Ilona Krylová

* 1936

  • „A pamatuju se taky, že jednou přišli… přišli k nám a chtěli maminku sebrat a mě, prostě pryč. Taky někam za hranice, protože my jsme byli Bémáci a měli jsme tátu Němce. To jsme byli nejhorší, když byl jeden Němec a druhej Čech. Ať bylo tak nebo tak… To snad jsme nebyli lidi. Já nevím. No a takže tam přišel a chtěl maminku sebrat a maminka tak plakala a to byl takovej docela slušnej chlápek, já nevím… To snad ani nebyl ani nějakej… On neměl ani uniformu, oni měli jen nějaký, já nevím, něco tady měli, já si to nepamatuju, ani nevím, co to mělo bejt. A takže tehdá on říkal: ‚Nebojte se, oni vás neseberou, oni vám nic neudělají. Já se tady postavím, a jak někdo přijde, tak ho vyženu.‘ A taky jo. Stoupl si tam ke dveřím, a jak některej přišel, takovej ten vochomejtlej, tak vždycky ho hned hnal pryč.“

  • „No a nebo jsme v noci museli honem vylézt, protože začaly houkat sirény, a to znamenalo, že už jsou na místě. Ta siréna úplně plakala, to nebylo normální… Kolikrát jsem až úplně brečela, protože to na vás strašně působilo. A když jsme to kolikrát nestačili, tak jsme byli venku. A teď křičeli: ‚Lehnout, lehnout!‘ A tak jsme museli, ať bylo bláto nebo co, tak jsme museli lehnout do toho svinčíku… No, prostě šlo to… Jednou jsme taky s maminkou utíkaly a to bylo v noci. Teď ono tam nikde nesvítilo světlo, to jsme utíkaly právě tím směrem, jak jsem vám říkala, že bylo to hřiště, abychom se tam šly schovat. No a bylo to v zimě, a protože byl sníh, a tam byly už od bomb takový ty díry udělaný, a ta díra nebyla vidět, protože to bylo zahrnutý sněhem, a jak jsme utíkaly, maminka mě držela za ruku a utíkaly jsme spolu, tak mi ta noha sjela, takhle kus do tý díry. Jé a maminka byla na nervy, nemocná, a tak mě vytáhla a ještě mi vynadala. Ale ne, že by, prostě… nervy. No a utíkaly jsme tam a kolikrát jsme tam ani nedoběhly.“

  • „Chodili tam zajatci a chodili nám takhle pod okny, třeba chudáci někteří bosí. Neměli co jíst, byli hladoví a tam takhle dál, jako ze strany, tak tam byly takový haldy, tam se vozily odpady, takový. Jó, víte? A tam oni to museli uklízet… Nojo, jenomže oni to tam chudáci vybírali, jedli, protože měli hlad. A oni když šli kolem nás, po tom chodníku, tak oni třeba, byli úplně bosí, někteří napůl nahý a takhle ukazovali. Protože měli hlad, chtěli… Nojo, ale běda, kdyby vás ty… viděli… ty co je hlídali, co s nimi šli. Každej šel z jedný strany, druhý šli z druhý, aby měli o nich asi přehled, tak oni by je hned odpráskli, na místě. No a maminka vždycky brečela a říkala: ‚Chudáci, co ti musí zažít… Hlady a všeho…‘ A já si pamatuju, jednou, jako holka jsem tam šla ještě s jednou, co tam taky u nás blízko bydlela, a tak jsme tam šly dozadu se podívat. My jsme ani nevěděli, co tam kdo dělá. Až jednou jsme tam na to potom přišli, že tam vyhrabovali… víte? Odpady třebas různý, co kdo nesnědl, někde, nebo prostě takový nějaký ty… Protože vždycky koukali, jestli je někdo nevidí a ukazovali nám. Tak já si pamatuju, jednou jsme tam taky nesli asi dva brambory…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 14.07.2021

    (audio)
    délka: 01:36:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta bránil republiku. Po Mnichovu zůstal v Mostě a padl za Hitlera

Ilona Krylová, tehdy Doležalová
Ilona Krylová, tehdy Doležalová
zdroj: archív pamětnice

Ilona Krylová, rodným jménem Doležalová, se narodila 17. června 1936 v Mostu. Pochází ze smíšeného česko-německého manželství, její otec, s česky znějícím jménem Antonín Doležal, byl německé národnosti, matka Božena měla národnost českou. Po záboru československého pohraničí zůstala rodina v Mostě, který byl pro ně po dlouhé roky domovem. Ilonina matka se k německé národnosti odmítla přihlásit a stala se tak říšskou občankou „druhořadé kategorie“, se všemi důsledky, které to pak během války přinášelo. Neměla nárok na žádnou sociální podporu, přestože její muž musel vstoupit do německé armády, a z fronty se nakonec nevrátil. Sebe a dceru živila prací v továrně, po celou dobu války přežívaly ve velmi skromných podmínkách. Nejhorším obdobím se ale pro obě stal konec války. Most byl několik měsíců kvůli strategicky významné továrně masivně bombardovaný. Ilona má na toto období traumatické vzpomínky, stejně jako na květnové dny roku 1945. Pro obyvatele města nebyl konec války osvobozením, ale často bojem o přežití. Ilona se s matkou během těchto dnů ukrývala ve sklepě, zatímco se v ulicích města rabovalo, ale také zabíjelo. Násilí ukončil až odsun německých obyvatel Mostu. Ilona se po základní škole vyučila cukrářkou, vdala se a odstěhovala do Chomutova. S manželem vychovala dva syny. Pořízení nahrávky pamětníka bylo podpořeno Statutárním městem Most.