk tak nějak podřadný. Já byl víc svobodomyslnější, otevřenější. Jsem trošku víc free spirit.“ 

Z vojny se vrátil v říjnu roku 1959 a přemýšlel, co bude dál. Věděl, že na Úpor se už vrátit nechce. Ale tehdy platily tzv. průvodky do práce. Tedy kde pracoval, tam se musel vrátit. „Naštěstí jsme měli jednoho známého, který v tom uměl plavat. Řekl mi, ať si požádám o novou občanku, tam byly razítka všech pracovních míst, kde člověk pracoval. Tak by věděli, že jsem pracoval v zemědělství. Řekl: ‚Budeš mít čistou občanku a řekneš, že jsi zatím nikde nepracoval.‘ To prošlo a našel jsem práci v pražské Aritmě.“ Ve firmě na výrobu děrnoštítkových počítacích strojů vydržel Viliam sedm let. 

Když to není nikoho, tak to nikomu nevadí

V létě roku 1965 se Viliam oženil s Jiřinou Krátkou a narodil se jim syn Pavel. Potřeboval víc peněz. V té době nemohl člověk přejít do jiného zaměstnání. Musel mu to dovolit systém, jinak platilo pravidlo do dvou let. Našel si práci čističe oken. Nástupní plat měl dva tisíce korun a po dvou letech dostával už pět tisíc. „Za komunismu se nedělala práce rukama, ale tužkou. Prostě se napíšou úkony, které se ani neudělaly, on to podepíše – a tím pádem jsme dokázali takové výkony, že to by snad nikdo nevěřil,“ doplňuje Viliam. Čistili třeba okna na ČTK v Praze. Ke konci měsíce vyčistili okno a hned na začátku měsíce šli znovu. Byl to další měsíc. „Nejen komunismus, ale i celkově socialismus, když to není nikoho, tak to nikomu nevadí a dělají se samé podvody. Ten, kdo v tom uměl plavat, tak proplaval a doplaval až ke břehu.“

V červnu 1968 se Viliam zúčastnil lidového shromáždění v Lidovém domě. „Gustáv Husák tam tenkrát hřímal o nutnosti nástupu demokracie. To jsem si tenkrát řekl, že ta svoboda musí přijít.“ Pak přišla okupace. 21. srpna ráno vyrazil do práce tak jako jindy. Po cestě pochopil, že jsou u nás sovětská vojska. Viliam utíkal do obchodu a nakoupil, co se dalo. Konzervy, máslo, olej, utratil všechny peníze. „Přišel jsem domů a tam jsme s manželkou brečeli. Do práce jsem nedošel. Bylo to duševně hrozně nepříjemné, strašný psychický nátlak, že člověk neví, co bude. Všechno bylo vykoupené, obchody prázdné, všeho nedostatek.“

Já jdu taky

„Když jsme se rozhodli, že odejdeme, tak jsem říkal bráchovi: ‚Brácho, musíš na sebe vzít ten dům.‘ A brácha mi říká: ‚No co myslíš, já jdu taky.‘“ Viliam zařídil celé rodině fiktivní pozvánku ze západního Německa, vyřídili si vízum, pas a 17. března 1969 opustili na dlouhých 21 let Československo. Letěli letadlem do Frankfurtu. „Kdybychom jeli vlakem, než bychom přijeli na hranici, tak se zblázním. Když poletíme, tak nás přinejhorším vrátí hned z Ruzyně,“ vysvětluje Viliam Kun.

Viliam chtěl zůstat v Německu, líbilo se mu tam. Jeho bratr Rudolf toužil po Kanadě. Viliam tedy ustoupil – a aby byli spolu, odletěl do Kanady. Bratra Rudolfa s těhotnou ženou do letadla nepustili. Po porodu se už rozhodli zůstat v Německu. Ze sběrného tábora Zirndorf u Norimberku odcestoval Viliam s rodinou do Winnipegu 3. června 1969. „Už v roce 1972 jsme koupili dům. Po roce už jsme měli auto. To je v porovnání s tehdejším Československem nemyslitelné. Tam jste si auto nekoupil, čekal jste pět roků. A já jsem si v květnu 1970 koupil auto za 600 dolarů, se kterým jsme jezdili 10 let. To nastartovalo i ve 40 stupních zimy.“ Práci v Kanadě si našel okamžitě. Pracoval u soustruhu. Pár let před důchodem se stal kresličem designérem. Navrhoval stroje. 

Když v listopadu 1989 padala berlínská zeď, volal Viliam okamžitě bratrovi: „Byly asi tři ráno. On spal a já řval: ‚Brácho! Komunismus padá, bourají berlínskou zeď!‘ A brácha rozespale: ‚Z toho zas nic nebude...‘ A já: ‚Brácho! Ty to nevidíš, co se děje?!‘“ Při první příležitosti sedl Viliam do letadla a letěl do Prahy. Vzpomíná, jak navštívil své bývalé zaměstnání v Aritmě: „Popisovali mi, že už dva roky nepracují. Musí přijít do práce a každý si dělá, co chce. Jednoho krásného dne ty stroje, co se posílaly do Sovětského svazu, už to nechtěli. No a tak si řekli: ‚Co teď s tím?‘ Od té doby neměli co dělat. Mohlo tam být kolem 1 000 zaměstnanců. Ten komunismus prostě padnout musel.“ A dál reaguje na lidi, kteří říkají například, na jak vysoké úrovni bylo zdravotnictví za komunismu: „Ti kluci v Aritmě neměli zuby. Tak jim říkám: ‚Vždyť to tu máte zadarmo – a nemáte zuby.‘ Pak jsem přijel na Slovensko a tam totéž. Poměrně mladí lidi a nemají zuby. Tak to bylo to skvělé zdravotnictví.“

Viliam Kun žije stále ve Winnipegu s manželkou Jiřinou a pravidelně se schází se syny Pavlem, Martinem, Johnem a spoustou vnuků. Na otázku, zda nelitoval odchodu z rodné země, zda mu nebylo smutno, říká: „Když jste přitlačen do kouta, tak už neuvažujete o tom, že to může dopadnout špatně, jen potřebujete uniknout.“